U té zelené ta úspěšná světová irská image vlastně jen začíná. Zelená je barva Irska. Trojlístek je jeho logem. Hudba mu dodává charakter. Básníci hloubku. Pivo přitažlivost. A puby prostor, kde to všechno rádi prozkoumáte.

Málokdo vám řekne, že se mu v Irsku nelíbilo. Přitom při pohledu zblízka tam toho až tak moc zvláštního není. Příroda hezká, ale ne moc pestrá. Počasí chladné a deštivé. Tak puby pěkné, ale až na pár výjimek docela jednotvárné. Jídlo nijak zvlášť zajímavé, spíš k zahnání hladu než k nějakému dlouhému stolování. Pravda, pokud vás zajímají mýty, pohádky, prastará historie, druidové, literatura a zříceniny jako mě, pak si tam užijete. Skvělá whiskey vás do pradávných tajemných dob ráda doprovodí. Celé je to navíc zabalené do přitažlivého vyprávění a obrazu.

Je ho kousek všude

Irsku se podařilo zanechat snad v každém návštěvníkovi základní znaky úspěšného marketingu: jednoduchost, zapamatovatelnost a emoci. Irsko si nespletete s nějakou jinou zemí, je vám tam příjemně a máte chuť se vracet. Jako náhražka toho slouží právě ty puby, kde si můžete nostalgicky zavzpomínat. Kousek Irska je tak v každém velkém světovém městě. Ta jejich určitá jednotvárnost se mění ve výhodu. Víte, kde jste, a víte, co zde dostanete. A když jsem chtěl někde na cestách vidět fotbal, šel jsem tam.

Nemáme český příběh pro sebe, a tak ho nemůžeme už tuplem mít pro ty ostatní.

Poprvé jsem byl v Irsku v roce 98. A rovnou v tom severním, v Belfastu. Byl únor a šedivými mraky pokryté město s opevněnými britskými policejními stanicemi, vojenským vrtulníkem na obloze a zdmi pomalovanými tak, že vám hned bylo jasné, jestli zde žijí loajalisté či republikáni, to vše mi dalo zapomenout na ten jasný obraz jednoduchého světa, jaký se nám v devadesátkách z Prahy jevil. Od té doby piju Bushmills a jsem mnohem opatrnější v názorech na problémy jiných jen podle televizních zpráv.

Jak to oslavit

Ona jednoduchost a srozumitelnost irské image mně vždycky přijde na mysl, když vidím tu českou: rozmazanou, nejasnou, nedůslednou. Náš příběh má hodně podobných momentů s irským. Je prastarý a tajemný, ostatně Keltové tu byli také. Měli jsme většího souseda, se kterým nebylo jednoduché vyjít. To nás vycvičilo v ironii a humoru jako způsobu přežití. Jen to zpuchřelé habsburské mocnářství bylo nesrovnatelně lepší místo k životu než smaragdový ostrov pod nám tak sympatickými Brity.

Pivo máme jiné, ale hospody byly také místem kulturním, tvořivým a svérázným. U nás opravdu spíš byly, ale to je jiné téma. Je tu jeden velký rozdíl. My mnohem méně opouštíme tu naši středoevropskou kotlinku. Pravda, Irové to měli do Ameriky jen přes moře a vyháněla je spíš bída než dobrodružná povaha. A ani bez české a slovenské americké komunity by si zřejmě Masaryk žádné Československo domů nepřivezl. 

To, co nás ale odlišuje, je naše neschopnost ten český příběh vyprávět srozumitelně. Nepochybně je střední Evropa složitější na zjednodušení než zelený ostrov. Ale naše pochybnosti o nás samotných, naše váhavost, nepochopitelná přezíravost k dění v cizině, jak chladně říkáme všemu, co není odtud, to vše nám nedovoluje si vlastně rozumět. Nemáme český příběh pro sebe, a tak ho nemůžeme už tuplem mít pro ty ostatní.

Půjdu dnes večer oslavit pár Guinessy a panáky Bushmills k nám na roh do irské hospody den irského světce a budu vzpomínat na vůni moře, kterou jeden cítí, když stojí na dublinských mostech. Dělají to dobře, Irové. Jednou vás chytí a už nepustí. A vy jim ještě platíte za drahý pivo a jste šťastní. Proč tohle my nedokážeme, mně prozradí možná Leprikón, se kterým si jistě budu povídat po ránu cestou domů.

Související…

Pátek Karla Křivana: Žádné zkratky na cestě k úspěchu neexistují
Karel Křivan

foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek