Společnost vždy rozdělovaly odlišné názory. Dnes se však stále častěji neshodneme ani na tom, z jakých faktů vlastně vycházíme. Digitální technologie totiž každému z nás skládají trochu jinou verzi světa.

V roce 2026, kdy digitální prostor stále výrazněji proměňuje generativní inteligence, už nebojujeme jen s nepravdivými informacemi, ale s rostoucí psychologickou neschopností připustit existenci objektivního světa mimo naše personalizované displeje.

Tento trend nabývá na významu právě v době, kdy se do každodenního života rychle dostávají nástroje generativní umělé inteligence. Podle aktuálního výzkumu STEM z května 2026 má s AI zkušenost téměř tři čtvrtiny české dospělé internetové populace a 59 % lidí ji používá pravidelně nebo alespoň občas. Technologie, které dokážou vytvářet texty, obrázky i celé informační světy na míru, se tak stávají běžnou součástí našeho poznávání reality.

Neviditelné zdi našich soukromých vesmírů

Dlouho jsme věřili, že internet poslouží jako globální agora, místo pro svobodnou výměnu myšlenek. Místo toho jsme si za pomoci sofistikovaných algoritmů vystavěli digitální bubliny, které Eli Pariser popsal jako filtry oddělující nás od všeho, co by mohlo narušit náš vnitřní klid. Tento proces však dospěl do bodu, kdy už nejde jen o politické preference.

Algoritmické prostředí nepracuje s pravdou jako hlavním cílem.

České výzkumné prostředí tento problém zachycuje přes témata důvěry, dezinformací a společenské odolnosti. Projekt Dezinformace a důvěra, realizovaný pro Národní institut SYRI, se zaměřil právě na vztah české veřejnosti k dezinformacím a důvěře. SYRI zároveň upozorňuje, že sociální sítě mohou u mladých lidí umocňovat problémy spojené s dezinformacemi a nekritickým přijímáním informací.

Představme si dva lidi sledující stejnou demonstraci. Jeden po otevření sociálních sítí vidí především násilnosti, konflikty a chaos. Druhý fotografie rodin s dětmi, pokojné projevy a občanskou angažovanost. Oba jsou přesvědčeni, že viděli realitu. Jenže každý její jinou část.

Pokud dva lidé sledují stejnou událost, ale jejich digitální přístroje jim interpretují realitu skrze odlišné filtry, přestávají mluvit stejným jazykem. Fakt se stává věcí osobní volby, nikoliv pevným základem diskuse.

Když se mozek brání nepohodlné pravdě

Biologická podstata našeho vnímání není stavěna na zpracovávání nekonečného proudu syntetických podnětů. Algoritmické prostředí navíc nepracuje s pravdou jako hlavním cílem. Článek, publikovaný v roce 2026 v Journal of Public Economics, popisuje jak řazení obsahu podle sdílení, lajků a dalšího zapojení může zesilovat dezinformace i ideologickou polarizaci.

Člověk vyhledává informace, které potvrzují jeho dosavadní pohled, a odmítá to, co ho nutí přehodnotit vlastní jistoty.

Výzkum v časopise Nature z roku 2026 navíc ukazuje, že algoritmický feed na síti X může měnit politické postoje uživatelů. Studie sledovala reálné uživatele X v USA a zjistila, že zapnutí algoritmického feedu posouvalo postoje k politickým zprávám a politikám konzervativnějším směrem, i když bez výrazného dopadu na stranickou identitu nebo celkovou polarizaci.

Mozek se v rámci úspory energie často uchyluje k potvrzovacímu zkreslení. V uzavřených informačních prostorech tento mechanismus sílí: člověk vyhledává informace, které potvrzují jeho dosavadní pohled, a odmítá to, co ho nutí přehodnotit vlastní jistoty. Když pak narazí na informaci, která nezapadá do jeho vidění světa, nevnímá ji vždy jako podnět k zamyšlení. Často ji čte jako útok na vlastní identitu.

Poslední ostrovy hmatatelné jistoty

Cesta z této krize nevede jen skrze lepší algoritmy nebo přísnější regulaci digitálního obsahu. Pokud se chceme vrátit ke sdílené realitě, musíme se znovu učit vnímat svět skrze fyzickou přítomnost a přímou interakci.

Skutečný svět klade odpor. Nemůžeme ho vypnout ani přizpůsobit svým přáním. Tato hmatatelná zkušenost, kdy se setkáváme s lidmi odlišných názorů tváří v tvář a sdílíme stejný fyzický prostor, zůstává jednou z nejúčinnějších protilátek proti digitální fragmentaci.

Největším rizikem digitální éry možná není to, že budeme věřit nepravdám. Mnohem vážnější je možnost, že každý z nás bude žít v trochu jiné verzi pravdy a přestane chápat, proč jí věří někdo jiný.

Demokratická společnost přitom nestojí na tom, že si všichni myslíme totéž. Stojí na schopnosti vést spor nad společně sdílenou realitou. Pokud o ni přijdeme, neztratíme jen společný jazyk. Ztratíme i prostor, ve kterém lze nesouhlasit.