Tlustý, hubený, oplácaný, vychrtlý… Až příliš často jsme zvyklí hodnotit druhé podle toho, jak vypadají. Méně už potom myslíme na to, jak se cítí uvnitř, zaslechnou-li něco takového. Rádi řadíme do škatulek, které mohou svírat – toho, kdo zařazuje, i toho, kdo je nosí. A následky mohou být nedozírné. Věrným příkladem jsou poruchy příjmu potravy (PPP), jejichž počet u pacientů v posledních letech strmě narůstá.

Podle Mgr. Jany Hostovské, psychoterapeutky a členky České asociace pro psychoterapii, není na vině jen tlak, jemuž dnes mladiství na všech frontách čelí, ale z velké části i disharmonické rodinné prostředí a narušené vztahové vazby s rodiči a dalšími příbuznými. Dá se situace napravit prací na vztazích jako takových? Jana Hostovská se domnívá, že ano.

Když se řekne „porucha příjmu potravy“, většina lidí si představí mentální anorexii nebo bulimii. Které se k nim ještě řadí?     

Když mluvím o poruchách příjmu potravy, myslím tím v psychoterapeutické praxi širší škálu obtíží, než jsou jen diagnostické kategorie mentální anorexie a bulimie. Patří sem například záchvatovité přejídání, vyhýbavé nebo restriktivní vzorce stravování, epizody extrémní kontroly nad jídlem, ale i dlouhodobé pocity selhání či úzkosti spojené s jídlem a tělem, které ještě nemusí splňovat kritéria diagnózy, ale už významně narušují každodenní fungování.

Poruchy příjmu potravy se u dospívajících objevují častěji ne proto, že by byli slabší, ale proto, že je zatěžuje kombinace nestability identity, zvýšené citlivosti na hodnocení okolí a tlaku prostředí, které neustále nabízí ideály, u nichž se dá snadno selhat.

V psychoterapii tyto projevy nevnímám jako oddělené škatulky, ale jako různé způsoby, jimiž se člověk vyrovnává s vnitřním napětím, tlakem, emocemi nebo vztahovým kontextem.

To zní, jako kdyby šlo spíše o nemoci duše/mysli než o nemoci těla.

Ano, vnímám poruchy příjmu potravy jako onemocnění, které se často projeví na/v těle, ale jejich začátek bývá v tom, co člověk hluboko uvnitř prožívá a neumí jinak vyjádřit. Jídlo se stává jazykem, kterým člověk vyjadřuje něco, co se jinak nedá nebo bojí vyslovit.

O co kromě jídla tedy jde?

V terapii s dětmi a dospívajícími vídám, že nejde „jen“ o jídlo, ale o kontrolu, vztahy, tlak na výkon, hledání vlastní hodnoty či potřebu někam patřit. Tělo tak někdy dělá to, co duše dlouho nezvládala pojmenovat. Když tohle pochopíme, léčba se začne ubírat jiným směrem – ne směrem k „napravování talíře“, ale k léčení příběhu, ve kterém se ten talíř objevil.

Tlak a narušené vztahy. To jsou hlavní příčiny nárůstu případů PPP?

Výzkumy opravdu ukazují, že případů PPP přibývá – jednak proto, že prostředí nese větší tlak, ale také proto, že se mladí lidé častěji dostanou k odborníkovi, a potíže se tak zachytí dřív než v minulosti, kdy zůstávaly skryté doma.

Co nese hlavní vinu podle vás?

Nejde o jednu příčinu, ale o „koktejl“ faktorů, které se v určitém okamžiku spojí. Dospívající dnes žijí v prostředí, kde jsou srovnávání a tlaky na výkon všudypřítomné, a digitální svět poskytuje okamžité měřítko „dostatečnosti“. Do toho přijde rodinná dynamika, vrozené dispozice, nejistoty a velmi často i pocit, že jídlo je jediná věc, kterou mohou ovládat. Tělo pak nese příběh, který s jídlem původně nesouvisel.

Existuje na tohle všechno vůbec nějaká prevence?

Podle mého přesvědčení nezačíná u jídla, ale u vztahů. Prevenci vidím hlavně v tom, aby dospělí kolem dětí dokázali vytvořit prostředí, kde se dá mluvit o těle, emocích i zátěži bez studu a moralizování.

Mgr. Jana Hostovská

Psychoterapeutka, koučka a supervizorka, členka České asociace pro psychoterapii (ČAP). Vystudovala obor vychovatelství se speciální pedagogikou a má pětiletý komplexní psychoterapeutický výcvik v systemické a strategické psychoterapii. Dlouhá léta pracovala s lidmi, kteří onemocněli schizofrenií. Poslední roky působí v soukromé psychoterapeutické praxi, kam za ní lidé chodí s nejrůznějšími tématy jako jsou vztahy, seberozvoj a sebeláska. Díky vlastní zkušenosti s léčbou onkologického onemocnění může pacientům a jejich rodinám pomoci zpracovat těžké diagnózy, které se dozvědí. Nejčastěji pracuje s jednotlivci, dochází k ní ale i páry a celé rodiny.

Takže bezpodmínečné rodičovské přijetí pro děti.

Děti potřebují dospělé, kteří se umí zastavit, naslouchat a nereagovat zkratkovitě. To je základ, který pomáhá udržet vnitřní orientaci – podobně jako když má člověk po ruce spolehlivou mapu. Neříká mu, kudy jít, ale dává mu jistotu, že se v tom neztratí, i když se terén mění.

Na co se zaměřit při léčbě samotné? Tak jen náprava vztahů nepomůže?

Je to týmová práce – psychoterapie, nutriční vedení, lékařská péče, a v neposlední řadě a pro mě z pravidla práce s rodinou. Vždy by mělo jít o podporu celého rodinného systému. V psychoterapii se nesnažím „donutit klienta jíst víc nebo míň“, ale porozumět tomu, co pro něj jídlo symbolizuje.

Jak vypadá terapie pacienta s PPP?

Pracuji s emocemi, se vztahy, s příběhy, které dítě nebo dospívající žije. Vycházím z toho, že změna je možná tehdy, když povolí vnitřní uzel, který nás dlouho držel na místě. Najednou je tam kousek pohybu, kousek volnosti – a právě v tom se rodí prostor pro nové kroky. Dlouhodobé výsledky přicházejí tehdy, když se neléčí jen symptomy, ale samotná logika problému.

Kdo myslíte, že je z hlediska PPP nejzranitelnější?

Myslím, že všichni ti, kteří hledají svou hodnotu venku – v očích druhých, ve výkonu, v dokonalosti. Poruchy PP se pak mohou stát strategií ke zvládnutí období, ve kterém se nacházejí. Dále ti, kteří o sobě přemýšlejí velmi přísně, těžko si dovolí chybu nebo prožívají emoce intenzivněji.

Takže nejen dospívající?

Dospívající považuji za nejzranitelnější skupinu: Procházejí rychlými změnami – tělesnými, sociálními i emočními – a zároveň mají pocit, že potřebují své místo na světě něčím „dokázat“. PPP se u nich objevují častěji ne proto, že by byli slabší, ale proto, že je zatěžuje kombinace nestability identity, zvýšené citlivosti na hodnocení okolí a tlaku prostředí, které neustále nabízí ideály, u nichž se dá snadno selhat. V terapii často vidím, že právě v tomto období může jídlo fungovat jako prostředek k dosažení pocitu kontroly nebo jako „řešení“, které má ztišit vnitřní chaos.

Dá se takové mentální onemocnění úplně vyléčit?

Zotavení z poruch příjmu potravy není sprint, kde se vyběhne, a po pár vteřinách je hotovo. Připomíná spíš vytrvalostní disciplínu, kde se rytmus přirozeně mění: Někdy jde pohyb lehce, jindy je potřeba zpomalit, zregenerovat a znovu nabrat sílu. Důležité je, aby dítě nebo dospívající věděli, že na tuhle disciplínu nenastupují sami. Rodina v ní hraje zásadní roli, ne jako ‚strážce talíře‘ nebo kontrolor, ale jako stabilní opora, která pomáhá udržet směr, když přijde únava. 

Jaký je recept na úspěch?

Pocit, že hodnota nevzniká z porovnávání a z venku, ale z vnitřního ukotvení. Je moc hezký pocit pozorovat, jak toto přesvědčení v člověku vzniká.