Před dvaceti lety jsme si mysleli, že jsme vyhráli. Jenže policie loni vykázala rekordní počet agresorů, ale tisíce dětí v těchto rodinách zůstávají tichými oběťmi. Jak ukazuje tisková zpráva Asociace pracovníků intervenčních center ČR (APIC), policie loni z českých domácností vykázala 1 640 násilných osob, nejvíc od roku 2007. Šlo o 922 rodin a 1 796 dětí, které v nich vyrůstaly. Část dětí byla v systému viditelná už před zásahem policie, ne vždy se ale dostala k odborné pomoci.
Příběh Evy ja příkladem, jak se z dětí, které stát neochrání, stávají dospělí, kteří násilí neumí utéct.
Dědictví strachu: Příběh, který se neměl opakovat
Evě je dnes čtyřiadvacet. Když jí bylo devět, udělala věc, na kterou by dospělý potřeboval odvahu lva. Zavolala policii. Její otec tehdy už patnáct let systematicky týral její matku. Scéna jako z hororu: křik, rány, strach o život. Policie přijela, ale otec zůstal. Poté, co hlídka odjela, dostala Eva bití, na které se nezapomíná. Už nikdy pak pomoc nezavolala.
V roce 2025 bylo v Česku v rámci násilných soužití ohroženo 3 251 dětí.
Její příběh je učebnicovou ukázkou toho, co odborníci nazývají transgeneračním přenosem násilí. Eva si slíbila, že její rodina bude jiná. Chtěla „normální“ domov. Jenže vzorce jsou silnější než přání. Její partner ji poprvé udeřil, když byla těhotná. Pak znovu. Naposledy na ni zaútočil, když držela v náručí jejich čtyřměsíčního syna.
„Chtěla jsem mít normální rodinu, kterou jsem jako dítě nezažila, protože jsem taky vyrůstala v domácím násilí,“ popsala Eva pracovníkům intervenčního centra. Tenhle začarovaný kruh není jen individuální tragédií, je to statistický fakt, potvrzený výzkumem agentury SocioFactor pro APIC. Děti, které vidí násilí doma, si ho nesou v DNA do svých budoucích vztahů.
Ačkoliv se systém naučil trestat agresory, u dětí stále naráží na bariéry.
Rok 2025 přinesl rekord, který nikdo nechtěl
Pokud si myslíte, že se situace v českých obývácích uklidňuje, nová data vás vyvedou z omylu. Rok 2025 se stal rokem s nejvyšším počtem policejních vykázání od vzniku zákona v roce 2007.
Jak jsme zmínili výše, Policie loni vykázala z domovů celkem 1 640 násilných osob. To je skok o stovky případů oproti minulosti. V těchto rodinách žilo celkem 1 796 dětí. Když k tomu připočteme případy, které se řešily mimo režim vykázání (tzv. nízkoprahový režim), dostáváme se k děsivému číslu: v roce 2025 bylo v Česku v rámci násilných soužití ohroženo 3 251 dětí.
Z toho 728 jich bylo vystaveno přímému násilí a 78 bylo fyzicky zraněno. To nejsou jen čísla. To jsou stovky dětí, pro které je domov tím nejnebezpečnějším místem na světě. Přímé oběti, které si nesou šrámy na těle i na duši.
Proč systém nevidí tiché oběti?
Tady začíná ta část, která by nás měla pálit. Podle analýzy APIC byla zhruba třetina dětí v evidenci OSPOD (Orgán sociálně právní ochrany dětí) už předtím, než došlo k policejnímu zásahu. Systém o nich tedy věděl, ale následné péče se jim nedostalo, což je alarmující. Odborná pomoc se v roce 2025 dostala pouze k 37 procentům dětí z ohrožených rodin. Zbytek – téměř dvě třetiny dětí – zůstává se svým traumatem osamocen.
Kde je chyba? „Systém ochrany umí v akutní fázi domácího násilí rychle a efektivně zasáhnout,“ říká Martina Vojtíšková, předsedkyně APIC ČR. „Data o dětech ale připomínají, že nestačí zasáhnout až ve chvíli, kdy dojde na policejní vykázání. Potřebujeme, aby lidé, kterým se dítě svěří – učitelé nebo školní psychologové – uměli reagovat bezpečně a bez bagatelizace.“
Bílým místem na mapě zůstává právě návaznost. Policie násilníka vykáže na deset dní. Intervenční centrum kontaktuje dospělou oběť. Ale dítě? To často zůstává stát v koutě, traumatizované, bez specializované terapie. Proč? Podle analýzy APIC jsou hlavními viníky:
- Nízké kapacity: Dětských psychologů a terapeutů je v regionech kritický nedostatek.
- Slabé propojení: Informace mezi policií, soudy a sociálními pracovníky často váznou.
- Nejednotná praxe: Pomoc dítěti v Karlovarském kraji (který má mimochodem nejvyšší počet vykázání na obyvatele – 1 na 3 246 lidí) může vypadat úplně jinak než v Brně.
Proč zmiňujeme právě kraje? Protože tam je situace region od regionu jiná.
Geografie násilí ukazuje, kde je situace nejhorší?
Data za rok 2025 ukazují i zajímavé regionální rozdíly. Tradičně „nejtvrdšími“ kraji jsou Ústecký (230 vykázání), Jihomoravský (225) a Moravskoslezský (171). V přepočtu na počet obyvatel drží smutné prvenství Karlovarský kraj, kde připadá jedno vykázání na 3 246 obyvatel.
Tyto rozdíly nejsou dány jen vyšší agresivitou v daných lokalitách, ale často i tím, jak aktivní je tamní policie a jak dobře funguje osvěta. Čím více se o problému mluví, tím více obětí se odhodlá zavolat pomoc.
Pokud bychom hledali profil „typického“ násilníka, data nás vyvedou z omylu. Jsou to muži i ženy, ačkoliv v režimu vykázání drtivě převažují muži (1 619 ohrožených žen vs. 262 ohrožených mužů).
Jak najít cestu ven a ochránit své syny a dcery
Eva tentokrát neutekla. Díky podpoře matky, která kdysi sama využila pomoc intervenčního centra, a díky včasnému zásahu OSPODu se podařilo situaci u jejího syna řešit dříve. Partner byl obviněn z týrání a znásilnění. OSPOD podpořil návrh na nulový kontakt otce se synem, aby se předešlo další traumatizaci.
Reklama
Jenže ne každé dítě má takové štěstí. Podle APIC jsou hlavními bariérami nejednotná praxe napříč kraji a rozdíly ve financování. „Žádné ohrožené dítě se nesmí ztratit mezi místem prvního kontaktu a následnou pomocí,“ zdůrazňuje Vojtíšková.
Abychom za dalších dvacet let nepsali o tom, že Evin syn vyrostl v násilníka nebo si našel násilnou partnerku, musíme investovat do pomoci dětem hned. Ne až ve chvíli, kdy teče krev, ale ve chvíli, kdy se dítě poprvé začne pomočovat strachy nebo se ve škole stáhne do sebe.
Domácí násilí není soukromá věc. Je to veřejná diagnóza, kterou české děti platí svou budoucností.