Ráno odemknete telefon a místo zpráv na vás vyskočí deset let stará fotka. Algoritmus usoudil, že vás právě dnes potěší pohled na bývalého partnera nebo dávno opuštěný byt. Dřív vyžadovalo vzpomínání určitou námahu. Museli jste otevřít album nebo krabici se starými fotkami. Dnes si minulost najde sama vás. A jak ve své práci dokládají vědci Adriaansen a Smit, sociální sítě už dávno nejsou jen pasivním archivem. Naši společnou minulost aktivně třídí, přepisují a servírují zpět.

Paměť není pevný disk

Francouzský sociolog Maurice Halbwachs už dříve popsal, že vzpomínky neexistují ve vzduchoprázdnu, ale drží je pohromadě naše rodina a kultura. Současná psychologie jde ještě dál. Tým kolem Williama Hirsta upozorňuje, že kolektivní paměť nepřipomíná obří databázi v cloudu.

Algoritmus se tak stává hlavním editorem vašeho životopisu.

Utváří se teprve ve chvíli, kdy si věci vyprávíme. Zatímco archiv záznamy jen hromadí, paměť vybírá, maže a skládá střípky tak, aby dávaly smysl.

Paměť bez pomníků

Do tohoto utváření teď sítě zasahují obrovskou silou. Anat Ben-David ukazuje, že vzpomínka dnes nepotřebuje státní svátek. Hranice mezi historickou událostí a naprostou banalitou mizí. Společná paměť vzniká přes vtipné obrázky, krátká videa a komentáře. Když lidé nemají zastání u úřadů, shromáždí svá svědectví pod jeden hashtag. Vznikne tak sice silná digitální stopa, která má ale neuvěřitelně jepičí život. Adriaansen a Smit připomínají, že to, co se dnes jeví jako zásadní celospolečenské téma, zítra snadno zapadne pod nánosem ranních zpráv.

Stroj, který za nás vybírá

O tom, co přesně se udrží na povrchu, navíc nerozhodujeme my. Robert Prey a Rik Smit na automatických připomínkách dokazují, že platformy nejsou obyčejná fotoalba. Jsou to stroje navržené k udržení pozornosti. Funkce, která vám ráno podstrčí, co jste dělali před lety, nevrací objektivní minulost. Nabízí vám pečlivě vybraný úsek vašeho života, o kterém počítačový kód usoudil, že vás přiměje scrollovat dál. Algoritmus se tak stává hlavním editorem vašeho životopisu.

Ztráta soukromého kontextu

Tento mechanismus nevyhnutelně maže hranice soukromí. José van Dijck detailně popsala, jak digitální doba přetváří samotný akt vzpomínání. Běžná fotka z oslavy se po nahrání na síť stává věcí veřejnou. Někdo se pod ní pohádá, jiný ji přesdílí s ironickým komentářem a z vašeho odpoledne se rázem stane součást cizího vyprávění.

Na druhou stranu to dává prostor lidem, které dřív nikdo neposlouchal, což výzkumníci Birkner a Donk doložili na příkladu německého sporu z roku 2011 o přejmenování náměstí v severoporýnském Münsteru po prezidentovi Paulu von Hindenburgovi.

Historici tehdy upozornili na roli Hindenburga při jmenování Adolfa Hitlera říšským kancléřem a městská rada rozhodla o přejmenování Hindenburgplatzu na Schlossplatz. Odpůrci změny ale sesbírali podpisy pro referendum a na Facebooku vytvořili vlastní informační prostor, sdíleli historické argumenty a mobilizovali podporovatele. Referendum sice přejmenování potvrdilo, Birknera s Donkem na celé kauze ale zaujalo především to, že debata na Facebooku neřešila jen název náměstí, ale především také to, kdo má právo určovat význam minulosti.

Právo nechat věci odejít

V celém tom informačním šílenství se ztrácí jedna naprosto zásadní lidská potřeba: schopnost zapomenout. Kulturolog Jan Assmann rozlišuje mezi živou pamětí, kterou si předáváme v rozhovorech, a tou kulturní, ukotvenou v institucích. Sítě do této rovnováhy zasahují velmi nešetrně. Některé významné události zmizí během několika hodin. Naopak vám bez varování připomenou situace, které jste dávno pohřbili a neměli v plánu znovu otevírat.

Paměť bez schopnosti zapomínat nás ale nedělá moudřejšími. Dnes už zkrátka nejde jen o to, co si dokážeme zapamatovat. Jde o to, komu jsme dobrovolně odevzdali právo zapomenout.