Ta situace se opakuje každý rok s železnou pravidelností. Začneme chodit ven jen v tričku s krátkým, sluníčko začne hřát už od rána, a když přijdeme do práce nebo do školy, někdo moudrý nezapomene prohlásit: „Důležité je pořádně hydratovat.“ Ano, děkujeme za připomenutí, všichni to víme, ale stejně na to vždycky pozapomeneme. Možná proto, že se to na nás valí ze všech stran: musíte pít, jinak je problém.

Čeho je moc, toho je příliš

Často tak podlehneme dojmu, že pitný režim znamená pij, co se do tebe vejde. Jak už to tak bývá, na správném množství záleží. Jako základní, obecná, jednoduchá poučka se říká, že by člověk měl vypít dva litry denně. Pokud to číslo bereme jako průměr, tak ano. Pitný režim přitom ale opravdu není soutěž v počtu vypitých litrů. Důležité je pít průběžně a přizpůsobit množství tomu, co právě děláte. Vaše tělo má jinou potřebu v klimatizované kanceláři, jinou na výletě, jinou při pravidelném běhu, jinou, když máte horečku, jinou, když se zotavujete z nemoci, a samozřejmě úplně jinou, když je venku třicet ve stínu.

Pijte dřív, než si o to tělo začne říkat. Žízeň je super signál, ale zazní až ve chvíli, kdy je už něco špatně.

Chybou je také myslet si, že se počítá jen voda. Tekutiny přijímáme ve všech nápojích včetně kávy a část tekutin i z jídla. Tak jak tedy poznáme, že pijeme dost? Je to až překvapivě jednoduché: musíme pít tak, abychom nikdy neměli pořádnou žízeň, a když čůráme, měla by mít moč spíše světle žlutou barvu. Pokud je tmavá, tak je to pro nás jasný vzkaz: dolej.

Nejhorší je ovšem žízeň ignorovat a napít se až ve chvíli, kdy už to nemůžeme vydržet. „Mírná dehydratace se nemusí hned projevit navenek, ale už ovlivňuje fungování organizmu,“ upozorňuje nutriční lékař Petr Tláskal z Aqualife Institutu. Žízeň je signál, často se ozve až ve chvíli, kdy už tělo s vodou šetří. Už předtím se nedostatek tekutin může projevit bolestí hlavy, únavou, horším soustředěním, tmavší močí nebo svalovými křečemi. Navíc se bavíme o dospělých, kteří se s dočasným nepohodlím dokážou vyrovnat přece jen lépe než děti, které si navíc často neumí samy říct, protože nevědí, co se přesně děje. Naopak senioři necítí žízeň tak intenzívně, takže jim může voda chybět, a oni přesto nemají pocit, že by se potřebovali napít.

Není to jaderná fyzika

A co minerálky? Ty mají smysl v situacích, kdy se potíme opravdu nadměrně a přicházíme i o minerální látky. Bavíme se o extrémních situacích, třeba půlmaratonu ve vedru nebo při průjmu. Pro běžné pití se hodí slabě a středně mineralizované vody. Lidé s vysokým krevním tlakem by si měli hlídat hlavně obsah sodíku.

A co je nejlepší? Mít prostě vždycky trochu vody s sebou. Lidé se to už naštěstí učí, mnoho lahví je dnes také vkusným módním doplňkem. Zkuste si také pití spojit s běžnými situacemi, udělat si z pití vody součást každodenních rituálů. Probudím se, vypiju sklenici vody. Jdu se najíst, vypiju sklenici vody. Jdu běhat, vypiju jednu sklenici předtím a druhou hned potom.

Někdy se z toho dělá velká věda. Máme k dispozici desítky aplikací, které nám nabízejí upozornění „pozor, napij se“. Přitom často zapomínáme, že ten nejjednodušší mechanismus kontroly máme v sobě. Pravidelný pitný režim není žádný módní směr ani wellness revoluce. Je to spíš takový malý praktický zlepšovák, lidi totiž vodu považují vlastně za nudné pití. Jenže bez ní to opravdu nejde.

Nejlíp je prostě být o krok napřed. Pijte dřív, než si o to tělo začne říkat. Žízeň je super signál, ale zazní až ve chvíli, kdy je už něco špatně. A prevence je vždy lepší než náprava škod.