Bez výmluv. Vánoční dárek z tlusťochova pekla

Byly Vánoce 2021 a já je trávil se svou přítelkyní, její mámou a její sestrou. Sváteční večeře, vánoční nálada, svíčky, prostě pohoda, jak to má o Vánocích být. A rozbalování dárků. Maminka kávovar, sestra nová sluchátka, moje dívka svetr z ovčí vlny, co si tak přála. A na mě zbyla pod stromečkem malá krabička. Rozbalil jsem ji a byl v ní Orlisat. „Co to je?“ ptali se všichni, dárky se rozbalovaly společně. Byly to prášky na hubnutí a na krabičce bylo napsáno: „Ale budu tě mít ráda, i když budeš mít 150 kilo.“ Naposledy jsem se cítil takhle trapně, když jsem se v 5 letech počůral v linkovém autobuse Brno-Zlín, tehdy Gottwaldov.

Jmenuji se Zdeněk, je mi 56 let. Ty Vánoce jsem měl krátce po padesátce, vážil jsem 108 kilo a ani jsem si nepamatoval, kdy jsem naposled vážil pod metrák. Vrátil jsem se tehdy krátce k boxu, zkoušel jsem dálkové běhy, ale všechno ztroskotávalo na klasické věci. Dvakrát jdete, potřetí se vždycky výmluva najde, no a jak už jednou z pohodlnosti vynecháte, tak už pak vynecháváte vždycky. A když se hecnete a dáte nejdelší Prčice, vydrží vám radost i váha tak týden. Takhle to šlo ještě několik let. Nahoru, dolů, ale vlastně pořád na stejné úrovni. 

Jenže dřív nebo později vám prostě dojde, že čas „někdy příště“ už prostě nemáte. A že není čas na falešné hrdinství. Mám patnáctiletého syna a pak už si začnete říkat věci jako: Opravdu chceš, aby viděl tátu jako klasického knedlíka, který upadá málem do mdlob, když dobíhá autobus? Jak říká můj kamarád a výživový poradce Míra: v konzistenci je síla, po malých krůčcích dojdeš k těm největším výsledkům. U mě se ty malé a větší kapky postupem času slily v to, že jsem si koupil chytré hodinky a řekl si: Potřebuješ si sám na sebe uplést bič. A tehdy jsem se poprvé setkal se jménem Jeff Galloway. 

Byl to americký běžec, který jako jeden z prvních pochopil, že jedním z důvodů, proč lidi neběhají, je fakt, že běh samotný je považován za velmi náročnou sportovní disciplínu (což může být, samozřejmě). A člověku, který není schopen uběhnout ani 300 metrů, nemůžete prostě dát trénink, který ho zničí a znechutí. Proto přišel s metodou run-walk-run, která vychází z jednoduché premisy. Každé tělo si dokáže zvyknout na běh, ale trvá to a po malých krůčcích se dokážete propracovat z člověka, kterému se nechce ani pohnout, v rekreačního běžce, pro kterého jsou časy sekundární. Gallowayova filozofie se dá shrnout jednoduše: neničit se a mít chuť vyběhnout znovu. Princip je jednoduchý: začněte pomalu, a přidávejte. A hlavně kašlete na to, kdo co říká. Ono to přijde. A taky jo. V dubnu jsem musel po pár stech metrech zastavovat, v červenci už jsem uběhl 5 kilometrů v kuse.

Běhání už neplánuju jako trest za obezitu, ale jako odměnu a radost, třeba jako když jdete do kina. Prostě patří k mému životu. Cítím se líp a hlavně už nemám pocit, že se za sebe musím stydět. Když navíc vidíte, že jsou na vás vaši blízcí hrdí, je to pocit k nezaplacení.

Jsou dva druhy běžců. Pro jedny z nich je běh kolektivní záležitost. Sdružují se do běžeckých klubů, chodí spolu na výběhy, mají party, pořádají společné akce, radí si navzájem. A pak jsou tady druzí jako já, kteří potřebují být sami, kteří toho mají za týden komunikace s ostatními dost a potřebují být chvíli jen sami se sebou. Jsou lidé, kteří potřebují afirmaci ostatních, a jsou ti, kteří by se při prvním „když nemůžeš, přidej víc“ okamžitě sebrali a šli domů.

Mně stačilo třikrát týdně vyběhnout tak na půl hodiny až hodinu a za pár měsíců už jsem nejenže uběhl pět kilometrů za půl hodiny (což ve své věkové kategorii neskromně provažuju za lepší průměr), ale hlavně se mi začala stávat ta věc, že prostě běžíte a zapomenete běžet. Myslíte na něco jiného, pouštíte si podcasty a podvědomě se radujete z toho, že běžíte. A závody jsou pak už jen třešničky na dortu, já chodím jen na klasické „park runy“. Teď v říjnu mě čeká první půlmaraton, po roce a půl. Jasně, najdou se koučové, kteří vám slíbí, že vás na to připraví za měsíc. Technicky to samozřejmě jde. Ale na trati umřete, běhat nezačnete a radost z toho taky mít nebudete.

Ze sebemrskačské zábavy pro pár extremistů dokázali lidé jako Jeff Galloway udělat záležitost pro masy. Existují závody, které jsou hodně prestižní záležitost. Dvacetitisícové davy, které zablokují centrum vašeho města na půl dne, ale také malé závody pro pár stovek lidí. Je to úplně jedno. Radost z běhu je tam i tam stejná. Já byl letos na třech, na Běhu pro paměť národa (5 km), Běhu pro Prahu 10 (5 km) a Valentýnském běhu (10 km). Přijdete a potkáte lidí, kteří se nepřišli chlubit novými botami ani značkovou výbavou, ale kteří chtějí prostě jen běhat.

Pokud vám někdo bude tvrdit, co všechno nutně potřebujete, tak si zapamatujte: důležité jsou dobré běžecké boty, zvláště pokud máte o pár kilo navíc, a hodí se samozřejmě chytré hodinky, ale ty už má dnes skoro každý. Zbytek nemusíte další půlrok řešit. Nebo tedy do doby, kdy začnete běhat tratě delší než 10 kilometrů. A pokud si najdete tu svou cestu, pokud začnete běhat tak, jako se dříve chodilo do hospody, tak k tomu určitě dojde. 

Říkám si: kde se vlastně stala ta změna? Proč to dřív nešlo, a najednou jo? Proč se z věci, ze které mají všichni až příliš velký respekt, stala taková zábava? Tajemství je právě v těch malých krůčcích (díky, Míro!). Vaše tělo, ať už je v jakkoli katastrofickém stavu (a na fotky před-po se podívejte na jakékoliv sítě), má obrovskou schopnost regenerace. Jen prostě... konzistence a překonání jednoho mentálního bloku. U běhu je totiž největší problém vstát z gauče a vyrazit. Jak už jednou vstanete, tak to jde samo. 

Proč vlastně běhám dál? Protože mě to baví, je to obrovský relax a mimo jiné to má velmi viditelné a vnímatelné účinky na zdraví, prostě se cítíte líp. A co vlastně chci dokázat, o co mi jde? Chtěl jsem být hlavně zdravější a chci si najít udržitelnou zábavu. Dříve si lidi v 60 sedli před barák a „užívali si důchodu“, já se těším, že budu dalších 20 let objíždět Česko a státy okolo, protože běžecké závody jsou skvělým důvodem, proč si zajet na eurovíkend kamkoliv. 

Je o rok a půl víc, já mám po letech konečně pod 90 kilo a vlastně nemám žádné velké cíle. Kilometr jsem uběhl pod pět minut, deset kilometrů pod hodinu, pět kilometrů pod půl hodiny. Půlmaraton tipuju na 2:15 až 2:20 a na maraton ještě ani nemyslím, to bude práce tak na dva roky. A když to nepřijde, taky se nic neděje. V jednu chvíli vás totiž osobní rekordy přestanou zas tolik zajímat.

Důležité je, že na letošní Vánoce jsem nedostal prášky na hubnutí, ale nové běžecké ponožky. A ano, bavlna je váš nepřítel. Běhání už neplánuju jako trest za obezitu, ale jako odměnu a radost, třeba jako když jdete do kina. Prostě patří k mému životu. Cítím se líp a hlavně už nemám pocit, že se za sebe musím stydět. Když navíc vidíte, že jsou na vás vaši blízcí hrdí, je to pocit k nezaplacení.

Reklama