Hele, já vám to řeknu narovinu. Jestli existuje něco, co mě jako Čecha, tedy Češku v Londýně spolehlivě vyhodí z rytmu víc než jízda vlevo nebo ty jejich šílené oddělené kohoutky na horkou a ledovou vodu, ze kterých buď odcházíte s omrzlinami, nebo s popáleninami třetího stupně, je to ten jejich slavný small talk. Konkrétně jedna věta, která funguje jako odjištěný granát: „You alright?“

Stojím uprostřed ranní špičky na Piccadilly Circus, v jedné ruce deštník, který v tomhle londýnském větru funguje spíš jako nákupní taška na zachytávání vody, a v druhé kelímek s předraženým kafem. Všichni kolem mě vypadají, že mají hrozný spěch, ale přitom se stíhají s neuvěřitelnou kadencí usmívat a zdravit.

Během pěti minut cesty z metra jsem slyšela „Alright?“ asi osmkrát. Od baristy, od chlápka, co mi nechtěně šlápl na botu, i od paní, co se snažila nacpat do narvaného autobusu, a přitom mi málem zlikvidovala dítě. Právě tady, v tomhle britském mraveništi, kde je zdvořilost povinnou výbavou podobně jako karta na metro, mi to došlo. My, lidi z východního bloku, jsme v tomhle světě jako sloni v porcelánu. Ne proto, že bychom byli nevychovaní, ale protože na otázky prostě pořád odpovídáme pravdou.

Není to zájem, je to pozdrav

Další den stojím takhle v řadě v TKMaxxu, v ruce povadlý sendvič a v hlavě seznam věcí, co nestíhám. Pokladní se na mě ani nepodívá, pípne kód a prohodí to osudné: „Alright?“ Moje slovanská duše okamžitě sepne. Nadechnu se. „No, popravdě, dneska nic moc. Ráno mi ujel autobus, v hostelu mi neteče ta horká voda z toho debilního kohoutku a to moje vyhozené rameno, co mě trápí už druhý rok, se tady zase ozývá…“

On se mě neptal, jak se mám, on mě prostě jen pozdravil.

V tu chvíli se čas zastaví. Pokladní na mě vytřeští oči, jako bych mu právě nabídla k prodeji vlastní ledvinu. Za mnou v řadě slyším nervózní odkašlávání. Ticho je tak husté, že by se dalo krájet tupým nožem na ryby. Došlo mi to až později: On se mě neptal, jak se mám, on mě prostě jen pozdravil.

Broskve versus  kokosy: Proč jsme pro ně „studení“?

Víte, existuje na to skvělá teorie, kterou proslavila Erin Meyer ve své knize The Culture Map. Rozděluje národy na „Broskve“ a „Kokosy“. Britové, ale taky Američané, jsou broskve. Jsou na povrchu měkcí, samý úsměv, samé „How are you?“, „Lovely!“, „Amazing!“. Jenže když se pokusíte prokousat hlouběji k té jejich skutečné duši, narazíte na tu tvrdou pecku. Tam už vás nepustí, protože to už je jejich soukromí, jejich hrad.

My Češi, Poláci, Rusové nebo Maďaři, jsme čistokrevné kokosy. Máme tvrdou, chlupatou a na první pohled možná trochu nevzhlednou skořápku. Na cizince se v metru neusmíváme. Proč taky, když ho neznáme, že? A když se nás prodavačka zeptá, jak se máme, máme tendenci se na ni podezřívavě podívat, co po nás sakra chce a jestli nám nechce prodat předražené pojištění. Ale když tu skořápku jednou rozbijete, což většinou vyžaduje jen dvě piva nebo společné nadávání na politiku, najdete uvnitř to sladké mléko. Pak jsme schopní vám po deseti minutách známosti vylít srdce a pozvat vás na svatbu sestřenice.

Lidské „drbání se“ jako u opic

Možná si říkáte, proč to ti Britové vůbec dělají, když je odpověď nezajímá. Antropolog Bronisław Kasper Malinowski, mimochodem Polák, takže další „kokos“, co to musel zkoumat, pro to v roce 1923 vymyslel termín faktická komunikace (phatic communion).

Podle něj small talk není o výměně informací. Je to čistě sociální rituál. Je to úplně stejné, jako když si opice v zoo vzájemně vybírají blechy z kožichu. Nejde o ty blechy nebo o to, jak se má moje vyhozené rameno, jde o ten signál: „Jsem člen tvé smečky, nehodlám tě kousnout, všechno je v pohodě.“ Jakmile Britovi odpovíte upřímně, že se máte blbě, porušíte pravidla hry. Vyhodíte ho z té komfortní zóny rituálního drbání a on najednou neví, co s vámi. Pro něj jste se v tu chvíli stali „emočním teroristou“.

Počasí jako záchranný kruh

A pak je tu to počasí. Britská klasika. Známá sociální antropoložka Kate Fox v knize Watching the English vysvětluje, že když Brit řekne: „Nice day, isn't it?“ tak fakt neprovádí meteorologický rozbor. On jen testuje, jestli jste ochotní hrát tu hru na slušnost. Správná odpověď je vždycky souhlas, i kdyby zrovna padaly trakaře s hřebíky.

My ve střední a východní Evropě na tohle prostě nemáme buňky. Pro nás je pravda víc než společenský mazivo. Když prší, tak sakra prší a není to „lovely“. Když nás bolí zub, tak nás bolí zub a nebudeme říkat: „I'm fine, thank you.“ Klasickým příkladem, který znám z mého pobytu u moře, že když byla zima jako blázen, mí britští přátelé říkali, že je „bit chilly“. Pro nás je ten britský small talk často synonymem pro pokrytectví. Proč se mě ptá, když ho to nezajímá? Je to falešný, říkáme si.

Ale po těch letech v cizině jsem začala tenhle falešný tanec trochu chápat. On je to vlastně takový bezpečný prostor. Small talk vám dává možnost být s lidmi, aniž byste s nimi museli být doopravdy. Je to maska, která chrání obě strany.

Máme se to učit?

Asi ne. Český monolog o tom, jak je v práci všechno na houby a jak nás pálí žáha, má taky něco do sebe. Je v tom syrová upřímnost, která v Británii chybí. Ale naučit se občas jen tak „zabručet“ místo diagnózy, to by nám možná ušetřilo pár trapných chvil v letadle nebo ve výtahu.

Takže až se vás příště nějaký cizinec zeptá: „How are you?“ zkuste se kousnout do jazyka. Nechtějí slyšet o vaší hypotéce. Stačí jedno: „Good, thanks, and you?“ a nechte ty kokosové ořechy v klidu spát. Protože ta jejich broskvová pecka je tvrdší, než si myslíte.