Debata o duševním zdraví se dnes točí hlavně kolem mladých. Jenže statistiky ukazují jiný, méně viditelný problém. S věkem roste nejen fyzická křehkost, ale i riziko deprese a sebevraždy.

Je jedno, jak moc se budeme ohánět optimistickými frázemi o tom, že podzim života může být zlatým obdobím. Vysoké stáří je často spíš pro statečné. Není instagramové. Je o ztrátách, bolesti a postupném ubývání světa, který člověk znal.

„Stalo se trendem líčit stáří v růžových barvách. Na jedné straně je to fajn. Stáří je přirozená etapa života, musíme to přijmout a nemá smysl se ho předem obávat. Na straně druhé je poněkud přehnané, když se nyní vedení domovů seniorů snaží svá zařízení prezentovat jako místa, kde je hodně zábavy, kde je život veselý,“ řekla před časem v rozhovoru pro web i60 psycholožka Klára Gramppová, která vede Linku seniorů společnosti Elpida.

Česká čísla jsou přitom neúprosná. S věkem roste riziko deprese i sebevraždy a u lidí nad osmdesát let patří dlouhodobě k nejvyšším v Evropě. Podle dat Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ) si v Česku každoročně vezme život přes tisíc lidí a téměř každá třetí dokonaná sebevražda připadá na seniory.

Zatímco mladší generace mluví o duševním zdraví otevřeněji než kdy dřív, starší lidé často mlčí. Ne proto, že by netrpěli, ale proto, že byli vychováni k tomu „neobtěžovat“ a „nějak to vydržet“.

Každému čtvrtému seniorovi není duševně dobře

Čas měří každému stejně. Z pozice člověka, kterému je 30 nebo 40 let, může být despekt k seniorům jen způsobem, jak si nepřipustit, že jednou budeme na jejich místě i my. Každý čtvrtý senior vykazuje podle statistiky depresivní příznaky, plně rozvinutou depresi má šest procent z nich a úzkostnou poruchou trpí kolem deseti procent. 

Největším rizikovým faktorem deprese ve stáří není věk, ale osamělost bez perspektivy změny. 

České reálie k tomu přidávají vlastní ingredience. Vysoký podíl jednočlenných domácností, vdovství, horší dostupnost psychologické péče mimo velká města. Výsledek je paradoxní: lidé, kteří zažili válku, normalizaci i transformaci devadesátých let, se často cítí nejzbytečnější právě teď.

Každý z nás má rodiče nebo prarodiče ve vyšším věku a nezřídka od nich slyšíme známé věty: „Já už to nějak doklepu,“ případně jen lakonické povzdechnutí: „To už stejně nemá cenu.“ Podle geriatrické psychiatričky Dr. Caroliny Osoriové jde o varovný signál, že mozek i duše volají o pomoc.

Osamělost zabíjí

Psychické potíže ve stáří se u nás dlouhodobě berou jako cosi přirozeného, skoro povinného. Jako by smutek patřil k důchodu. Stárnutí samo o sobě ale depresi nezpůsobuje, dělá to kumulace ztrát. Odchází partner, přátelé, pracovní role, fyzická síla, někdy i smysl života, který člověka držel nad vodou celé dekády. 

K nejosamělejším skupinám obyvatel patřili v Česku senioři už před covidovou pandemií. Podle Eurostatu u nás žije osaměle téměř polovina žen starších 65 let, což je nad evropským průměrem. „Izolace je pro naše mozky toxická,“ vysvětluje Osoriová. 

Osamělost urychluje smrt, zvyšuje riziko deprese, úzkosti a přispívá i ke stavům zmatenosti. A v Česku často nekončí u zavřených dveří bytu: pokračuje v ordinacích, kde není čas a personální kapacita, a někdy i v rodinách, kde chybí trpělivost a porozumění. Největším rizikovým faktorem deprese ve stáří tak není věk, ale osamělost bez perspektivy změny. 

V porovnání se zahraničím jsou rozdíly překvapivě výrazné. Švédsko nebo Dánsko hlásí téměř dvojnásobně nižší prevalenci depresí u seniorů navzdory podobnému demografickému stárnutí. Ne proto, že by tam lidé byli „odolnější“, ale proto, že systém s duševním zdravím počítá. Psychologická péče je běžnou součástí primární zdravotní péče, senioři mají přístup ke komunitním centrům a osamělost je považována za zdravotní riziko, nikoli osobní selhání.

Dostat se k odborníkovi může být problém

Česko tak stále stojí jednou nohou v minulosti. Praktický lékař je často jediným zdravotníkem, kterého senior pravidelně vídá, a přetížený odborník na něj má jen několik minut. Deprese se pak maskuje jako nespavost, únava nebo „prostě blbá nálada“. Psychologická a psychiatrická péče je navíc nerovnoměrně dostupná. Lepší je to ve velkých městech než na venkově a v menších obcích. Až tři čtvrtiny seniorů s depresí ve střední a východní Evropě se k odborné léčbě vůbec nedostanou.

Jenže i když by se pomoc nabízela, mnoho starších lidí si o ni stejně neřekne. Jsou zvyklí vydržet, nestěžovat si a nepřitěžovat ostatním. Celý život byli spíš ti, kdo se starali o druhé než ti, kdo by žádali péči pro sebe. A tak se stane, že i když se necítí dobře, berou to jako něco, co k věku tak nějak patří a co musí zvládnout vlastními silami.

Stáří samo o sobě není nemoc. Ale samota, která ho obklopuje, může být. A tu jako společnost ovlivnit dokážeme – víc, než si připouštíme.