V prosinci roku 2017 vydal Paul Bloom, profesor psychologie na Yale, kontroverzní knihu s názvem „Proti empatii: případ racionálního soucitu“. Popisuje v ní rozdíl mezi empatií (schopností vcítit se) a soucitem (zájmem o osudy druhých). Jak by podle něj vypadal svět, ve kterém by všichni dbali na blaho druhých, stejně jako dbají o blaho vlastních dětí?
Upřednostňování svých dětí, příslušníků rodiny, přátel a širšího okruhu známých před lidmi, které neznáme, je v dnešním světě přirozené. Proč tomu tak je a proč se nezřekneme věcí a požitků, které prokazatelně nepotřebujeme k naší holé existenci, ve prospěch těch, kteří strádají a hladoví?
Podle psychologů a sociologů pociťujeme potřebu ocenění za vykonanou práci stejně jako sociální status, který nám „nepotřebné“ hmotné statky propůjčují. Kdyby byl každý na planetě schopen upřednostnit před svými sobeckými potřebami potřebné, pravděpodobně by nikdo na planetě netrpěl hladem. Drsně řečeno slovy utilitaristického filozofa Petera Singera jsou výdaje za nepodstatné věci symbolem nedostatečného soucitu. Trpíte jím také?
Dosáhneme takového stádia soucitu, že se budeme věnovat stejně dětem cizím jako těm vlastním?
Morální evoluce na obzoru
Sám Bloom v debatě s filosofem Samem Harrisem připustil, že nakupování drahých hraček, udržování rodiny v nadbytku i drahé dovolené, které své rodině dopřává, u něj jako u osoby se silně vyvinutým soucitem způsobují morální dilema, a položil si spolu s Harrisem otázku: Byl by svět lepší, kdyby se rodiče starali o jiné děti stejně, jako se starali o své vlastní? A je vůbec možné, aby se takto změnilo smýšlení všech lidí na planetě?
Harris ani Bloom tuto myšlenku striktně nezavrhli. Bloom poznamenal, že otroctví bylo také považováno za přirozený jev, za součást sociální struktury a dnes je morálně odsuzováno. Není tedy vyloučeno, že u dalších generací bude normální pomáhat potřebným a uskromnit se. Harris vzpomenul hindského gurua známého jako Poonjaji, který dosáhl takové míry všeobecné lásky, že reagoval na zprávy o smrti vlastního syna stejně, jak by reagoval na smrt kohokoliv jiného.
Láska k cizím jako k vlastním
Je tedy myšlenka, že bychom se jednoho dne stali v naší lásce tak naprosto nestrannými, že bychom se starali o cizí děti jako o naše vlastní, utopií? Ne tak docela. Tedy za předpokladu, že se všichni na této planetě plně oddáme myšlence, že každý život je stejně cenný, a proto si zaslouží soucit.
Položme si však jinou otázku: Jak moc je pravděpodobné, že každá osoba na Zemi dosáhne duševního stavu, do kterého v současné době dozrávají pouze osvícenci, myslitelé a guruové? A je to vůbec žádoucí? Nebo spíše: Chtěli byste jako dítě výše zmiňovaného gurua Poonjajiho za svého otce? Pravděpodobně ne.
Dokázaly by děti pochopit, kdyby se rodiče věnovali cizím dětem stejně jako jim?
Emoční blaho dětí versus všeobjímající láska
Jako dítě chcete, aby rodič upřednostňoval vás a vaše sourozence před ostatními lidmi. Tento fakt je nakonec podle Larissy MacFarquharové, autorky knihy „Strangers Drowning“, emocionálním základem rodiny.
Podle Larissy je význam rodiny ve společnosti stěžejním prvkem, který udržuje a strukturuje společenský řád. Instituce rodiny je zároveň nositelem hodnot i jejich ochráncem. Jak by vypadala rodina, ve které je zahrnut každý a na každého se bere stejný ohled? A jak by vypadal svět bez rodiny?
Dítě není na lásku rodičů ke všem připravené
Dospělý se může rozhodnout, že se zřekne osobních vztahů ve jménu ideálů a vyššího dobra. Jako rodič však není oprávněn tuto volbu provést za dítě, které není zralé takové rozhodnutí spolu s rodiči udělat. Z této perspektivy se „svět nestranné náklonnosti ke všem lidem“ rázem stane místem, kde je dětský emoční blahobyt obětován a podřízen ideologii rodičů.
Je možné, že budoucí generace budou mít vyšší etické normy než my. Že budou vnímat jako automatické postavit se zodpovědně a čelem ke skutečnostem, které my dnes vědomě přehlížíme a vytěsňujeme z našich pohodlných životů. Není však pravděpodobné, že takový morální pokrok vzejde čistě z ideálů, se kterými se většina lidí nechce ztotožnit. Soucit vyžaduje empatii. A empatické bytosti schopné soucitu se utvářejí právě v prostředí milující rodiny, která jim dává pocit emočního zázemí a bezpečí.
foto: Profimedia, zdroj: FinancialTimes
