Nikdo z těch lidí s telefony v ruce netuší, že ta paní v hnědém kabátě před čtyřiceti lety překládala Sartra, milovala zakázaný jazz a projela stopem polovinu Balkánu. Pro svět kolem už Hana není Hana. Je to senior. A to je v naší společnosti diagnóza, která vás zbavuje práva na komplexní osobnost.
Babička jako z pohádky?
Hana má vnuka Viktora. Je mu devětadvacet, pracuje v marketingu a svou babičku upřímně miluje. Tedy, miluje tu verzi babičky, kterou si vytvořil v hlavě. Takovou tu laskavou postavičku, co peče buchty a potřebuje pomoct s nastavením televize. Když za ní Viktor přijde na nedělní oběd, mluví na ni takovým tím zvláštním, zpěvavým tónem, jako by jí bylo pět. Sociologové tomu říkají „elderspeak“ – infantilní způsob mluvy, který automaticky předpokládá, že s věkem odchází i kognitivní schopnosti a smysl pro dospělý humor.
Jenže Hana ten tón nesnáší. Pokaždé, když Viktor zahlaholí, „tak co, babičko, jakpak se dneska cítíme?“ má chuť mu říct, že se cítí jako žena, která má pořád víc načteno než on, a že by si raději dala skleničku suchého bílého než ten bylinkový čaj, co jí vnutil. Ale mlčí. Nechce mu brát tu radost z jeho vlastní dobroty.
Pro svět kolem už Hana není Hana. Je to senior. Diagnóza, která vás zbaví práva na komplexní osobnost.
Přesně tohle je ten neviditelný příkop. Přestali jsme staré lidi brát jako partnery do diskuse a udělali jsme z nich objekty naší péče v lepším případě, nebo zdroje komplikací v tom horším.
Nevědomky jim škodíme. A je to navíc uráží
Tento přístup přitom není jen společenským nešvarem, má velmi reálné dopady na zdraví. Profesorka Becca Levy z Yaleovy univerzity ve svých studiích prokázala, že lidé, kteří vnímají stáří negativně nebo jsou vystaveni neustálému věkovému škatulkování, žijí v průměru o sedm a půl roku méně než ti, kteří si zachovávají pozitivní sebevnímání a jsou okolím respektováni jako svébytné bytosti.
Ageismus, tedy diskriminace na základě věku, je u nás tak hluboce zakořeněný, že ho ani nevnímáme jako problém. Považujeme za normální, že pětapadesátiletý manažer je za zenitem a osmdesátiletá intelektuálka patří k televizi a pletení.
Jsou neviditelní
Viktor si jednou vzal Hanu do moderního showroomu s elektronikou. Chtěla nový tablet, aby mohla sledovat přednášky z historie umění. Prodavač, mladík s dokonale zastřiženým plnovousem, se po celou dobu díval na Viktora. Mluvil o procesorech a rozlišení displeje k němu, jako by Hana byla jen doprovodný kus nábytku. „Bude to mít na fotky vnoučat, že?“ usmál se prodavač na Viktora.
Možná bychom se měli přestat ptát, „jakpak se cítíme“, a začít se ptát, co si o tom světě, který jsme tak trochu zpackali, myslí oni.
Hana tehdy poprvé neudržela dekorum. Podívala se mladíkovi přímo do očí a ledovým hlasem pronesla, že ten tablet potřebuje na studium barokní architektury a jestli by byl tak laskav a vysvětlil parametry operační paměti přímo jí, nikoliv jejímu tiskovému mluvčímu.
Ten moment ticha byl ohlušující. Prodavač zrudl a Viktor se zatvářil, jako by babička právě v kostele zaklela. To je totiž to největší nepochopení: my od starých lidí očekáváme pasivitu. Očekáváme, že budou vděční za pozornost, že budou tišší a že nebudou mít ambice rozumět světu, který se hýbe rychleji než oni. Jenže stáří není jiná země. Je to pořád ten stejný život, jen v trochu opotřebovanějším obalu.
Kult mládí není všechno. Není nic
Problém je, že jsme si vytvořili kult mládí, který stáří vytěsnil někam na okraj, do domovů s pečovatelskou službou nebo do sterilních škatulek sociálních programů. Jak upozorňuje česká nadace Elpida ve svých kampaních proti stereotypům, senior není diagnóza, je to člověk v určité životní fázi. A tato fáze může být stejně bouřlivá, intelektuálně stimulující a vtipná jako kterákoliv jiná.
Hana si ten tablet nakonec koupila. Sama, o týden později, v jiném obchodě. A k němu si pořídila i sluchátka, protože večer ráda poslouchá podcasty o politice. Viktorovi to neřekla, protože by se hned začal strachovat, jestli ji z toho nebolí hlava.
Generační propast
Ta propast mezi generacemi není dána technologiemi nebo věkem, ale nedostatkem fantazie nás mladších. Nejsme schopni si představit, že ten pán, co se s hůlkou šine přes přechod, byl kdysi mistrem v šachu, nebo že ta paní u pokladny, co dlouho hledá drobné, má v hlavě kompletní dílo Shakespeara v originále.
Reklama
Možná bychom se měli přestat ptát, „jakpak se cítíme“, a začít se ptát, co si o tom světě, který jsme tak trochu zpackali, myslí oni. Protože zatímco my zběsile scrollujeme a hledáme odpovědi v algoritmech, lidé jako Hana mají v sobě něco, co se nedá stáhnout.
Mají odstup. Mají kontext. A mají tu neuvěřitelnou trpělivost s námi, kteří si myslíme, že jsme všechno pochopili, zatímco jsme jen rychlejší v nastupování do tramvaje.
Stáří není nic, co by se mělo opravovat nebo litovat. Je to jen jiný rytmus. A pokud ho nezačneme vnímat jako legitimní součást lidské zkušenosti, budeme to my, kdo jednou v tom zrcadle uvidí cizince, kterého svět přestal zdravit. Hana už o tom ví své. Viktorovi to řekne, až na to bude připravený. Zatím mu jen s úsměvem podá další buchtu, protože ví, že nic jiného od ní zatím unést nedokáže.