Naše chování během epidemií neovlivňuje jen rozum. Významnou roli hraje i prastarý evoluční mechanismus – jakási druhá imunita, která nás chrání před nákazou, ale může zároveň měnit naše vztahy k druhým lidem.

Na první pohled se zdá, že zprávy o epidemiích ovlivňují hlavně to, jak často si myjeme ruce, nebo jestli si vezmeme respirátor. Výzkumy ale ukazují, že jejich dopad sahá mnohem dál. Mohou měnit naše morální soudy, vztah k cizincům i ochotu přizpůsobit se většině.

Druhá imunita

Když se řekne imunita, většinou si vybavíme bílé krvinky, protilátky nebo T-lymfocyty. Tyto obranné mechanismy však nastupují až ve chvíli, kdy se patogen dostane do těla. Jejich aktivace je navíc energeticky velmi náročná – během nemoci jsme unavení právě proto, že organismus investuje obrovské množství energie do boje s infekcí.

Evoluce proto vytvořila ještě jednu obrannou linii. Psycholog Mark Schaller z University of British Columbia ji označil jako behaviorální imunitní systém. A tentokrát nejde o tělo, ale o naše chování a reakce.

Když roste strach z nákazy, nemění se jen naše hygienické návyky. Mění se i způsob, jakým vnímáme ostatní lidi.

Na úvod nutno podotknout, že tento systém rozhodně není neomylný. Je totiž nastavený tak, aby spustil varovné kontrolky při sebemenším náznaku možné nákazy. Právě tahle „opatrnost pro jistotu“ ale může občas vést i k falešným poplachům, kdy vnímáme jako hrozbu něco, co ve skutečnosti nebezpečné není.

Větší konformita

Pro naše předky mohlo být dodržování společenských pravidel otázkou života a smrti. Zvyklosti týkající se hygieny, přípravy jídla nebo nakládání s odpady pomáhaly omezovat šíření nemocí. A možná i proto jsme při hrozbě nákazy ochotnější řídit se tím, co dělají ostatní.

Potvrzuje to i celá řada experimentů. Například ve studii provedené čínskými vědci dobrovolníci hodnotili moderní umělecká díla, přičemž zároveň viděli hodnocení ostatních lidí. Část účastníků se předtím dívala na fotografie otevřených ran nebo larev v rozkládající se tkáni, tedy obrázky silně připomínající infekci. Právě tato skupina mnohem častěji přebírala názor většiny místo vlastního úsudku.

Zajímavé je, že lidé, kteří předtím viděli stejně nepříjemné fotografie autonehod nebo železničních neštěstí, se tak nechovali. A podobný trend naznačují i některé studie z období pandemie covidu-19. Lidé, kteří vnímali vyšší riziko nákazy, častěji podporovali doporučovaná protiepidemická opatření a důsledněji dodržovali pravidla, jako bylo nošení roušek, omezení kontaktů nebo dodržování rozestupů.

Přísnost a nesnášenlivost

Ne vždy měl ale strach z nákazy tak pozitivní důsledky. Výzkumy ukazují, že naše „druhá imunita“ může vést i k přísnějšímu hodnocení druhých. To se opět potvrdilo během covidu, kdy lidé s většími obavami z nákazy častěji přísně odsuzovali různé formy porušování společenských pravidel, a to nejen těch hygienických.

Nejpřekvapivější je ale vztah k lidem mimo naši vlastní skupinu. Behaviorální imunitní systém totiž pracuje s jednoduchou logikou: pokud mohou cizí skupiny přinášet nové patogeny, je bezpečnější být vůči nim opatrnější. Možná právě proto během covidu v řadě zemí výrazně přibylo slovních i fyzických útoků na lidi asijského původu. Část veřejnosti je totiž automaticky spojovala s novým koronavirem.

Role osobnosti

Behaviorální imunitní systém je užitečný právě proto, že je citlivý. Z evolučního hlediska mohlo být výhodnější několikrát zbytečně ucuknout než jednou přehlédnout skutečný zdroj nákazy. Jenže stejný mechanismus může spustit poplach i tam, kde žádné reálné nebezpečí není.

Strach z infekce proto nemusí ovlivňovat jen to, jak často si myjeme ruce nebo komu se vyhneme v přeplněném autobuse. Může nenápadně zasahovat i do toho, komu důvěřujeme, jak přísně soudíme druhé a nakolik jsme ochotni jít s většinou. Naše „druhá imunita“ nás tak může chránit před nemocí – ale občas také před lidmi, před kterými se chránit vůbec nemusíme.