Cyril Matějka je pediatr, neonatolog a lékař, který se nebojí mluvit nahlas o tom, co v péči o děti skřípe. Vyrůstal v lékařské rodině, přesto si k medicíně našel cestu po svém a oklikou. Vedla přes divadlo, noční služby, sanitku i menší nemocnice, kde se člověk učí rychle a bez ochranných sítí. Má za sebou téměř deset let praxe, dvě atestace a zkušenost s vyhořením, které nepřikrášluje ani nezlehčuje. Rodičům vysvětluje věci jednoduše, někdy s humorem, jindy bez obalu, vždy ale s cílem, aby se v dětské medicíně dokázali lépe orientovat a nebáli se převzít odpovědnost.
Na sociálních sítích vystupuje jako Cyril Děckař, píše, natáčí a mluví o nejčastějších chybách a mýtech v léčbě dětí. Ne proto, aby poučoval, ale aby ulevil dětem, rodičům i zdravotníkům. Rodiče totiž dnes neselhávají víc než dřív. Jen jsou víc vidět.
Unavení rodiče v rychlé době
Žijeme v době, která na rodiče klade vysoké nároky. Práce, výkon, dostupnost. Nemocné dítě doma není jen starost, ale i logistický problém. Kdo s ním zůstane doma, jak to vyřešit v práci, co řekne zaměstnavatel. A do toho ze všech stran proudí informace, doporučení, varování, zkušenosti ostatních. Co bychom měli, neměli. Také vám jde z toho hlava kolem? Vítejte ve světě rodičů 21. století.
Cyril Děckař se v tomhle světě pohybuje denně. Jako pediatr, neonatolog, ale i jako rodič pětiletého syna. Denně se setkává s nemocnými dětmi, které ale marodí úplně stejně jako dřív. Jenže rodiče jsou možná unavenější, opatrnější a zahlcení odpovědností a starostmi.
Normálnost jsme neztratili. Jen ji dnes víc pojmenováváme, protože můžeme, a protože se snažíme nic nepodcenit.
Matějka nemluví o ztracené generaci ani o dětech, které by nic nevydržely. Mluví o době, která se zrychlila. O rodičích, kteří chtějí chodit do práce a současně neudělat chybu. O systému, který nabízí víc možností než kdy dřív, ale také víc prostoru k pochybnostem.
Děti se nezměnily. Změnila se doba kolem nich
Dnes se u dětí hodně řeší, co je normální. Má to podle vás ještě smysl?
Řeší se to hodně, to ano. Nemyslím si ale, že bychom hranici normálnosti ztratili. Spíš jsme se naučili se na děti víc dívat. Máme na to čas, informace a možnosti, které dřív nebyly.
Dřív se spousta věcí neřešila ne proto, že by neexistovaly, ale protože na ně nebyl prostor. Lidé měli jiné starosti. Dnes oba rodiče pracují, být doma s nemocným dítětem je velký zásah do fungování rodiny. I proto se nemocnost a vývoj dětí víc sledují.
Podobné je to u neurovývojových poruch, třeba u ADHD. Dřív se nepojmenovávaly, dítě bylo prostě zlobivé. Dnes máme diagnostiku i možnosti pomoci. A když existují, je přirozené je využívat. Normálnost jsme tedy neztratili. Jen ji dnes víc pojmenováváme, protože můžeme a protože se snažíme nic nepodcenit.
Nemarodí víc než dřív. Jen se o ně víc staráme
Jaké mýty o dětských nemocech slýcháte nejčastěji?
Často se říká, že dřív děti víc vydržely. To je zkreslená vzpomínka. Odolnost dětí se zásadně nezměnila, změnil se přístup. Velkým mýtem je i to, že děti dnes marodí víc – nemarodí. Co se změnilo, je prevence. Díky očkování ubývá těžkých a nepříjemných nemocí, třeba neštovic nebo rotavirů.
Dnešní děti nejsou slabší. Jen máme víc možností, jak jim pomoci, a víc se o jejich zdraví zajímáme. A to může vytvářet dojem, že řešíme víc než dřív.
Když zmiňujete neštovice: Je lepší dítě naočkovat v raném věku nebo čekat?
Za mě je ideální neštovice očkovat ještě v době, než dítě půjde do kolektivu. Pokud někdo očkování odmítá, tak určitě doporučujeme alespoň očkování dívek ještě před plánovaným těhotenstvím. U chlapců to tolik nehrotím, ale obecně platí, že nejlepší je naočkovat všechny. Stejně jako u HPV, kde se dnes už běžně očkují kluci i holky. Tyto nemoci lze očkováním zcela vymýtit.
Spousta rodičů říká, že jim lékař očkování proti neštovicím ani nenabídl. Proč myslíte, že tomu tak je?
To se bohužel pořád stává. I naše paní doktorka, je jí přes sedmdesát, nám říkala, že je to zbytečné. To je pohled generace, která měla děti v době, kdy tahle vakcína prostě nebyla. Často to není myšleno špatně, spíš zazní něco ve smyslu, že jsou to výdobytky dnešní doby. Jenže nikdo nechce neštovice prodělat. Já si pamatuju z dětství, jak nás máma fotila poďobané do alba, dávali jsme si na to pudr a různé bílé masti. Dnes už se tohle vůbec nedělá.
Doba se mění a je dobré s ní držet krok. Díky prevenci ubývají závažná a nepříjemná onemocnění. Rýmy, kašle a chřipky zůstávají pořád stejné, ale ty těžší věci vidíme méně.
A proti běžným rýmám a kašlům vlastně žádná prevence moc není.
To je pravda. Tam toho moc nevymyslíme. Nekouřit, jíst pestře, spát. Zkrátka životospráva.
Můžeme zmínit i žloutenku typu A, kterou dnes skoro nevidíme, i když se o ní občas hodně mluví?
Přesně tak. Dřív bývaly žloutenkové epidemie na táborech nebo po povodních. Dnes se s tím setkáváme minimálně. Teď se tedy objevilo o něco více pacientů se žloutenkou typu A, ale když se podíváte na čísla, jde o jednotky stovek případů. V kontextu celé republiky je to podle mě kapka v moři.
Když tedy budu mluvit za sebe, tak za celý rok jsem v nemocnici neměl jediné dítě se žloutenkou. Kdybych pracoval na infekčním oddělení, třeba na Bulovce, tak je samozřejmě uvidím, protože tam se případy centralizují. Ale není to tak, že by dětí se žloutenkou byly plné pediatrie nebo že by šlo o život ohrožující onemocnění.
Kdy je obava na místě – a kdy už není
Když se posuneme od nemocí k vývoji. Rodiče se dnes často bojí, že jejich dítě je jiné. Kde podle vás končí zdravá obava a začíná zbytečná panika?
První věc, které si rodiče všimnou, je, že dítě nezačne mluvit. Opožděný vývoj řeči je velmi nápadný a těžko přehlédnutelný. Každý vidí, že jeho dítě nemluví a jiné už ano. Může jít o poruchu autistického spektra nebo o vývojovou dysfázii. U ADHD to bývá méně časté.
Druhá oblast je chování v kolektivu. Tam si často nevšimnou rodiče, ale učitelé. Dítě nedodržuje režim, stojí stranou, neúčastní se aktivit. Pedagogové mají srovnání a poznají, že něco nesedí.
Většinou tedy nejde o přehnanou paniku rodičů. Spíš o to, že se dítě nějak odlišuje. Něco může být nenápadné, třeba pozdější chůze. Ale to, že dítě nemluví nebo se výrazně vyčleňuje, je signál, který nejde přehlédnout.
Když má rodič pocit, že se s dítětem něco děje, kde by měl začít?
První síto by měl zvládnout pediatr. Ten by měl rodiče vyslechnout a nasměrovat dál. Realita je ale různá. Někteří pediatři se těmto tématům nevěnují, považují je za novoty nebo je bagatelizují. Je to hodně o lidech.
Zároveň záleží na tom, co konkrétně řešíte. U poruch pozornosti se většinou nezasahuje farmakologicky v batolecím věku. U poruch autistického spektra je to naopak. Tam má smysl začít co nejdřív, klidně už kolem osmnácti měsíců. I proto dnes existují screeningové dotazníky, které pomáhají rozhodnout, zda je potřeba další vyšetření.
Diagnóza není omluvenka, ale vysvětlení
Hodně dětí dnes odchází z poraden s diagnózou. Nezastírá to někdy to, že výchova je prostě těžká?
Vnímám to spíš opačně. Dřív byli rodiče často zoufalí a bez vysvětlení. Dítě bylo označené za nevychovatelné a řešilo se to násilím. Dnes víme, že to často není chyba rodičů ani dítěte.
Diagnóza není omluvenka. Je to vysvětlení. Najednou chápete, proč věci nejdou, proč dítě nereaguje, proč neposlouchá. A to mění přístup. Kdyby tyto souvislosti rodiče znali dřív, spousta dětí by nezažila zbytečné tresty jen proto, že nikdo nerozuměl tomu, co se děje.
Takže diagnóza rodičům spíš uleví, než aby je zatížila další vinou?
Přesně tak. Je to úleva. Pro rodiče i pro dítě. Najednou vědí, že neselhali, a zároveň se otevřou možnosti, jak s tím pracovat.
Dnes když se dítě sebepoškozuje, dostane potřebnou péči. Dřív se to zametlo pod koberec a následky byly často horší. Takže když si mám vybrat, beru dnešní systém.
V tomhle se doba posunula k lepšímu. Máme znalosti i konkrétní nástroje – vizualizace, obrázkové postupy, časomíry. Nejsou to berličky, ale pomůcky, které dětem pomáhají zvládat každodenní situace. Existuje i pomoc pro vyčerpané rodiče, odlehčovací pobyty. To dřív nebylo.
Problém bývá spíš ve školství. Stejně jako mezi pediatry jsou i učitelé, kteří tyto věci odmítají a papíry z poraden ignorují. I tady je to hodně o lidech.
Snowflakes? Ne. Spíš jim někdo konečně naslouchá
Často se ale objevuje ještě jeden argument. Že dnešní děti jsou přecitlivělé a málo odolné, takzvaná snowflakes?
Na to se vždycky ptám, jestli na to má někdo nějaký měřák. Nálepky typu snowflakes jsou spíš řeči než realita. Děti dřív páchaly sebevraždy, ale nikdo to systematicky neřešil. Dnes když se dítě sebepoškozuje, dostane potřebnou péči – psychologa, psychiatra, terapii. Někdo se mu věnuje. Dřív se to zametlo pod koberec a následky byly často horší. Takže když si mám vybrat, beru dnešní systém.
Samozřejmě, že moderní doba má i svá rizika. Sociální sítě, srovnávání, pocit, že všichni jsou lepší a úspěšnější. Neříkám, že digitální svět pomohl všemu. Nepomohl. Ale co se týče péče o děti a dospívající, jsme na tom jednoznačně lépe než dřív.
Takže tím, že se zdravotnictví a péče posunuly, může vznikat dojem, že dnes řešíme kdeco. Ale ve skutečnosti jen víc využíváme možnosti, které máme.
Přesně tak. Máme víc informací, víc nástrojů, víc možností pomoci. A byla by škoda je ignorovat jen proto, že dřív nebyly. To, že něco řešíme, ještě neznamená, že je to přehnané. Znamená to, že si to můžeme dovolit řešit.
Vy to často přirovnáváte i ke své profesi.
Ano. Stačí se podívat na medicínu. Starší zkušenější lékaři nám někdy říkají, že nic nevydržíme, že po službě chceme jít domů. Že oni byli v práci tři dny v kuse. Jenže dnes víme, že lékař po čtyřiadvaceti hodinách bez spánku není bezpečný ani pro sebe, ani pro pacienta. My bychom to taky vydrželi. Ale proč, když nemusíme? A když víme, že to není správně?
Mám pocit, že podobně je to i s dětmi. To, že dnes věci děláme jinak, neznamená, že jsme slabší. Spíš, že žijeme v jiné době. A někdy v tom cítím i trochu žárlivosti na možnosti, které dnes máme.
Rodičovství bez zbytečných výčitek
Jaký mýtus o dětech byste nejraději vymazal z povrchu země?
Třeba to, že se má dítě nechat vyřvat. Nebo že má spát samo v pokoji, zatímco rodiče jsou vedle. To jsou přežitky. Dnes víme, že blízkost je důležitá, i z hlediska bezpečnosti. Kojící dítě prostě neodložíte do vedlejší místnosti a nezavřete dveře.
Další mýtus je bagatelizace dětského pláče. Věty typu „nebreč, ještě jsem ti nic neudělal“. Pláč je pro dítě jediný způsob, jak říct, že něco potřebuje. Nepláče jen tak. Vždycky je za tím nějaká emoce nebo potřeba.
Ale existuje rozdíl mezi pláčem a vztekem, tam už je to potom jiné?
Samozřejmě. Záleží na situaci. Pro rodiče je to ale obrovský tlak, hlavně na veřejnosti. Dítě brečí v obchodě, v autobuse, lidi se dívají, někdo utrousí poznámku. Rodič chce reagovat správně, ale zároveň rychle. A to je strašně těžká kombinace.
Hodně se mluví i o tom, že děti se neumí nudit, neumí si hrát samy. Mělo by to tříleté dítě zvládnout?
Myslím, že ano. Vlastně si myslím, že každé dítě to umí. Jen rodiče často nevydrží ten první odpor. Dítě tahá za nohavici, chce pohádku, tablet. Když to vydržíte, ono si nakonec hru najde samo. Je to spíš zkouška trpělivosti rodiče než schopností dítěte.
Možná je to často i v nás, v rodičích. Když je dítě doma nemocné a my u toho pracujeme, máme pocit, že se mu nevěnujeme dost. A přitom to dítě to tak často vůbec nevnímá.
To mi mluvíte z duše. Mám to úplně stejně. Když jsem s ním doma, mám pocit, že bych se mu měl věnovat na sto procent, a když otevřu maily, přijde špatné svědomí. Je z toho stres. Vyřešil jsem to tak, že si ten čas vědomě rozdělujeme. Řeknu mu, teď si půl hodiny budeme hrát, pak mám pauzu. Používáme i vizualizaci, časovač. Má jasně dané, kdy jsem tu pro něj a kdy pracuju. Pomáhá to jemu i mně. Nemám pak výčitky, protože vím, že ten společný čas dostal. A myslím si, že je důležité, aby si i rodič sám sobě nastavil, kolik energie může dát, a nějak to střídat. Jinak se dlouhodobě vyčerpáte.
Obrazovky jako pomocník, ne náhrada rodiče
Co si myslíte o pohádkách, tabletu nebo televizi u menších dětí, třeba když jsou nemocné a potřebujete je udržet v klidu?
Jak píšu v knize, platí staré klišé, že obrazovka je dobrý sluha, ale zlý pán. Tablet nebo televize jsou skvělý nástroj, když je použijete cíleně. Když potřebujete nakapat do nosu, dát sirup, vysmrkat, klidně řekněte, že za to bude deset minut pohádka. Pro děti je to silná motivace. A vy chcete, aby se dítě uzdravilo, takže tam s tím problém nemám.
Stejně tak když jste na úřadě, potřebujete patnáct minut klidu nebo jedete dlouho autem. V autosedačce je prostě nuda. Ale doma, kde jsou hračky a prostor, bych z televize nebo tabletu nedělal celodenní program.
Reklama
U nás doma tablet zatím nemáme. Synovi je skoro pět a zatím ho nepotřebuje. Jsem v tom opatrný, hlavně kvůli přestimulování. Ale jako nástroj, jako pomocník v konkrétních situacích, má tablet svoje místo. Jen nesmí převzít hlavní roli.
Horečka není číslo, ale stav dítěte
Z lékařského pohledu, co rodiče u nemocných dětí nejčastěji podceňují nebo dělají zbytečně složitě?
Jednoznačně srážení horečky. Pořád se drží mýtus, že se má čekat na nějaké konkrétní číslo, třeba 38,5 stupňů Celsia. Jenže problém je ten, že rodiče často mají bezdotykový teploměr, který neměří dobře. Mohou naměřit nižší hodnotu a čekají, jak se to vyvine. Dítě se mezitím vypotí, přestane pít a skončí dehydratované v nemocnici na kapačce. A to nemluvě o riziku febrilních křečí. Zkrátka tohle je přežitek, který snad zmizí.
Malým dětem není snadné změřit teplotu správně. Jak tedy poznat, kdy dát lék proti horečce?
Důležité je sledovat stav dítěte. Když na něho sáhnete, je hodně teplé, často má růžové nebo červené tvářičky. Pak je potřeba sledovat, zda dítě pije, není úplně „hadrové“. Pokud přestane přijímat tekutiny, je uplakané, horké a apatické, pak doporučuji na nic nečekat.
A co střídání Paralen–Nurofen? Pořád platí střídání po čtyřech hodinách?
Nemyslím si, že je nutné dávat lék už po čtyřech hodinách. Když dáte správnou dávku, měla by vydržet zhruba šest hodin. Střídání po třech nebo čtyřech hodinách je spíš nouzové řešení. Často znamená, že rodiče dávají malé dávky, nebo se řídí věkem místo hmotnosti. Léky se dávají vždycky podle váhy, nikdy podle věku. To se snažím rodičům vysvětlit, protože je to velmi důležité.