Marek Jedlička si dal dárek ke čtyřicátinám. Přeplaval Baťův kanál, kterému tím vzdal hold k jeho osmdesátinám.

Přečteno 3131x

Marek Jedlička z jihomoravského Hodonína měl od osmnácti v hlavě obrovský sen. Totiž přeplavat legendární kanál La Manche. Hltal knížky o Františku Venclovském, který jako první Čech pokořil chladné vody kanálu na začátku sedmdesátých let. Čtvrt milionu na plavbu ale neměl. Svou klukovskou touhu si hodonínský plavec, triatlonista, trenér plavání a sportovec, který si rád občas sáhne na dno, aby otestoval své fyzické možnosti, splnil až teď. Jen pár dní po svých čtyřicátinách. Víc než tisíc kilometrů ke kanálu ale jezdit nemusel. Morava má totiž kanál vlastní. Ten Baťův.

Související…

1400 km na kole českou krajinou. Na pomoc dětem s rakovinouJak jsem dala Jižní Ameriku na skútruDívka z Moravy přešla USA. Smířila se s pumou i s vlastní nemocí

Baťův kanál, který mu protéká skoro za domem, Marek sólově přeplaval jako první člověk vůbec. Uplavat štreku ze Spytihněvi na Zlínsku až do slovenské Skalice mu trvalo čtrnáct hodin. Do vody se ponořil v pět ráno, kdy většina „normálních“ lidí spí. I když Marek moc dobře ví, že podmínky Baťova kanálu jsou s La Manchem nesrovnatelné, tak se v cíli v euforii objímal s manželkou a dětmi, jakoby za nimi připlaval na pustý ostrov. Měl za sebou ostatně stejnou vzdálenost, jako se plave z Calais do Doveru, tedy nějakých 43 kilometrů.

 Když jsem vlezl do té studené vody, tak jsem si jen řekl: Co tady blbneš tak brzo...

 „Byl to spíš plavecký výlet, nehonil jsem čas. Chtěl jsem si otestovat své možnosti a vědět, že to zvládnu. A taky tím oslavit osmdesáté výročí Baťova kanálu, unikátní vodní cesty, ke které chovám velký respekt. Ti chlapi ji tehdy kopali celou ručně,“ popisuje motivaci sportovec, jehož po celé trase a v přístavištích hecovali kamarádi, většinou také sportovci.

Marek byl na přeplavbu dokonale nabuzený. „Včera jsem si v Petrově v přístavu předplatil medovník a kafe. A to je sakra motivace, abych tam doplaval!“ říkal mi den před plavbou. Místo medovníku si v Petrově musel nakonec dát prášek na bolest. Zhruba po 35 kilometrech ve vodě ho zastihla největší fyzická i psychická krize. „Nepřemýšlel jste, že to vzdáte?“ ptám se. „To mě vůbec nenapadlo. Jen mi proběhlo hlavou: Nemůžu plavat kraula. Já snad budu muset plavat prsa? To tady budeme do noci. Tak jsem se musel hecnout a dát to kraulem,“ zasmál se, když jsme se hned další ráno po jeho obdivuhodném výkonu potkali. Po 43 kilometrech plavání a pěti hodinách spánku vyskočil a šel normálně do práce, i když ho bolelo celé tělo.

Spal jste vůbec tu noc před plavbou?

Moc jsem nespal, i když mi trenér radil dva dny předtím už jen odpočívat. A to jsem mu ještě volal: To ti radši ani nebudu říkat, že jdeme v pondělí stěhovat hudebku do Hradiště a že máme o dvě patra níž snést 40 klavírů.

jedlicka2

Aspoň jste mohl tu bolest zad od tahání klavírů rozplavat, ne?

To jo, ale kluci mě šetřili, nenechali mě to tahat. Jen jsem u toho tak nějak asistoval.  

Jak vás ráno chlapi z doprovodného týmu motivovali? Teď byla několik dní i na jižní Moravě zima, ta voda musela být v pět ráno studená.

Nálada byla skvělá, vedle mě jel celou dobu na paddleboardu kolega z plavání Zdeněk Průdek, se kterým jsme pořád vtipkovali. Vyplouvali jsme ve dvou. Další nejdůležitější člověk byl můj švagr, který je profesionální hasič a zdravotník, to kdybych si rozsekl nohu nebo tak. Neměl jsem strach, že bych nedoplaval, spíš obavu, kam sáhnu rukou nebo abych se nezranil při přechodu. V kanále jsou škeble, kvalita vody taky není ideální.

Hlava fungovala na jedničku, věděl jsem, že to dám. Dokonce jsem měl čas přemýšlet o rodině, o práci, honily se mi hlavou nějaké písničky.

Pak se přidal ještě doprovodný člun, kde mi zázemí dělali kolegové z oddílu sportovního plavání v Hodoníně. Když ke konci viděli, že už nemůžu, tak jsme se na sebe aspoň usmívali. Spali jsme na hrázi ve Spytihněvi, odkud jsem plaval. Vstával jsem v půl páté a rovnou z postele se oblékl do neoprenu. Pak jsem skočil na kolo a přejel na start. Rozednívalo se, sluníčko teprve vylézalo. Když jsem vlezl do té studené vody, tak jsem si jen řekl: Co tady blbneš tak brzo...

Měl jste v plánu plavat rychlostí zhruba 3 kilometry za hodinu. Podařilo se to tempo udržet?

Ano, dokonce se mi podařilo nahnat na trase půl hodinu k dobru.

A zašel jste nakonec na ten medovník?

Já už jsem někde za Strážnicí věděl, že mě na něj přešla chuť, a dal jsem si radši prášek. 

Jak se dá na takovou akci připravit?

Hodně jsem poslední dny trénoval na otevřené vodě, se švagrem jsme byli v Moravské Nové Vsi a na řece Moravě. Jsem zvyklý z bazénu dívat se furt na tu černou čáru pode mnou, tak jsem byl unešený, jak je tam krásná příroda. Taky jsem byl na mistrovství v dlouhém triatlonu, což je 1,9 kilometru voda, 90 kilometrů kolo a 21 běh. Dal jsem to jako přípravu za 5 hodin a 26 minut. A nedávno jsem se přihlásil na plavecké závody na 3 kilometry v rakouském Tullnu, kde jsem skončil třetí.

Sportovci říkají, že při extrémních výkonech není tak zásadní kondice, jako spíš hlava. Je to tak?

To je pravda, že je to v hlavě. Hlava fungovala na jedničku, věděl jsem, že to dám. Dokonce jsem měl čas přemýšlet o rodině, o práci, honily se mi hlavou nějaké písničky. Normálně jsem si v duchu zpíval. Těch fyzických krizí bylo ale stejně i tak několik. Přesto jsme se s kolegou na paddleboardu smáli až do cíle.

Někteří se takhle přidávali, aniž bych o tom dopředu věděl, a bylo to hodně příjemné. To jsou kluci, kteří jezdí daleko šílenější podniky, než jsem teď absolvoval já.

Žaludek taky držel, z toho jsem měl docela obavu. Nejhorší ale bylo, že ty ruce po nějakých deseti, dvanácti hodinách už nefungovaly tak, jak by měly. Dnes to docela bolí.

Protože jste to celé nakonec dal tím kraulem.

Jo, měl jsem jen pár prsových temp. Neumím to ještě vyhodnotit, co to bylo, ale někde před Petrovem mě vždycky píchlo v místě, kde jsou mezižeberní svaly a malý oblý sval, takže jsem si musel vzít při přecházení zdymadla ten prášek. Ale švagr řekl: Tam nic není, tam je jenom sval. To nebude srdce, plav dál.

plavecky bryle

Jak je důležitá psychická podpora, kdy člověk cítí, že už si sahá na dno?

Mě hodně potěšilo, že se po cestě přidávali kamarádi, které člověk zná z různých sportovních akcí. Třeba Dušan Mihel z Uherského Brodu, který jezdí na historickém vysokém kole. Plavu, plavu a najednou vidím, jak jede vedle mě borec na vysokém kole. Další kamarád, se kterým jsem jezdil na triatlon, mě kus cesty doprovázel.

Děcka se v dnešní době občas spíš na trénincích předhání, kdo se ulije na delší dobu v šatně nebo na záchodě.

A kámoš, který teď půjde závod 1000 mil, tedy 1600 km přes celou Českou a Slovenskou republiku, šel vedle mě po břehu celou trasu. Hodně pomáhal, když jsem přecházel zdymadla, ukazoval mi, kde je to nejschůdnější, abych se někde nezranil. Někteří se takhle přidávali, aniž bych o tom dopředu věděl, a bylo to hodně příjemné. To jsou kluci, kteří jezdí daleko šílenější podniky, než jsem teď absolvoval já. Aspoň si člověk mezi nimi nepřipadá, že by měl jít okamžitě k psychiatrovi...

Přišly vám fandit také děti, které trénujete?

Ano, přijeli na kolech i s rodiči do Petrova a jeli po břehu se mnou až do Skalice. Já trénuju holky a kluky od deseti do dvanácti let, ale fandily mi i starší holky od nás z oddílu sportovního plavání, které dálkově plavou tři a pět kilometrů. Takže vědí, o čem to je. Bral jsem to i jako motivaci pro ně.

Jaký jste trenér? Mně přijdete až moc hodný.

Jo? Já asi nejsem dobrý trenér. Naučím je, co je potřeba, ale neumím děcka do ničeho nutit. Když jim něco řeknu pětkrát, šestkrát a oni to stejně nedělají, tak to nelámu. Já jsem ještě z generace, kdy jsme dřeli, a byli zvyklí na sobě makat. Děcka se v dnešní době občas spíš na trénincích předhání, kdo se ulije na delší dobu v šatně nebo na záchodě.

Tak třeba jste je teď inspiroval, že se plaváním dá něco dokázat.

Snad je to motivuje, i když ta menší děcka si to ještě úplně neuvědomují. Vidět je ale v přístavu fandit a pak v cíli bylo opravdu příjemné. My se snažíme o propagaci plavání na otevřené vodě i jinak. Před týdnem v sobotu jsme třeba pořádali Lužickou míli, kde startovalo asi 100 plavců. Od těch nejmenších až po dospělé.

My, kteří jsme sháněli po pěti deseti tisících peníze po známých, co mají firmy, abychom mohli startovat, jsme porazili i družstvo, kde byli čtyři profesionální vojáci.

Chceme i tímto způsobem ukázat, že plavání je fajn sport. Kluci z vesláku v Hodoníně dokonce chtěli, abych doplaval až do Hodonína, že mě tam bude čekat a přivítá celý veslařský klub. Všechna ta děcka, která tam trénují. Já bych rád, ale to bylo dalších pět kilometrů. Na to bych musel mít natrénováno o hodně víc.

Přeplavat Baťův kanál asi nebyl váš první sportovní úlet…

Můj první úlet byl týden po svatbě, kdy jsem se vsadil, že za 24 hodin ujdu 100 kilometrů. Kluci tvrdili, že to nejde. Zvládl jsem to ještě o dvacet minut dřív.

Kde se vzala ta motivace přeplavat kanál u vás? Říkal jste, že jste o tom snil léta.

Já jsem se ke sportu vrátil někdy před pěti lety. Měli jsme malé děti, věnoval jsem se rodině. Zpět mě dostalo to, že jsem se seznámil s borcem, co skončil před 17 lety na vozíku, a jezdí teď na handbiku. On jel štafetově jako vozíčkář zrovna nějaký Gibraltar, tak jsme se domluvili na výlet. Jeli jsme k Lednici 70 kilometrů a na Janův hrad. Tam jsme si dali palačinku a jeli zase zpátky. A v ten moment mě napadlo, ty brďo, kluk na vozíku a je schopný ujet větší štreku než zdravý člověk? Kdo z Hodoňáků si dnes zajede do Lednice na palačinku na kole? A on mi řekl, že chce jet závod 111 hodin a mě přizval do osmičlenného týmu. Byli jsme úplní outsideři, já na vypůjčeném kole. Amatéři. Ale ti kluci si vůbec nepřipouštěli, že bychom to nevyhráli.

Takže jste vyhráli?

Jo. My, kteří jsme sháněli po pěti deseti tisících peníze po známých, co mají firmy, abychom mohli startovat, jsme porazili i družstvo, kde byli čtyři profesionální vojáci. Pak nás dokonce nařkli, že musíme být profi sportovci, že to není možné. Tak jsme to další rok vyhráli znovu...

Co plánujete teď?

Nic podobného nechystám, teď budu doma s rodinou a budu tatínkovat. Maximálně si letos zajedu ještě nějaký ten triatlon. I když Iron Mana, kterého mám taky dlouho v hlavě, toho bych si někdy v životě určitě rád dal…

foto: Eva Matušková, zdroj: Baťův kanál

Hana Raiskubová

Hana Raiskubová

Novinářka, píáristka i tisková mluvčí pro firmy působící v sociální oblasti. Učitelka angličtiny a tělocviku, lektorka komunikace.

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.