Když se Martina vrací z práce, je už tma. Děti mají hlad, ona má dvě stě korun a deset minut do zavíračky. Sáhne po oblíbeném „akčním“ menu: párky, rohlíky, balený salát s jogurtem místo majonézy, láhev nápoje bez cukru. A ideálně pokud je na tom všem napsané velkým písmem protein. Doma to během deseti minut ohřeje a rozdá na talíře. Na chvíli zažene hlad, jenže za půl hodiny má pocit, že by si přece ještě něco dala. A tak přijde klasický večerní rituál: půlka housky, ještě jedna, pár plátků šunky, trochu oříšků.

A takhle to jde až do doby, než všichni usnou. „Nejíme přece špatně,“ brání svůj styl. „Poctivě kontroluju makra, všechno má dostatečné množství bílkovin, málo tuku, vlákninu i proteiny.“ Martina tak mimoděk definuje český problém. Myslíme si, že jíme zdravě, ekonomicky a moderně, ale spíš než jídlu se to, co si servírujeme, podobá produktu chemické laboratoře. Jídlo už nevaříme, jídlo někdo vyrobí, my si ho jen dáme na talíř.

Nadváhou dnes trpí přes 60 % obyvatel Česka, pětina z nás spadá do kategorie obezita. Můžeme si stokrát říkat, že všechna těla jsou krásná, a může to být i pravda, krása je subjektivní pojem. Jenže zdraví rozhodně subjektivní pojem není, a tam mluví data jasně. Spotřebujeme 788 kilogramů potravin ročně na osobu, ale jsme první na světě ve výskytu rakoviny tlustého střeva. Patříme mezi nejhorší země Evropy v počtu infarktů a mozkových příhod a na cukrovku druhého typu se léčí už více než milion lidí. Roste počet mladých, kteří mají ztučnělá játra a vysoký tlak a lékaři varují i před dalšími tichými zabijáky: záněty, únava, poruchy spánku a imunity.

Přidejte k tomu nízkou spotřebu zeleniny, vysoký příjem soli a největší konzumaci piva na světě a dostanete obraz národa, který má dostatek všeho – kromě zdraví a pohody, moderním výrazem wellbeingu. Jídlo je v Česku velice levné, Češi preferují (nebo jsou nuceni preferovat) nízkou cenu před kvalitou. Ale jak říká stará česká moudrost, sleva není zadarmo. Místo litru ovocného džusu kupujeme ředěný sirup s příchutí, místo šunky kupujeme směs vody, škrobu a antibiotik. A naše těla si to pamatují, a ne, že ne.

Ultrazpracované zlo? 

O ultrazpracovaných potravinách slyšel dnes snad úplně každý. Jedni tvrdí, že jsou původcem všeho výživového zla, druzí jim oponují, že přece kdyby to nebylo zdravé, nikdo by to nedovolil u nás prodávat. Pravda je, jako vždy, někde uprostřed.

Pro klasifikaci potravin existuje takzvaný NOVA systém, od čerstvých, minimálně upravených potravin až po ty, které se v běžné kuchyni vyrobit nedají. Právě ty poslední – ultrazpracované – tvoří dnes podstatnou část našeho jídelníčku. A to můžou být ty evidentně téměř jedovaté věci, jako je například salám ze supermarketu za 39 korun kilo (stačí selský rozum, abyste věděli, že v tom masa moc nebude), nepříliš zdravé pochoutky, třeba čokoláda nebo brambůrky, oblíbené hotovky zatavené do igelitu nebo potraviny tvářící se ultra zdravě.

To je třeba jogurt, na kterém je hůlkovým písmem napsáno PROTEIN nebo v horším případě potraviny, které se tváří, že z vašeho jídelníčku za pár korun z polského supermarketu za hranicemi udělají výživově excelentní superjídlo, třeba oblíbené syrovátkové proteiny nebo veganské náhražky masa. Nevěříte? Schválně se zkuste podívat na složení, přejde vás chuť.

Není ale pravda, že by průmyslové zpracování bylo samo o sobě zlem. Problém je, když jím nahrazujeme vaření, ať už z pohodlnosti, nedostatku času nebo financí. Když místo poctivého vývaru jíme polívky v prášku. Když zapomeneme otevřené párky v lednici, za půl roku je objevíme a ony chutnají pořád stejně. Česká verze téhle proměny probíhá nenápadně. Místo kvásku máme instantní droždí, místo másla margarín, místo sádla řepkový olej, místo smetany ve zmrzlině máme palmový olej. Hlavně ale, že je na obalu napsáno fit, light, bez cukru, protein. Pohodlí, cena a odpustek ve formě deklarované zdravé stravy.

Pět jídel denně? Kdo z vás to má?

Vrcholem všeho je narativ o pěti jídlech denně. Navíc každé z těch jídel se skládá z několika součástí, typicky oběd musí mít tradičně předkrm, polévku, hlavní jídlo, zákusek a ideálně i kávu. Je prostě potřeba kupovat víc, jíst víc, a k tomu jsou ultrazpracované potraviny ideálním nástrojem, protože jsou vymyšlené tak, aby nám chutnaly víc, než potřebujeme.

Vědci zjistili, že ultrazpracované potraviny obsahují spoustu kalorií na v relativně malém množství a zároveň spojují sladké, slané a tučné chutě dohromady. Přesně ty, které náš mozek miluje. V praxi to znamená: smažák s hranolkami, majonéza, limonáda. Nebo i „zdravá“ proteinová tyčinka, která má kalorií skoro jako oběd. Máme geneticky zakódováno, že bohatá a sytá chuť je výživná a dobrá. Dnes ale žijeme v době, kdy je takové jídlo všude, levné a často v akci „2+1 zdarma“.

A tak jíme dál, i když už dávno nemáme hlad. Volíme podle ceny, což je po letech ekonomických krizí a v době rostoucí nejistoty a inflace logické. Zapomínáme ale na to, že to, co ušetříme na másle, zaplatíme zničeným zdravím. Levné jídlo není levné proto, že by nás manažeři nadnárodních řetězců měli rádi. Je levné proto, že zemědělci dostali míň peněz, takže můžou míň investovat do produkce, takže používají víc pesticidů, takže vyprodukují víc potravin, které se ale vinou konkurence stanou tak levné, že je ztrácí smysl vyrábět. Tuny potravin pak končí v kompostérech a kruh se uzavírá.

 V tradičním českém bufetu dostanete párky, guláš, smažák, kofolu, pivo a instantní kávu. A proč? Je to levné a zasytí to a lidé to tak chtějí.  Proto spotřebováváme tolik náhražek, stabilizátorů, konzervantů, éček a chemických sloučenin, které občas nemají ani své jméno, jen číslo.

„Nemáme čas, ale máme dost kalorií,“ říká nutriční specialistka z jedné pražské nemocnice. „Lidé často nehladoví kvůli nedostatku, ale kvůli přebytku – prázdnému přebytku.“

Levné jídlo nás nasycuje, ale nevyživuje. Kalorie jsou levné, živiny drahé. Mražená pizza stojí míň než kus brokolice a kuřecí stehno. V tradičním českém bufetu dostanete párky, guláš, smažák, kofolu, pivo a instantní kávu. A proč? Je to levné a zasytí to a lidé to tak chtějí. Ceny potravin neodrážejí jejich kvalitu, ale subjektivní pocit uspokojení potřeb. A lidem stačí málo, a když můžete potřebu uspokojit něčím za 200 nebo za 20 korun, tak si to s průměrným platem sakra rozmyslíte. Proto spotřebováváme tolik náhražek, stabilizátorů, konzervantů, éček a chemických sloučenin, které občas nemají ani své jméno, jen evidenční číslo. Důležité je, aby byly potraviny dostupné pro všechny. A to, že jejich obsah lidem škodí? To už bude řešit někdo jiný, ne my, říkají si ti, kteří o tom rozhodují.

Ryba k obědu, kratom ke snídani

Nejvíce fascinující je pak pokrytectví výživy pro školáky. Máme pamlskovou vyhlášku, která zakazuje ve školních automatech přeslazené nápoje, brambůrky a čokoládové tyčinky. Od roku 2026 začne platit nový potravinový koš, který by měl dětem ve školních jídelnách zlepšit kvalitu obědů. Mezitím si děti míchají ke snídani kratom, kterým zapíjejí gumové medvídky a superzdravé čočkové chipsy, to všechno si samozřejmě koupí ve večerce, kterou mají od školy asi tak 30 vteřin cesty.

Zaměstnanci školních jídelen dělají za mzdu, za kterou by nevstali z postele ne bohatí rodiče žáků, ale ani pokladní ze supermarketu, takže si dokážete představit, jak atraktivní taková strava v jídelně asi je (pochopitelně čest výjimkám). V nemocnici je to jako přes kopírák už padesát let. Pacient dostane čaj s bílým cukrem a piškoty, protože to tak bylo vždycky, když jdete darovat krev, dostanete párek a tatranku. Ultrazpracované jídlo je normou i tam, kde bychom čekali opak.

Desítky let, prakticky od doby, kdy lidé přestali jíst hlavně kvůli tomu, aby zahnali hlad, se lidstvo zabývá zásadní otázkou. Jak se zbavit následků nadměrné konzumace kalorií tak, aby to co nejmíň bolelo a abychom se nemuseli namáhat? V historii najdeme stovky zaručených způsobů a zázračných diet, nefungovala žádná. Až nedávno se objevily léky, které doopravdy potlačují chuť k jídlu, a lidé po nich zázračně hubnou. Jenže mají dvě základní chyby. Zaprvé, jsou drahé. Hodně drahé. A zadruhé, jakmile je přestanou brát, vrátí se ke starému dobrému vlašáku a místo tvarohu s jogurtem si začnou zase dávat sekanou v housce.

Je to pomůcka, není to boží desatero

Jednoduché řešení neexistuje, i když se to tak pokouší spousta výživových koučů a výrobců potravinových doplňků interpretovat. Existuje ale pár zásad, kterými lze začít.

Ta první a vůbec nejdůležitější zní: Vraťte se do kuchyně, kde se jídlo připravuje, nejen ohřívá. Aspoň jednou denně si připravte něco z čerstvých surovin. V supermarketu čtěte složení a nekoukejte na barevné reklamy. Tři až čtyři známé ingredience znamenají jídlo, patnáct cizích výrazů znamená výrobek. Jděte po základech, dávejte si bílý jogurt místo ochuceného a zamíchejte do něj trochu domácí marmelády, místo limonády bez cukru si kupte sodovku a vymačkejte do ní citron a trochu medu. Jezte pomalu a nechte tělo chvíli hladovět, je to tisíci lety prověřený signál toho, že potřebujeme jíst. Zapomeňte na snídaně v osm, obědy v jednu a večeře v šest. A nebojte se.

Pokud jste rodiče, jděte dětem příkladem. Pokud jste politici, zvažte, jestli by opravdu nestálo zato omezit reklamu cílící na děti, zavést daň z cukru (tohle neprojde, je tady totiž cukrová lobby, která vlastně jakože neexistuje, ale říct se to musí), dejte ženským ze školních jídelen pořádné peníze. Aby vařily dětem ve škole tak jako těm svým, s láskou, časem a péčí. A jeden master hack na závěr. Zkuste zavést zlaté pravidlo, že u jídla se nepoužívají mobily. Budete se divit, ale dělá to zázraky.

Na konci týdne Martina koupila vejce, brambory, cibuli, pár jablek. Udělala bramborové noky, děti jí je pomáhaly vykrajovat vidličkou.

„Je to paradox,“ řekla. „Když vařím, trvá to dýl, ale utratím míň peněz. Konečně se nemusíme dojídat v deset večer kremrolema. A po dlouhé době mám pocit, že jíme jako rodina.“

A možná v tom se skrývá odpověď na otázku, proč je česká výživa tak nezdravá. Ne proto, že máme málo informací, ale proto, že jsme dovolili, aby se z jídla stal produkt. A my potřebujeme cítit vůni cibule, ne karbonizovat koksohydráty, termovat nukleáry, akcelerovat moderáty a ohřívat párky. Potřebujeme vědět, co dáváme do hrnce, a potřebujeme to tam dát sami nebo se svými blízkými. Možná právě tam začíná opravdové zdraví. V obyčejné večeři, která má chuť i smysl.