Česko stárne rychleji, než si připouštíme. Dětí se rodí nejméně v historii moderního statistického sledování a seniorů bude v příštích desetiletích výrazně přibývat. Za těmito čísly se skrývá otázka, o které se zatím příliš nemluví. Kdo se postará o generaci lidí, kteří budou stárnout bez dětí? Kdo jim pomůže v nemoci, při ztrátě soběstačnosti nebo ve chvíli, kdy budou potřebovat někoho, kdo za ně převezme část rozhodování?

Většina lidí si tuto otázku příliš nepřipouští. Stáří si obvykle představujeme jako období odpočinku, cestování a času na věci, na které jsme dříve neměli prostor. Méně už se mluví o tom, že s vyšším věkem se člověk často bez pomoci druhých neobejde.

Svoboda dnes, závislost zítra

Představa, že si člověk vystačí sám, patří k nejsilnějším ideálům současnosti. Jenže s přibývajícím věkem se ukazuje, že vedle finančního zabezpečení a dobrého zdraví hrají zásadní roli také vztahy. Právě ty často rozhodují o tom, jak člověk zvládá nemoc, ztrátu soběstačnosti nebo složitá životní rozhodnutí.

„Lidé si dnes vědomě plánují kariéru i finanční zajištění, ale mnohem méně přemýšlejí o tom, kdo bude součástí jejich života ve chvíli, kdy začnou být více závislí na druhých,“ upozorňuje psycholožka Markéta Červenková.

Ve chvíli, kdy člověk onemocní nebo ztratí část své soběstačnosti, nejde jen o praktickou pomoc. Důležitý bývá i někdo, kdo zná jeho životní příběh a dokáže jeho přání hájit.

Ve chvíli, kdy člověk onemocní nebo ztratí část své soběstačnosti, totiž nejde jen o praktickou pomoc. Důležitý bývá i někdo, kdo zná jeho životní příběh, rozumí tomu, co je pro něj důležité, a dokáže jeho přání hájit i ve chvílích, kdy už to sám nezvládá.

Blízkost není jen otázkou emocí. Často znamená také schopnost být u důležitých rozhodnutí, komunikovat s lékaři nebo pomoci člověku zorientovat se v situaci, na kterou sám nestačí.

Chosen family má své hranice

V posledních letech se stále častěji mluví o fenoménu „chosen family“, tedy rodiny, kterou si člověk vytvoří sám. Tvoří ji přátelé, bývalí partneři, sousedé nebo komunita lidí se společnými hodnotami. Takové vztahy bývají hluboké a někdy fungují lépe než biologická rodina. Jsou založené na dobrovolnosti, vzájemném respektu a osobní volbě.

Jenže vážná nemoc nebo dlouhodobá péče představují zkoušku, kterou nemusí ustát ani velmi silná přátelství. „Péče se stává dlouhodobým procesem, který klade vysoké nároky na energii, dostupnost i psychickou odolnost,“ říká Červenková.

Teprve v takových chvílích člověk zjistí, jak velký rozdíl je mezi blízkým vztahem a každodenní péčí. Přátelé mají vlastní rodiny, zaměstnání, zdravotní problémy i limity. Chybí také právní rámec, který biologické rodině automaticky poskytuje určité kompetence při rozhodování o léčbě nebo organizaci péče.

Přátelství dokáže unést hodně. Ne vždy však unese několik let péče o člověka s vážnou nemocí. Tam už vstupují do hry čas, peníze, vyčerpání i praktické otázky, které samotný vztah vyřešit nedokáže.

Když přijde nemoc, ukáže se, kdo zůstane

Vážná nemoc navíc často promění vztahy způsobem, který si zdravý člověk neumí představit. Někdo z blízkých převezme mnohem větší roli, jiný se naopak vzdálí. Právě proto paliativní péče nepracuje jen s pacientem, ale také s jeho okolím. Pomáhá rodinám i blízkým zvládat náročná rozhodnutí a hledat řešení, která odpovídají hodnotám nemocného.

Co budeme ve stáří skutečně potřebovat?

Když se mluví o stárnutí, většinou se řeší zdraví, důchody nebo dostupnost lékařské péče. Zkušenosti lidí, kteří pracují s vážně nemocnými a seniory, ale ukazují, že důležité bývají i mnohem obyčejnější věci.

V určité fázi života člověk potřebuje vědět, že na své starosti nezůstal sám. Že má komu zavolat, když si neví rady. Že vedle něj stojí někdo, kdo ho zná, rozumí jeho přáním a pomůže mu zorientovat se ve chvíli, kdy už síly nestačí na všechno jako dřív.

„Často mluvíme o tom, jak si co nejdéle zachovat nezávislost. Z psychologického hlediska je ale stejně důležitá schopnost přijmout pomoc ve chvíli, kdy ji potřebujeme. Nejde o oslabení autonomie, ale o jinou formu odolnosti, o schopnost opřít se o druhé, aniž bychom ztratili vlastní důstojnost,“ říká Červenková.

S důstojností ve stáří si většina lidí nespojuje schopnost zvládnout všechno bez pomoci. Mnohem více souvisí s možností zachovat si své hodnoty, zvyky a představu o tom, jak chtějí žít.

Otázka, kdo bude jednou oporou stárnoucí generaci, nesměřuje jen k lidem bez dětí. Stále častěji se bude týkat celé společnosti.