Nemám rád leden. Dlouhý, chladný měsíc. Vánoce a přeci jen uvolnění konce roku pryč, jakékoliv další oslavy daleko, o jaru nemluvě. Dny se prý prodlužují, ale jde to ztuha.

Není v něm nic, na co by se člověk mohl těšit, ještě že ho už pár let nestraší vysvědčení na jeho konci. Prazážitek lednový jsou pro mě nevábná zimní rána, když jsem v divném obleku vzor druhá polovina osmdesátek vyrážel na Žižkov tramvají na zkoušky. Dneska jsem dobrovolně na té druhé straně, a nedá se říct, že bych si to užíval. Zkoušet mě nebaví, moc mi nejde se tvářit přísně, na druhé straně nelze tu operaci zlehčovat. Popravdě mi to studenti ulehčují, chtějí to mít také za sebou, a tak ze mě nervozita nucené autority postupně spadne a nakonec se od nich vždy dozvím něco, co nevím.

Přijde mi, že vlastně zkouším sám sebe, jestli jsem jim na ten jeden předmět jako exot z praxe k něčemu byl. Je to taková pěkná tečka za tím naším případem, jak by řekl klasik. Ale zpátky k lednu.

Nikdy jsem nepochopil Pračechy, proč po několika zimách strávených kolem Řípu, když museli od různých kupců a jiných poutníků vědět, že ne tak daleko odtud jsou krajiny, kde v létě není chladno a v zimě mráz, se tam nevydali, když už stejně probíhalo v tehdejší Evropě stěhování národů a šlo o to najít si ten správný kout.

Letos se s tím nemazal a v zimě je zima. Nejvíc mě ničí vrstvy oblečení a různých doplňků, které jsou pro pohyb v ulicích potřeba. Způsobilo mi to již notné finanční ztráty.

Čepice mi strhla sluchátko, čehož jsem si hned nevšiml, protože jsem si je sice nandal, ale nezapnul, neboť jsem již zase měl navlečené rukavice. Ty jsem pak tradičně nechal v kavárně, což jsem naštěstí zjistil, a vrátil se pro ně, abych je následně odložil v tramvaji, když jsem si chtěl zapnout alespoň to zbylé jedno sluchátko a poslechnout si svůj oblíbený podcast místo telefonátu paní sedící za mnou, která několik minut komusi sdělovala, že už jede a venku je zima. Čepice zůstala někde na recepci u klienta, ale nevím na které, tak snad ji tam nechají do příštího týdne. Protože jsem ale člověk prozíravý a znám své drobné nedostatky, tak jsem již předem na zimu vybaven několika sadami čepic, rukavic a šál, takže zítra vyrazím vstříc mrazům opět v plné výbavě.

Nikdy jsem nepochopil Pračechy, proč po několika zimách strávených kolem Řípu, když museli od různých kupců a jiných poutníků vědět, že ne tak daleko odtud jsou krajiny, kde v létě není chladno a v zimě mráz, se tam nevydali, když už stejně probíhalo v tehdejší Evropě stěhování národů a šlo o to najít si ten správný kout. Ale mohlo to dopadnout hůř, zvlášť když sleduju některé Novočechy, mohlo je taky napadnout vrátit se kamsi na východ. Asi se jim už nechtělo dál přes hory anebo si říkali, že v téhle kotlince bude klid a nikdo další se sem nepohrne. Což byl omyl, ale to bych jim nevyčítal, když jste mírné povahy, tak se nedokážete vcítit do myšlení predátora. Oni tedy zas taková neviňátka ti Pračeši nebyli, ale to nechme na jindy. Prostě si řekli, že ty ledny se tu nějak přežít dají a za půl roku je pak chvíli teplo, tak co?

Kamarád mi tuhle říkal, že mluvení o počasí je známka stárnutí, protože „když seš mladej, tak tě to netrápí, neboť zábavy a jiných důležitých starostí je pořád všude dost“. Takže buď se ti Pračeši uměli bavit a nenechali se nějakou zimou otrávit, nebo si víc vážili každého dne a nedělali hned Zagorku, když jim bůžkové zrovna nedodali slunné ráno. Byli holt odolnější než my, což je slovo, které se bude stále častěji skloňovat, až se dostaneme k vážnějším tématům, než je počasí.

Ostatně zítra má sněžit, a tak bych si nejraději koupil „pekáč“ – nevím, jak se tomu dnes říká – a sjel si třeba Grébovku dolů do Nuslí. Potřeboval bych ale nejdřív v sobě rozmrazit Saturnina, ten by do toho šel.