Ve chvíli, kdy vám lékař řekne, že vaše dítě možná zemře, se svět smrskne na jedinou věc, aby se dožilo dalšího rána. Janě Hánělové se před dvanácti lety změnil celý svět, když její dítě onemocnělo akutní myeloidní leukémií. „Lékaři mi tehdy řekli, že není jisté, jestli přežije. Na tuhle větu nikdy nezapomenu,“ říká Jana.
Následovala léčba, pobyty v nemocnicích, střídání naděje a strachu a každodenní nejistota, kterou většina matek nikdy nezažije. Jennifer svůj první velký boj zvládla. Leukémie ustoupila. Pak ale přišla další osudová rána – dcera se přestala správně vyvíjet a měla různé zdravotní problémy. Jana se cítila, jako kdyby boj s rakovinou nikdy neskončila. Každá další kontrola, horečka nebo nemoc ji vrací do doby, kdy jí lékař řekl tu osudovou větu.
Když vás v životě stíhá jedna rána za druhou, ptáte se, proč zrovna vy. Jennifer má atypický autismus, ADHD, úzkostnou poruchu, specifické fobie, opožděný psychomotorický vývoj a selektivní mutismus – neschopnost mluvit v určitých situacích. V posledních letech se přidaly také opakované kolapsové stavy – náhlé stavy na hranici mdloby a ztráty vědomí, které přicházejí bez varování a mohou skončit pádem.
Ve škole se objevují úzkosti, silné bolesti hlavy a psychické přetížení. Jennifer má asistenta a individuální vzdělávací plán, přesto je pro ni školní docházka extrémně náročná. A její máma musí být připravená kdykoli za Jennifer přijet a odvézt ji domů nebo k lékaři.
Jana Jennifer vychovává sama. Nestěžovala si na to sama od sebe, museli jsme se jí na to zeptat. Její otec se podle jejího vyjádření na péči o dceru dlouhodobě nepodílí. Nejbolestivější pro Janu bylo, že tomu tak bylo už v době, kdy Jennifer bojovala o život.
„Věděl, že její stav je velmi vážný a kritický a že existuje možnost, že svou dceru už nikdy neuvidí. Přesto ji odmítl jenom navštívit.“ Situace se tehdy dostala až k soudu. Od té doby se podle Jany o Jennifer otec v osobní péči nepodílí a s dcerou se prakticky nezná. Jana o tom ale nechce vyprávět jako o příběhu velké křivdy. „Nechci nikoho očerňovat ani hledat viníka. Jen bych si přála ukázat, jak vypadá život maminky, která sama pečuje o dítě, jež si prošlo leukémií a dnes žije s dalšími závažnými diagnózami.“
Když dítě potřebuje každodenní dohled, doprovod a pomoc, péče se neodehrává jen doma. Znamená také školu, lékaře, specialisty, vyšetření, kontroly a často dlouhé cesty. A na všechny tyto cesty musí Jana být připravená – potřebuje auto. Pro většinu lidí je porouchané auto nepříjemnost. Několik dní jezdí jinak, půjčí si vůz nebo využijí veřejnou dopravu. Někteří ani žádné auto nemají. Bohužel Jennifer nezvládá hromadnou dopravu. Proč? Kvůli autismu, extrémním úzkostem a kolapsovým stavům je pro ni cesta tramvají jako pro průměrného Čecha uběhnout maraton.
„Automobil pro nás není luxus ani pohodlí. Je to nezbytnost pro bezpečné cesty do školy, k lékařům a ke specialistům, za kterými dojíždíme i napříč Českou republikou,“ říká Jana. Jejich současné auto pravidelně selhává a opravy jsou stále dražší a horší. Pro samoživitelku, která může kvůli péči o dítě pracovat jen omezeně, je pořízení nového auta mimo její finanční možnosti. Proto je sbírka na Doniu kromě vyloupení banky její poslední možnost.
KOLIK STOJÍ PÉČE O DÍTĚ, KTERÉ POTŘEBUJE POMOCT?
Český systém samozřejmě rodičům dětí se zdravotním postižením poskytuje určitou podporu, často to ale nestačí, protože rodiče nemohou pracovat. Od ledna 2026 činí příspěvek na péči u dětí do 18 let podle stupně závislosti 4 900 Kč, 8 200 Kč, 16 100 Kč nebo 27 000 Kč měsíčně u nejvyššího stupně v případě, kdy péči neposkytuje pobytová sociální služba. Jennifer má stupeň závislosti 2 ???
Existuje také příspěvek na mobilitu ve výši 900 Kč měsíčně pro lidi starší jednoho roku s průkazem ZTP nebo ZTP/P, kteří splňují zákonné podmínky a opakovaně se za úhradu dopravují nebo jsou dopravováni. Tyto dávky ale nejsou totéž jako peníze na pořízení běžného spolehlivého automobilu. Příspěvek na zvláštní pomůcku na motorové vozidlo má navíc poměrně úzce vymezené podmínky.
„Přestože je náš život plný starostí, snažíme se společně prožívat i hezké chvíle.“ Doma spolu vyrábějí, kreslí, navlékají korálky, chodí na procházky a hrají fotbal. Jennifer má také svého milovaného křečka. Právě tyhle obyčejné chvíle jsou podle Jany tím, co jim pomáhá pokračovat. Je to možná nejméně nápadná část jejich příběhu, ale zároveň jedna z nejdůležitějších. Znamená to, že případ Jennifer není úplně ztracený. Třeba jednou i její matka bude mít normální radost ze života, kterou rodiče před dětmi v těžkých časech musí předstírat.
Po dlouhém zvažování proto založila sbírku na pořízení spolehlivějšího vozu. Donio ji vede jako ověřenou dobročinnou sbírku. Podle poslední zveřejněné aktualizace se díky dárcům podařilo vybrat 38 900 korun. Jana přitom říká, že pomoc nemusí mít podobu velkého finančního daru. Pro rodinu může být důležité i sdílení příběhu. Nemá pak pocit, že je tolik izolovaná, protože normální člověk si její život nedokáže představit. Navíc každé sdílení může sbírku dostat k lidem, kteří mohou pomoci.
Každý dar i každé sdílení může pomoci rodině přiblížit se ke spolehlivému autu, které pro ně znamená především bezpečnou cestu za péčí a běžným životem.