fbpx

Pátek Karla Křivana: V mikině k ministrovi nelez? V mikině chyba není 1 fotografie
zdroj: Česko Digital

O lehkém pozdvižení na sítích kvůli mikině na ministerstvu a o tom, proč na ministerstvu, kam si nemůžete vzít mikinu, nikdy nevznikne žádná myšlenka

Zveřejněno: 22. 4. 2022

Před nedávnem oběhla svět sociálních sítí diskuse o tom, zda je vhodné, aby osoba v pozici vědeckého poradce amerického prezidenta všeobecně považovaná za muže chodila v dámských šatech, lodičkách, a začaly stížnosti, kde jsme se to octli a kam se ten svět řítí. Mezitím přišla válka a jeden by si mohl myslet, že v takové chvíli dokážeme lépe odlišovat podstatné věci od těch nedůležitých. Leč není tomu tak. I dorazila o víkendu na náš Twitter „aférka s mikinou“, která umožnila mnohým vyjádřit názor ostře, což je samozřejmě základem získání pozornosti. A o tu nám jde, přátelé, především, že.

O co šlo? Šéfka společnosti Česko Digital přišla na jednání k ministrovi v mikině. Což by podle mě prošlo bez povšimnutí, sám jsem u různých ministrů v mikině několikrát seděl a nic se nestalo. Ale účastníci setkání se vyfotili, fotku dali na Twitter a na českou aférku bylo zaděláno. Kdosi se rozčílil, že prý je nevhodné chodit takto oblečen k ministrovi. Pes byl ale podle mě zakopán v interiéru na té fotografii.

Vytváření dějin

Skupina lidí stála v místnosti před obrovským historickým gobelínem, který měl zřejmě, jak je u nás zvykem, dodávat tomu setkání na významu. Nešli jsme jen tak někam pracovat, ale byli jsme ve starodávných prostorách, takže jsme vlastně vytvářeli dějiny. A k tomu bychom měli být patřičně oblečení. Podle mě hloupost. Mě a doufám, že i ministra, zajímá, co mají jeho hosté v hlavě a čím mohou přispět ku prospěchu země.

Prostředí našich centrálních úřadů je různé, ale rozhodně ne vybízející k práci či přemýšlení.

Oblečení je nepodstatné, pokud neočekáváme anglickou královnu, což v tomto případě evidentně nehrozilo. Neformálnost většinou přispívá k otevřenosti v jednání a uvolněnosti v přemýšlení, pokud nám tedy jde o výsledek a ne pouze akt audience samotný. Celý ten zbytečný twitterový humbuček ale ukázal na něco podstatnějšího. Na to, jak u nás stále chápeme ministry, úředníky a prostory, ve kterých pracují.

Pevnosti vlády

Měl jsem možnost vidět zevnitř dost českých ministerstev a jsou to většinou sály neutěšené, až skličující. Široké chodby, vysoké dveře, zašlá sláva, byla-li kdy nějaká. Jako když jsem s rodiči v dětství navštěvoval hrady a zámky nebo muzea. Jen ty přezůvky, ve kterých to tak skvěle klouzalo po parketách, na recepcích nedostanete. Prostředí našich centrálních úřadů je různé, ale rozhodně ne vybízející k práci či přemýšlení. Alespoň na většině z nich.

Náš přístup k ministerstvům totiž není přístupem k institucím, kde se efektivně spravuje země, ale spíš „nepřístup“ k pevnostem, odkud se vládne. Návštěvníka má takový úřad ponížit, dlouhá cesta nekonečnými prázdnými chodbami jak z filmových interiérů z natáčení Kafkova Zámku má člověka zřejmě unavit a zbavit jakékoliv myšlenky na změnu, novoty či na 21. století. „Zde to chodí jinak, po našem, postaru“, říkají vám ty místnosti. A vy v údivu nad skanzenem byrokracie zapomenete nejen na to, proč jste přišli, ale na to, že svět venku vypadá jinak. A když ještě v místnosti visí cenný gobelín, to pak zapomenete i na digitalizaci Česka.

Když je ajťák kravaťák

Srovnání interiéru firem a státních institucí je vizuálním vyjádřením rozporu mezi tím, že jsme země v soukromém sektoru technologicky vyspělá a čilá, v tom státním naopak pomalá a málo efektivní. Ministerstva mají sloužit k práci. Jistě je mnoho dobrých důvodů, aby měla několik pěkných reprezentativních budov, kam přivedeme zahraniční návštěvníky, aby viděli, jak šikovní byli naši předci, ale i ty hosty z ciziny možná víc zajímá, co nyní a teď nabízíme světu.

Mnoho se mluví o větší výkonnosti horizontálního způsobu řízení oproti konvenčním vertikálním systémům. Čteme o významu iniciativy každého člena týmu. Víme, jak důležitá je v dnešním světě rychlost, a že když lidé mají možnost se samostatně rozhodovat, jsou tím i nuceni přemýšlet a dokážou lépe zvládat situace než ti, kteří pokorně čekají na příkaz shůry.

Soukromý byznys tak hojně funguje. Není jediný důvod, proč by takto nemohly pracovat i úřady. Nejsou to oltáře moci, kam chodíme plnit svoje rituály, aby se zdálo, že náš svět funguje. Jsou to normální místa setkání, kde chtějí lidé spolu něco dokázat. Levnější provoz a dražší mozky – o to bychom měli usilovat. Ostatně, kdo by věřil ajťákovi v obleku a kravatě nebo kostýmku?

Související…

Velký pátek Karla Křivana: Velikonoční příběh je plný pokrytců i naděje
Karel Křivan

foto: Česko Digital, zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...