Minulý víkend sledovali lidé u obrazovek televizí a displejí všech možných digitálních zařízení celého světa korunovaci britského krále. Můžeme se na ten spektákl dívat mnoha různými způsoby. Jako na trochu směšnou a hodně nostalgickou zbytečnost, jakousi uklidňující drogu, která dává Britům zapomenout, že již nejsou tím, čím byli. Na komerční akci, která přitáhne pozornost, prodá spoustu mediálního prostoru, hotelových pokojů a kýčovitých turistických předmětů. Na bulvární pohádku pro starší a pokročilé, jakousi dokutelenovelu, kde sledujeme svět, jaký nežijeme, ale můžeme si o něm s ostatními vyprávět.

Nebo také jako na zhmotnění skutečného příběhu, který si v různých podobách i ostatní o sobě vypráví, ale jen někteří, jako třeba Britové, ho mohou doopravdy prožívat. Protože každé společenství si potřebuje „sáhnout“ na svoji skutečnou kontinuitu, na onen pověstný svorník, který sjednocuje vše, protože jinak bychom se vzájemně utopili ve lžičce ranní kávy.

Komu předat korunu

Jsme tvořeni příběhy, které si o sobě vyprávíme z generace na generaci. Upravujeme je nejen podle potřeb momentálních vládců a jejich zájmů, ale také dle vlastních zkušeností, znalostí a schopnosti vnímat změny, které prožíváme. Je jednodušší, když máme rodinu či osobu, které jsou zhmotněním těchto příběhů. Nad vším tím lidským snažením od marnosti k marnosti je koruna předávaná z hlavy na hlavu, kterou představuje ono trvání, horizont, který ubíhá někde před námi, ale nezmizí, ani když se nám nedaří, a zůstává výzvou pro další úkoly a generace, když jde vše dobře.

Symboly, které nás spojují nebo by měly sjednocovat, jsou výtvorem našich mozků.

V naší republice nikdo takový není. Všichni političtí reprezentanti jsou volení, a musí se nám tedy čas od času podbízet. Toho je monarcha ušetřen a slouží svým poddaným mnohem méně nápadně a s větší noblesou či nadhledem. Republika je mnohem drsnější prostředí. Vše je na nás. Každý neúspěch, každý moula v jejím čele, každá promarněná příležitost je svým malým dílkem výsledkem práce každého z nás. Symboly, které nás spojují nebo by měly sjednocovat, jsou výtvorem našich mozků. Chováme-li se k nim jako k nákupnímu seznamu, ztrácí respekt nejen ty symboly před námi, ale i my sami před sebou.

Co teď respektovat?

Měli jsme v Čechách štěstí, že zřejmě nejlepší politik, který kdy vládl z Hradčan, král a císař Karel IV., měl skvělý nápad, jak naložit s tehdy ještě královským symbolem. Nechal vytvořit novou korunu pro svoji korunovaci, ale ta nepatřila a nepatří ani jemu, ani žádnému dalšímu vládci, nýbrž svatému Václavu. I králové si ji od něj půjčovali na pevně stanovené příležitosti. Karel samozřejmě nebyl žádný republikán ani demokrat. Jen dobře chápal onen příběh, který pomáhal vytvářet vzájemnosti v zemi.

Problém dneška tedy není to, že nemáme krále. U nás v Čechách už stejně dávno netrpíme zvláštní vážně míněnou úctou k vládcům. Což je možná dobře. Dobře ale není, že se moc neumíme shodnout na tom, co je potřeba respektovat, aby se nám to tady celé nerozpadlo. Je to jako s vírou. Hodně lidí mi řekne, že v něco věří. Ale bojí se pojmenovat či popsat, v co přesně. Jenže žádný skutečný svorník není, jen jakési cosi.

Jakmile řekneme konkrétně, co je důležité pro to, abychom mohli jako společenství lépe fungovat, znamená to, že musí umět vysvětlit, proč si to myslíme, a jak toho chceme dosáhnout. Což znamená, že přiznáme svůj díl, třeba velmi malý, odpovědnosti. Až toto každý jednotlivě dokážeme, posuneme se dál a navážeme na příběh, který v naší kotlince probíhá již pěkně dlouho. Nepotřebujeme k tomu krále, ale královské charaktery ano.

Související…

Pátek Karla Křivana: Jepice z Twitteru
Karel Křivan