Zprávy z protějšího břehu? Praví spiritualisté slýchají hlasy od útlého dětství

Vědci si od na první pohled (a poslech) lehce bizarního výzkumu slibují, že by jim mohl pomoci lépe porozumět například sluchovým halucinacím, které doprovázejí duševní nemoci, jako je schizofrenie. A nejen ty. Patologické jevy mohou být jak akustické, tak vizuální, což někteří mohou interpretovat jako jasnovidectví, jiní jako vidiny. Reálné hodnocení těchto „schopností“ pak zajímá jak psychiatry a psychology, tak antropology, studující náboženské a duchovní zážitky. Vědci by zejména chtěli lépe pochopit, proč někteří lidé berou hlasy ve své hlavě (ať už jsou odkudkoli) jako spirituální zkušenost, zatímco jiní je považují v obavě o své duševní zdraví minimálně za zneklidňující.

Psycholog Peter Moseley z Northumbria University ve Velké Británii, který se pustil do výzkumu se svým kolegou Adamem Powellem z Durham University, říká, že predispozice k neobvyklým sluchovým zážitkům se objevuje už v dětství a vysoká náchylnost ke sluchovým halucinacím se pak vyskytuje mnohem intenzivněji u lidí, pro něž se vžilo označení médium.

Celkově 44,6 procenta spiritualistů hlásilo, že slyší hlasy denně, a 79 procent uvedlo, že tyto zážitky jsou součástí jejich každodenního života.

„Spiritualisté mají tendenci považovat tyto sluchové zážitky za pozitivní věc, se kterou se setkávají už od dětství a kterou pak často dovedou ovládat,“ vysvětluje Peter Moseley. „Pochopení toho, jak se tyto schopnosti vyvíjejí, je důležité proto, že by nám mohlo pomoci lépe porozumět rozdílu mezi těmito schopnostmi a duševními poruchami, které se projevují halucinacemi.“ Oba psychologové pak pro svůj výzkum spolupracovali se 143 dobrovolníky, kteří se přihlásili na jejich výzvu v médiích, a s 65 členy britského Národního svazu spiritualistů.

Spiritualistou od 22 let

Tento svaz, tedy Spiritualist‘s National Union (SNU), je náboženská charita, která podporuje spirituální církve po celém Spojeném království a nabízí i školení duchovních léčitelů, duchovních médií, veřejných řečníků a učitelů. Ve Velké Británii působí od roku 1901, takže je tento svaz veřejně známý a nepředstavuje žádnou kuriozitu, zkrátka nic, nad čím by se řadový Brit pozastavoval. Celkově 44,6 procenta spiritualistů hlásilo, že slyší hlasy denně, a 79 procent uvedlo, že tyto zážitky jsou součástí jejich každodenního života.

Je nepravděpodobné, že by vnímání „hlasů ze záhrobí“ bylo výsledkem tlaku vrstevníků, sociálního kontextu nebo náchylnosti věřit v nadpřirozeno.

A zatímco většina uvedla, že slyší hlasy ve své hlavě, 31,7 procent hlásila, že hlasy měly rovněž externí původ. Ve srovnání s běžnou populací projevili spiritualisté mnohem vyšší víru v nadpřirozeno, aniž by se starali o to, co si o nich ostatní lidé myslí. Většina z nich svoje schopnosti také objevila v mladém věku – v průměru to bylo v necelých 22 letech. Navíc bylo zajímavé, že většina z nich se o spiritualitu nezajímala do doby, kdy poprvé ony hlasy uslyšeli. Teprve pak tito lidé začali hledat vysvětlení.

U dobrovolníků z řad běžné populace k ničemu takovému nedocházelo, ačkoli velká část z nich věřila v nadpřirozené síly. Mezi oběma skupinami nebyly žádné rozdíly, co se týče náchylnosti k vizuálním halucinacím. Výsledky naznačují, že je nepravděpodobné, že by vnímání „hlasů ze záhrobí“ bylo výsledkem tlaku vrstevníků, sociálního kontextu nebo náchylnosti věřit v nadpřirozeno. Proč ale někteří lidé takové schopnosti mají, bude otázkou pro další výzkum.

Když zemřelí odmítnou komunikovat

V závěru roku 2020 ovšem proběhl ještě jeden experiment. Záměrně používáme slovo experiment, protože tento už opravdu neodpovídá pravidlům vědeckého výzkumu. O co šlo? Vědci z Institute of Noetic Science a University of California San Diego v čele s doktorem Arnaudem Delorme pozvali tucet profesionálních médií a tucet běžných dobrovolníků z řad veřejnosti. Oběma skupinám předložili fotografie 180 zemřelých lidí, přičemž účastníci experimentu měli určit příčinu jejich smrti.

Média (tedy ti lidé, kteří si myslí, že umí komunikovat s mrtvými) k tomu směla využít svých schopností hovořit s mrtvými. Členové skupin při tom byli napojeni na přístroje, které sledovaly jejich fyziologické parametry. Výsledek? U médií byl ještě horší, než když příčinu smrti tipovali náhodně vybraní účastníci, a jejich myšlenkové pochody trvaly mnohem déle. Rozdíl byl i v záznamech přístrojů. Zatímco u běžných dobrovolníků se více aktivovala projekční zraková centra v mozkové kůře, u médií se podstatně zrychlil tep. Organizátoři experimentu to vysvětlují tím, že ti první soustředěně posuzovali vzhled zemřelých, zatímco „média“ stresovala myšlenka, že by v testu zklamala. Což se ostatně i stalo.