Jana vychovává sama dvě děti. Pracuje, platí nájem, chodí na třídní schůzky a snaží se udržet svoji rodinu šťastnou a pohromadě. Před několika lety ale zažila těžké trauma při autonehodě. Lékař jí tehdy předepsal léky na bolest a úzkosti. Z původní pomoci se postupně stala závislost. Když se rozhodla problém řešit a vyhledala odbornou pomoc, čekala, že s ní budou zacházet jako s každým pacientem. Místo toho se opakovaně setkávala s přístupem, že je špína nebo v lepším případě na obtíž.
Podobné příběhy podle odborníků svědčí o tom, že lidé, kteří hledají pomoc, protože se jim užívání látek vymklo z kontroly, čelí ve veřejných institucích, zejména zdravotnictví, diskriminaci, ponižování i otevřené agresi. A je úplně jedno, jestli si závislost způsobili sami „pro zábavu“, nebo má kořeny v neštěstí, traumatu, nemoci a chronické bolesti.
Do průzkumu se zapojilo 72 adiktologických služeb z celé České republiky. Nenechte se zmást tak vysokým počtem organizací. Některé z nich zvládnou ošetřit třeba jen desítky klientů, ale závislých je v Česku mnohonásobně víc.
Diskriminace ve zdravotnictví
Třetina respondentů výzkumu uvedla, že jejich klienti zažívají agresivní, stigmatizující nebo diskriminační jednání ze strany zdravotníků. „Výsledky průzkumu jsou pro zdravotnictví velmi tvrdým zrcadlem. Lidé, kteří hledají pomoc kvůli závislosti, se běžně setkávají s ponižujícím nebo odmítavým přístupem právě tam, kde by měli dostat péči,“ říká Helena Gherasim, předsedkyně Rady APAS. Výsledkem je, že je to odradí se léčit, a zlomí nad sebou hůl.
Průzkum zachycuje i výroky zdravotníků typu: „A proč bychom ho měli zachraňovat?“ nebo „Nechte ho sedět. Sám si za to může.“
Pod pojmem závislost si mnoho lidí, i těch, kteří sami rizikově pijí alkohol, stále představuje stereotypní obraz člověka na ulici, který trousí stříkačky, kudy chodí. Realita je jiná. Většina závislých lidí vypadá tak normálně, až je to šokující. Jsou to rodiče, starající se dobře o děti, zaměstnanci velkých firem na vysokých pozicích, studenti nebo i důstojně vypadající senioři. Nejvíc je těch, co zápasí s alkoholem, rizikově pije 1,5 milionu Čechů. Jiní lidé se závislostí bojují s léky na předpis, ty jsou nejvíc neviditelné a týkají se hodně seniorů. Další pacienti mají problém s hazardem a pak jsou tu typické párty drogy, jako je kokain nebo metamfetamin, které se do tváře uživatele promítnou nejvíce.
Ať už závislý patří do jakékoliv skupiny, v momentě, kdy si přizná problém a rozhodne se požádat o pomoc, je nejvíc zranitelný. Právě v této chvíli podle zkušeností adiktologických služeb lidé často narážejí na odmítání péče, zlehčování jejich zdravotních obtíží nebo hrubé zacházení. Průzkum zachycuje i výroky zdravotníků typu: „A proč bychom ho měli zachraňovat?“ nebo „Nechte ho sedět. Sám si za to může.“
Takový přístup je kontraproduktivní. Nepoškozuje pouze konkrétního člověka, ale zhoršuje míru závislosti v celé společnosti. Člověk, který zažije ponížení v nemocnici, na záchytce nebo na úřadě, se ocitá v kruhu naučené bezmoci. Ztrácí naději, nenávidí sám sebe, odloží léčbu. Nepřijde na další kontrolu, řekne si, že to nemá cenu, nebo to radši chce zkusit zvládnout sám. Zdravotní problémy se mezitím zhoršují, rodinné vztahy se rozpadají, psychická nemoc se prohlubuje. Trpí tím všichni kolem něj a zaplatí to i stát. Rostou náklady na následnou péči a přijde o daně, které by jinak člověk vygeneroval, kdyby byl zdravější.
Reklama
To, co mohlo být vyřešeno včasnou intervencí, postupně spěje k prohloubení závislosti, drahým hospitalizacím, ztrátě bydlení, rozpadům rodiny nebo k předávkování a smrti. Stát místo relativně levné (většinou ambulantní) pomoci financuje mnohem nákladnější následky. Výsledky průzkumu přicházejí v době, kdy se agenda politiky závislostí přesouvá z Úřadu vlády pod ministerstvo zdravotnictví. Podle APAS však samotný přesun problém nevyřeší.
„Když se nejčastější negativní zkušenosti objevují právě ve zdravotnictví, stát by měl nejdřív řešit kvalitu přístupu, vzdělávání a spolupráci. Ne svěřit celý systém jednomu rezortu,“ upozorňuje Helena Gherasim. Léčba závislosti totiž není pouze zdravotnické téma. Dotýká se sociálních služeb, školství, justice, obcí, krajů i trhu práce. Bez efektivní koordinace mezi jednotlivými institucemi lidé často propadají sítem.
Příběh Jany není o tom, že by si chtěla užít a vymklo se jí to z rukou. Jana šla požádat o pomoc a narazila na bariéru tam, kde by ji měli vítat s otevřenou náručí, protože přišla včas. Jak zařídit, aby léčba závislosti byla efektivní? Nejsou to zákazy, tresty ani tvrdé zacházení. O úspěchu léčby závislosti rozhoduje i obyčejná empatie a zachování důstojnosti pacientů.