Už rok a půl běhám. Neptejte se mě proč, prostě jsem se rozhodl nebýt zbytek života tlustý a docela se mi to i daří. A zjistil jsem, že nejdůležitější není rychlost ani talent, ale konzistence. Takže se držím předepsaného plánu, protože když chcete, tu hodinku vyšetříte během dne vždycky.

Můj příběh se odehrával minulý víkend. Všechny tři dny spalovala Prahu tepelná vlna a v takovém počasí se dá běhat pouze pozdě večer nebo brzo ráno. Chtěl jsem jít v sobotu ráno v 7, jenže jsem zaspal a vyrazil jsem až v 10. Odkládat na neděli už jsem nechtěl, protože mělo být venku ještě hůř.

Měl jsem „předepsáno“ zhruba 12 kilometrů (jak to Garmin určuje, to se mě neptejte, prostě je to tak). Když jsem vyběhl, bylo 29 stupňů, během hodiny vystoupala teplota na 33 stupňů, takže peklo ještě před polednem. Běhat se v tom moc nedá, takže jsem to s vyplazeným jazykem a s daleko horším časem sice doběhl, ale myslel jsem přitom na lidi, kteří trpí ve vedrech nejvíc a proti kterým jsou moje starosti o to, jestli běžím kilometr za 6 nebo 7 minut, úplně vedlejší.

Moje pravidelná trasa vede ve Vršovicích kolem tréninkového areálu Slavie. Kolečko má necelých 2,3 kilometru, trvá to cca. 15 minut a vede v jednom úseku mezi stadionem a nákupním centrem, okolo několika otevřených fastfoodů. Při prvním kolečku vidím, jak před jedním z nich na zahrádce sedí starší pán okolo 80 let, oblečený po staru, ale čistě, prostě se šel ve vedru schovat pod slunečník. U stolku stála servírka a bavila se s ním. Říkám si super, chodí se ptát, aby to lidem ulehčili, tak to má být.

Jenže běžím další kolečko a pán před sebou stále nic nemá. Nebylo těžké pochopit, co po něm chtějí. Muž seděl tiše pod slunečníkem, zatímco vedoucí ukazovala směrem k chodníku. V tu chvíli už bylo jasné, že mu kávu zdarma nabídnout nechtějí. Tam, kde obyčejní lidé vidí seniora, který si jde odpočinout před vedrem, vidí obsluha fastfoodu neplatiče, který zabírá místo (bylo poloprázdno). Nebo se možná jen nelíbil, netuším, ale pro příběh to není důležité. Pán se tváří trochu nešťastně a já začal přesně tušit, o co se jedná, tak jsem zahrál scénku jako z filmu.

Jdu dovnitř, kupuju velké menu něčeho, nepamatuju se, nevím, není důležité, k tomu láhev vody a zmrzlinu. Zamířím na zahrádku a jdu ke stolečku k pánovi: „Jé, ahoj dědo, co tu děláš? Jak je? Není ti horko? Vždyť víš, že ve vedru nemáš nikam chodit!“ Pánovi evidentně velmi rychle došlo, o co se jedná. Nevím, jestli mu hrozilo něco vážného. Vím jen, že ve třiatřiceti stupních vypil láhev vody téměř na ex. Teprve v té chvíli se obrátím na obsluhu a zeptám se: „Dobrý den, je všechno v pořádku?“ Obě dámy se otočí a beze slova odcházejí, vedoucí s naštvaným výrazem, servírka s úlevným.

Pak už mi pán vyrovnaným hlasem řekl jen „děkuju moc“. Bylo z něj cítit, že toho v životě má za sebou hodně, a jen tak něco ho na kolena nedostane. Pozdravili jsme se, popřáli jsme si hezký den a já šel dokončit svou trasu. A ano, měl jsem z toho dobrý pocit, ne, že ne. Chtěl jsem se s ním ještě pozdravit jednou, ale při dalším kolečku už tam nebyl.

Prosím, nezapomínejme na to, že jsou mezi námi lidé, kteří prostě pomoc potřebují. Ten den jsme ještě jeli s kolegyní na Bludfest, na kterém globální megastar Yungblud prohlašovala: „Jsme jedna rodina, když někdo spadne, okamžitě mu pomůžeme zpátky na nohy.“ A myslel to vážně. Když to zvládne osmadvacetiletý rocker, zvládnete to taky. Běhání (a můj kamarád Míra, abych byl upřímný) mě naučilo, že když něco děláte, musíte to dělat konzistentně, aby to mělo výsledky. A netýká se to jen kilometrů, ale i obyčejné lidské slušnosti. Jen tak bude svět lepší místo.