„Jsem teď ve stresu.“  Věta, kterou slyšíme skoro denně. Nikdo nám sice neslíbil, že život bude jednoduchý, ale každodenní starosti s penězi, dětmi, prací nebo s partnerem, to všechno si vybírá svoji daň. Trávíme život v poklusu: v jedné ruce kafe, v kabelce prášky na spaní a marně vyhlížíme dny, kdy se budeme moci zastavit. Chronický stres pak může doslova měnit náš mozek. A to způsobem, který souvisí s depresí, úzkostmi, poruchami paměti, nebo dokonce neurodegenerativními nemocemi.

Když na nás například někdo bafne, stres je to sice také, ale krátkodobý. Organismus nijak nepoškozuje. Ostatně, na to jsou tělo i psychika zařízené. Ulovit zvíře nebo se mu bránit byl původní evoluční plán. Tělesně i psychicky dochází na chvíli k maximálnímu vypětí a potom se všechno vrátí do normálu. Příroda ale nepočítala s tím, že si zařídíme životy způsobem, který je patologický. Začíná to v ranní koloně do práce, kdy člověka jiní vystresovaní řidiči několikrát vytroubí, pak ho seřve šéf, do toho volají ze školy, že onemocnělo dítě, mezi účty čeká nesplacená hypotéka a do toho začne večer zvracet pes nebo onemocní kočka. A týdny, měsíce, nebo dokonce roky ve stavu neustálého napětí, to už je problém.

Chronický stres zmenšuje mozek

Při chronickém stresu dostává zabrat celý nervový systém. Co ale dostává zabrat téměř nejvíc, je hipokampus. „Chronický stres doslova zmenšuje váš mozek. Zmenšuje hipokampus, část mozku zodpovědnou za paměť a učení,“ vysvětluje neuropsycholožka Nicol Byersová. Asi jste zažili situace ve stavu dlouhodobého napětí, kdy vám najednou začnou vypadávat z paměti úkoly, schůzky, nemůžete si vzpomenout na nějaké slovo, klíče i mobil hledáte v podstatě permanentně a máte pocit „mozkové mlhy“. Kromě zapomínání je narušená i schopnost naučit se něco nového.  Podle odbornice není náš mozek stavěný na neustálou zátěž, multitasking nás doslova ničí a mozek „požírá“.

Mozek dnes reaguje podobně na mamuta i na hypotéku, Teams meeting nebo třídní WhatsApp skupinu.

Hipokampus s trochou fantazie vypadá jako mořský koník a je uložen hluboko v naší hlavě. Sice bychom bez něj technicky vzato přežili, ale existovali bychom trochu jako Bill Murray ve filmu Groundhog Day (Na Hromnice o den více). Každé ráno by člověk vstal a svět by byl nový. Pořad dokola, bez schopnosti ukládat nové vzpomínky by život připomínal nekonečný pondělek po firemním večírku. A protože je hipokampus posetý receptory kortizolu, pod náporem tohoto stresového hormonu začne mozek slábnout a mozkové buňky odumírat. Jak ukazují studie, u lidí s dlouhodobou mentální zátěží dochází k atrofii hipokampu, což je celkem dobře vidět na magnetické rezonanci. To uvádí ve výzkumu psychiatr a neurovědec J. Douglas Bremmer, kde potvrzuje, že „stres vede k poškození hipokampu“.

Hipokampus normálně funguje jako brzda stresové reakce. Jenže když je poškozený, neumí kortizol tlumit. Tělo pak vyrábí ještě více stresových hormonů a vzniká začarovaný kruh, kdy je člověk v neustálém napětí, i když k tomu zdánlivě nemá důvod.  Do toho vstupuje amygdala, centrum strachu. Ta se ve stresu naopak činí až příliš. Evolučně to dává smysl. Jak je napsáno v úvodu článku, když na pravěkého člověka běžel mamut, amygdala vyhlásila poplach, jenže dnešní mozek reaguje podobně i na hypotéku, teams meeting nebo třídní WhatsApp skupinu. Co to ve výsledku znamená?

„Chronický stres zvětšuje amygdalu, část zodpovědnou za strach a úzkost. Takže se doslova stáváte zapomnětlivějšími a úzkostnějšími zároveň,“ říká Byersová. A tak člověk ve stresu jedná, jako by se ani nepoznával. Vyštěkne na partnera, zapomene PIN od karty, rozbrečí se nad e-mailem nebo má pocit, že už nezvládne ani objednat rohlíky.

Pod vlivem stresu se v mozku tvoří zánět

Pokud se člověk smíří s tím, že se stane emočně labilnějším, zapomíná a zřejmě se už nikdy nenaučí nový jazyk, stále by se s tím dalo žít. Jenže teď přichází ta temnější část. Dnes už existuje stále více důkazů o tom, že chronický stres není jen psychická nepohoda, ale možný spolupachatel neurodegenerativních onemocnění. Dlouhodobě zvýšený kortizol totiž podporuje oxidativní stres a poruchy imunitních buněk v mozku, což urychluje jeho stárnutí a nejen to. V mozku se pod vlivem stresu začne tvořit zánět.

Studie tak spojují chronický stres zejména s Alzheimerovou chorobou a Parkinsonovou chorobou. Dlouhodobý stres zvyšuje v mozku tvorbu specifické bílkoviny, která je jedním z hlavních podezřelých při pátrání po příčinách rozvoje Parkinsonovy choroby. Když se začne hromadit, vytváří toxické shluky poškozující neurony, hlavně ty dopaminové. A právě ty jsou nezbytné pro pohyb, motivaci i psychickou stabilitu.

A pokud se tato bílkovina začne ukládat v hipokampu, který má kromě paměti na svědomí i regulaci emocí, velmi snadno se rozvine deprese. To znamená, že deprese, stres a neurodegenerativní nemoci už dnes nejsou oddělené, ale na biologické úrovni se prolínají. „Pokud je člověk vystaven chronickému stresu, zvyšuje se riziko, že se u něj rozvine deprese, a deprese následně výrazně zvyšuje pravděpodobnost rozvoje Alzheimerovy choroby v pozdějším věku,“ říká neurovědec a výzkumník Ioannis Sotiropoulos.

Na závěr snad jedna malá naděje. Mozek má schopnost měnit svoji strukturu nejen k horšímu, ale i k lepšímu. „Dobrá zpráva je, že váš mozek je plastický. I když ho stres změnil, můžete ho změnit zpět. Praktiky jako mindfulness, pohyb a sociální kontakt dokážou doslova obnovit ty části mozku, které stres poškodil,“ poznamenává Nicol Byersová.