Naposledy jsem o nedostatku vize slyšel na konferenci, kde se sešli přední podnikatelé a politici. Snad každý z nich řekl, že Česko potřebuje vizi. Neslyšel jsem ale, co je pro ně ta vize. Vlastně padaly různé představy, jaká by tato země měla být a co jí k tomu chybí. Většinou naprosto správné a chvályhodné. No a pak tu ještě byla ta chybějící vize. Něco, na čem bychom se prý všichni shodli.

Myšlení na „my“

Ona touha po jednotě je pěkná. Ale také velmi nebezpečná. Hranice, kdy se ze shromáždění stává nemyslící a krysařem s píšťalou snadno ovladatelný dav, je velmi propustná a zažil ji zřejmě téměř každý. Souhlasím s tím, že až příliš myslíme na „já“ a mnohem méně na „my“. Společnost je rozpadlá, leč člověk je tvor společenský.

Lajkováním fotek jídla či pohledu z hotelového pokoje žádný smysluplný vztah natož vize nevznikne.

Hledáme cesty k sobě. I sociální sítě měly na začátku úspěch právě proto, že jsme na nich snadno a rychle mohli získat pozornost či pomyslné uznání od jiných lidí. Najednou jsme dostali příležitost mít spoustu přátel a lidí, kteří se zajímají o to, co děláme. Ale samozřejmě lajkováním fotek jídla či pohledu z hotelového pokoje žádný smysluplný vztah natož vize nevznikne.

Když schází činy

Vize národní či státní se nedá vymyslet jen tak. Potřebuje společný zážitek, společnou touhu a společný čin. Problém je, že se rozcházíme jako společenství v popisu toho, co zažíváme, chceme tak trochu každý něco jiného a činy schází, protože nevíme, co bychom s tím vším vlastně měli dělat. Ale zase to není tak zlé, upozorňují mnozí.

Stát nějak funguje, lidé se radují z každodenních maličkostí a jurodiví blouznivci ještě nesáhli k opravdu nebezpečnému násilí. Tvořte vizi ve státě, kde je zpochybňováno téměř vše, co by nám mohlo být svaté. Nemaje víru, nemůže část občanů chápat svatého Václava jako věčného vládce země, nýbrž jen jako  historickou postavu, o které toho zas tolik nevíme a do níž promítáme vlastní pojetí dějin, které zas tak moc dobře neznáme.

Palackým, a tudíž i politicky obrozenou českou politikou v devatenáctém století vyzdvihované husitství jako vrchol českých dějin mnozí odmítnou, coby nesmyslnou občanskou válku, která nás naopak na století odtrhla od renesancí pokropené Evropy.

Vlastní stát a devadesátky

A kolikrát jsme slyšeli v různých hospodských debatách úvahu, že jsme to Rakousko rozbíjet neměli. My si vlastně ani nejsme jisti, že jsme měli mít vlastní stát. A s novějším obdobím je to podobné. Devadesátá léta jsou pro jedny nejšťastnějším obdobím života, kdy svoboda a otevřené příležitosti byly kouzelnými kulisami jejich mládí, pro jiné chybné vykročení, které teprve nyní musí být napraveno.

Možná bychom tu vizi měli začít u toho, že ona zdánlivá rozhádanost je naše přirozenost. Jsme cyničtí šťouralové, nevěříme moc velkým slovům a gestům. Zpochybňujeme všechno a nevěříme nikomu. Problém je, že vedle této až humorné lásky k absurditě, vyjádřené brilantně Švejkem či Cimrmanem, ztrácíme chuť jít dál. Jako bychom chtěli jen spravovat to, co máme, v bláhové naději, že svět nás nechá být a můžeme být jakýmisi evropskými Amiši.

Nehledal bych vizi najednou pro všechny. Je čas scházení se s podobně smýšlejícími, kteří netouží uspat Česko, protože se nebojí probudit do nového rána. Kteří vědí, že konkurence není na rohu ulice ale v Singapuru nebo Londýně. Věří, že otevřená okna, čerstvý vzduch a činorodost způsobí, že se mnozí přidají. Naše věčné hašteření může být sebedestruktivní, ale u každého sporu je důležité, chceme-li někoho ponížit, či zda nám jde o způsob, jak s něčím pohnout.

Je to věčný souboj mezi těmi, kteří chtějí něco stavět, a jinými, kteří jen boří či alespoň očurávají cizí rohy. Nakonec vždy zvítězí stavitelé. Nehledáme vizi, ale čin. Vždy, když jsem začal něco smysluplného dělat, našli se tací, kteří se přidali. Někdy mi ale připadá, že nehledáme vizi, ale zázrak. Ten může přijít, ale spíš ne. Je dobré vidět sen za obzorem. My ale nyní už spíš potřebujeme vyrazit na cestu. Víme, že existuje. Jen se nám nechce do toho kopce.

Související…

Pátek Karla Křivana: Evropský fotbal do Prahy patří
Karel Křivan

foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek