Jak modří již vědí, chodím učit na jednu vysokou školu. No, učit, snažím se jim tam dělat zmatek v mysli.

Dvě přednášky týdně se těm mladým lidem pokouším nějak odvyprávět zkušenosti z marketingu či komunikace či píár, nazývejte to dle libosti. Je to těžké, protože si nevystačíte s historkami z natáčení, jak jsem si původně naivně myslel. Nejtěžší na té celé taškařici je zdánlivě prostá skutečnost: najít společnou řeč.

Vyprávím příběh o světě, který neznají, a snažím se ho zasadit do prostoru, který je pro mě cestou bez dopravního značení. Vyrostl jsem ve světě slova a knih, oni postů a reels. Nemáme společně nic načteno, nepískáme si stejné melodie, když je nám smutno. Že postřehy studentek a studentů jsou pro mě možná užitečnější než jim moje výklady o struktuře a tvorbě reklamní kampaně, nepřiznávám. Problém není v tom, že mám nějaké zkušenosti a chci jim je sdělit. Potíž je mnohem hlubší a jednodušší: jak najít společný jazyk či obraz, abych byl pochopen. Situace, která není nová a zažívala ji každá generace, jen my ji musíme zvládat v rychlosti dosud nevídané. Protože, ač si to mnozí stále nechtějí připustit, přizpůsobit se musí starší mladším. Alespoň v tom, jak pohlížet na svět, abychom v něm dokázali přežít i v druhé čtvrtině dvacátého prvního století.

Co to ve skutečnosti znamená, když řeknu, že cílem volební kampaně je vyhrát? Nesu zodpovědnost za společenský důsledek, vím-li, že jogurt, který prodávám, rozhodně neobsahuje větší kousky ovoce než ten konkurenční, jak ale tvrdím, a díky čemuž fakturuji?

Zajímavé je, že to, co nás dokáže přivést když už ne na stejnou kolej, tak alespoň na jedno nádraží, nejsou technologie či novinky na sociálních sítích. To, v čem dokážeme najít taková slova, abychom si vůbec rozuměli, je samotná podstata člověka. Naše touhy, emoce, zájmy. Důvody, které nás vedou k nákupu určitého zboží, příčiny, proč některé reklamy nás donutí kliknout na objednávku, a jiné naopak rolovat dál v nabídce. Základní principy našeho jednání a rozhodování. Obyčejné věci jako poctivost či lež.

Jak se zachovat, zdá-li se nám výhodné se zákazníkem či voličem manipulovat? Kde je hranice, za kterou nějakého klienta odmítnu? A má smysl si v oboru, jako je reklama či PR, vůbec takové otázky klást? Co to ve skutečnosti znamená, když řeknu, že cílem volební kampaně je vyhrát? Nesu zodpovědnost za společenský důsledek, vím-li, že jogurt, který prodávám, rozhodně neobsahuje větší kousky ovoce než ten konkurenční, jak ale tvrdím, a díky čemuž fakturuji? A v PR vždy nejde jen o kvalitu mléčných výrobků, že.

Bavíme se o umělé inteligenci, jejím vlivu na obor, výhodách i rizicích. A tím se opět logicky a přirozeně vracíme k člověku, jeho roli v celém tom procesu, kterému říkáme práce a jenž obsahuje i společenskou zodpovědnost. Najednou to není fráze, protože AI ji rozhodně nemá, i když jsem se jí ptal, a napsala mi, že je to skvělá otázka, a samozřejmě principy společenské odpovědnosti se řídí. Jak žít a pracovat ve světě, kde zůstává dobro a zlo, a obojí stále více používá a nechá se ovlivňovat technologiemi, které nic takového neznají? To je Hamletovo „být, či nebýt“ současnosti.

A tak začínám výkladem, jak sestavit reklamní či volební kampaň, a cítím, že mě vnímají spíš jako archeologa než průvodce svou galaxií, ale nakonec se ocitneme v diskusi, kdy zjišťujeme, že v prastarých otázkách si rozumíme, a stále na ně nenacházíme přijatelné odpovědi. Hodina končí a jsem si jistý, že se Sokratem by si rozuměli a on jim. I když by nevěděl, co je to Instagram, a oni nečetli nic z řeckých filozofů.

 

Možná je dobře, že toho tak málo víme o člověku, o jeho skutečných pohnutkách, protože pak stále zbývá obrovský prostor v našich myslích a srdcích a vesmírech, který je možné objevovat, a tím se setkávat a poznávat. Když jedete tramvají nebo se rozhlížíte po kavárně, vypadá to, že si každý vystačí sám se svým mobilem. Moje zkušenost ze školy mi říká, že je to jen zdání, obyčejná lidská stydlivost. Zkuste se zeptat zírajícího do mobilu a uvidíte, s jakým ulehčením si s vámi začne povídat.

Jistě, záleží na otázce. Ale tak s hlupákem byste se nebavili, i kdybyste si mobil nebo sluchátka zapomněli doma. Ono se toho totiž v mezilidské komunikaci od Sokratových dob moc nezměnilo. Bohužel, ani ve společnosti ne. Však víme, jak mistr otázek skončil.