Deset let jsem pracovala na telefonní krizové lince pro děti a dospělé. Byla to krásná práce. Někdy náročná, ale smysluplná. S volajícími jsme mluvili nejčastěji o problémech ve vztazích, o tom, když jim někdo ublížil, o prožívaném strachu, smutku, nejistotě. Řešili jsme i situace, kdy byl volající v akutním ohrožení života. Jak mluvit s někým, kdo něco řeší, potřebuje pomoc, nebo se potřebuje „jen tak“ vypovídat? Jsou nějaké tipy, zásady, jak v takovém rozhovoru postupovat? Je možné je převést do běžných rozhovorů se svými blízkými? Nebo i se sebou? Ano, věřím, že ano, a proto píši tento článek o (pro mě) třech nejdůležitějších součástech každého rozhovoru, při kterém se řeší nějaký problém.
Představte si, že se chcete svěřit s něčím, co vás trápí. Možná nevíte, jak začít. Možná máte obavy, co vám na to druhý řekne. Co si o vás pak kdo bude myslet, že... Abychom se mohli svěřit, potřebujeme cítit, že jsme přijímáni. Přijetí (nejlépe bez podmínek) je jednou z největších výzev v každém kontaktu.
Když nás druhý přijímá, cítíme se v bezpečí a snadněji se nám hovoří o našich problémech. Jak přijetí v rozhovoru vlastně vypadá? Třeba tak, že druhému opravdu nasloucháme, věnujeme mu plnou pozornost, nespěcháme na něj a obloukem se vyhýbáme hodnocení.
Vyslechnout problémy přátel lze i u kafe. Důležité je poslouchat, nehodnotit a ptát se.
Moc otevřených otázek
Při řešení problému se docela často objevuje přání, aby problémovou situaci vyřešil někdo jiný, aby někdo jiný něco udělal, nebo nám řekl, co přesně máme udělat, a tím by se vše vyřešilo. Určitě jsou situace, kdy je takový způsob nejefektivnější. Třeba když přestane fungovat kotel a opravář mi řekne, jaký čudlík mám zmáčknout, aby opět naskočil. U osobních problémů to moc nefunguje.
Někdy může dojít i ke zhoršení problému, když slepě uděláme, co nám radí někdo jiný. Naopak je dobré, když si sami můžeme přijít na to, co by pomohlo. K tomu nám výborně pomáhají tzv. otevřené otázky. Tedy otázky, na které se nedá odpovědět ano, nebo ne. Otázky, které nás podněcují k zamyšlení, prozkoumávání situace a možností řešení. Je to pracnější, ale výsledkem jsou nápady na řešení ušité nám na míru.
Otevřené otázky si člověk může pokládat i sám. Pomůže mu vnitřní hlas.
Nebojte se zeptat na pocity
Mluvit o emocích může být těžké. V naší společnosti nejsme příliš zvyklí mluvit o svých pocitech nahlas nebo se na ně druhého ptát. Přitom je ale všichni máme a prožíváme je. V rozhovoru můžeme citlivě položit otázku: Jak ti teď je? Nebo: Jak ti bylo, když…?
Někdy se stane, že se dotazovaný takové otázky zalekne, nebo řekne, že neví, jak mu je. I taková odpověď je v pořádku. Nebo může reagovat tak, že své pocity popíše. Tím, jak o nich mluví, se mu může ulevit. Jak reagovat, když se druhý rozpláče? Co by vám nejvíc pomohlo? Chtěli byste slyšet „Nebreč, to nic není…“ nebo spíš „Klidně se vyplakej. Vůbec nevadí, že teď pláčeš. Chápu, že je to pro tebe těžké...“? Vracíme se tak k přijetí, kdy přijímáme druhého i s jeho pocity. I když třeba úplně nerozumíme, proč ho zrovna tohle rozplakalo nebo naštvalo.
Podle mých zkušeností rozhovory, které mají tyto tři části, přinášejí úlevu, lepší porozumění problémové situaci a nápady na řešení. Jsem si jistá, že se dají dobře používat i v rozhovorech, které vedeme se svými blízkými. Mám to vyzkoušené. Je možné je použít i při vnitřním rozhovoru, který vedeme sami se sebou. Až budete příště řešit nějaký problém, zkuste být vůči sobě přijímající, všímaví ke svým pocitům a pokládejte si otevřené otázky. Uvidíte, co se bude dít.
foto: Shutterstock
