Květ avokáda strčí do kapsy každého lovce zářezů na pažbě – je totiž skutečný mistr v plánování milostného života. Má samčí i samičí orgány, které ovšem nepoužívá současně.

Při prvním otevření funguje květ jako samičí a přijímá pyl. Pak se na několik hodin zavře, při dalším otevření už funguje jako samčí a pyl naopak uvolňuje. Celý cyklus obvykle probíhá během dvou po sobě následujících dnů. Říká se tomu synchronní dichogamie a celý systém nahrává opylení mezi různými stromy. Pyl od jiného jedince totiž promíchá genetické karty a výsledkem může být geneticky pestřejší potomstvo.

Hass začíná po ránu

Aby to nebylo tak jednoduché, avokáda existují ve dvou kvetoucích typech, označovaných A a B. U typu A, kam patří například v Česku nejrozšířenější odrůda Hass, se květ ráno otevře jako samičí, zavře se a následující odpoledne se znovu otevře jako samčí. Typ B to dělá přesně naopak – samičí fázi má odpoledne a samčí následující ráno. Jeden strom tak může pyl přijímat právě ve chvíli, kdy ho druhý nabízí.

O tomto podivném systému se ví dlouho. Nebylo ale jasné, co přesně rozhoduje o tom, podle kterého jízdního řádu konkrétní avokádo pojede.

Za vším hledej gen

Odpověď přinesla studie zveřejněná v červenci 2026 v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences. Rozdíl mezi oběma typy souvisí s genem SDMYB, který se podílí na řízení vnitřních hodin květu. Jeho dvě varianty ovlivňují, kdy květ přejde ze samičí do samčí fáze. Záhada dvou rozdílných avokádových režimů tak už má vysvětlení.

Když dnes avokádový květ přepíná ze samičí do samčí fáze, řídí se biologickým rozvrhem, jehož kořeny sahají do doby, kdy předkové velryb ještě chodili po čtyřech.

Rozdílné načasování květů přitom není žádnou novinkou, kterou si avokádo pořídilo během domestikace. Dvě varianty genu SDMYB, které za ním stojí, se v evoluci udržují přibližně 42 milionů let. A nejsou výsadou avokáda – výzkumníci je našli nejméně u 26 dalších příbuzných druhů.

Jinými slovy: když dnes avokádový květ přepíná ze samičí do samčí fáze, řídí se biologickým rozvrhem, jehož kořeny sahají do doby, kdy předkové velryb ještě chodili po čtyřech.

Roky čekání nahradí test

Není to ale jen botanická zajímavost. Pro pěstitele může znamenat docela zásadní úsporu času. Když totiž vědí, které stromy kvetou podle typu A a které podle typu B, mohou je v sadu vhodně kombinovat a zvýšit tak šanci na vzájemné opylení.

Až doteď byl háček v tom, že typ šlo spolehlivě určit teprve ve chvíli, kdy strom vykvetl. Díky objeveným genetickým rozdílům to jde už u mladé rostliny. A čekat na květy se pěstiteli opravdu nechce – avokádo vypěstované ze semene může poprvé vykvést teprve za čtyři až deset let.

A co Česko?

Avokádové sady u nás zatím nečekejme. Běžné odrůdy včetně Hassu jsou na mráz citlivé a teploty kolem −2 °C už je mohou poškodit. Jenže hranice toho, co lze v Česku pěstovat, se s oteplováním posouvá. Vodní melouny už na tuzemských polích nejsou žádná rarita a pěstitelé zkoušejí také fíky, kaki nebo pistácie, jak popisuje iROZHLAS.

A pohybuje se i druhá strana rovnice. Na Floridě se šlechtí avokáda odolnější vůči chladu a některé experimentální linie přežily teploty kolem −8 °C. Cílem je posunout jejich pěstování do oblastí, kde to dosud nebylo možné.

Český avokádový sad je tedy pořád spíš fantazie. Ale při pohledu na to, co už u nás roste a kam se posouvá šlechtění, bych na slovo „nikdy“ byla opatrná.