V nakažlivém zívání nejspíš hrají roli mozkové buňky zvané zrcadlové neurony. Ty reagují na činnosti, které jejich nositel, tedy člověk nebo zvíře, pozoruje u ostatních. Tento jev se totiž neomezuje jen na lidi, nakažlivým zíváním trpí i některá zvířata. 

Zkrátka a dobře, když vidíme někoho zívat, neurony se aktivují. Tento neurologický mechanismus může vysvětlovat, proč se zívání tak snadno šíří v rámci sociálních skupin. Kdybychom měli shrnout bádání, která vědci dosud tímto směrem provedli a na která postupně začneme odkazovat, mohli bychom zívání popsat jako tichý způsob, jímž se mozek synchronizuje s lidmi, nebo zvířaty – nejčastěji domácími mazlíčky – kolem nás. 

„Zívání může být skutečně projevem hlubšího neurologického ladění mezi jednotlivci. V psychoterapii s těmito projevy pracujeme – zívnutí, změny dechu nebo mimiky – jako se součástí neverbálního naladění mezi klientem a terapeutem,“ potvrzuje Mgr. Jana Hostovská, psychoterapeutka a členka České asociace pro psychoterapii (ČAP). 

Zrcadlové neurony nám tedy podle Mgr. Hostovské umožňují naladit se a porozumět stavu druhého i beze slov. „Podobné ladění, intuitivní zrcadlení gest, tónu hlasu nebo tempa řeči zná ostatně každý z mezilidských situací – třeba z prvního rande, kdy dva lidé doslova ´tančí´ v procesu neverbálního ladění, který vytváří základní dojem důvěry a vzájemné blízkosti ještě předtím, než dojde ke skutečnému sdílení,“ přirovnává.

Zívání opakujeme jen po někom, koho dobře známe

Jakou mají se zíváním souvislost domácí mazlíčci? Výsledky výzkumu, v němž se badatelé věnovali fenoménu zívání, totiž ukázaly, že zívání je nakažlivé zejména ve skupinách známých osob a zvířat, třeba v rodině nebo v partě přátel, kde se všichni znají a pravidelně vídají, než řekněme na pracovní poradě nebo v kině či divadle, kde se sice také nachází skupina lidí a případně zvířat, ti se ale neznají buď vůbec, nebo jen zběžně a není mezi nimi tedy taková vazba na to, aby se po sobě mohli v zívání opičit. Zní to možná legračně, ale jsou to fakta, s nimiž přišli odborníci. 

Vědci zjistili, že zívání pomáhá ochlazovat mozek. Tento chladivý účinek pak může u zívajícího zvýšit bdělost a mentální koncentraci. 

A podobně hovoří i autoři dalšího výzkumu, tentokráte z roku 2013, kteří se zaměřili vyloženě na zívání psů. Ti prý zívali častěji, když sledovali zívání svého pána, než když sledovali zívání nějakého pro ně cizího člověka. Ve skutečnosti se jedná o vzorec známý jako „zkreslení známosti“, který je pravděpodobně způsobený zkreslením pozornosti – což se dá poměrně jednoduše vysvětlit: Jednotlivci ve skupině, ať už člověk, nebo zvíře, přirozeně věnují více pozornosti těm jejím členům, které důvěrně znají. 

Zíváš? Pozor, na blízku je nepřítel!

Další hypotéza spekuluje o tom, že zívání se přirozeně vyvinulo jako skupinový způsob detekce možných hrozeb. Autoři studie publikované v roce 2004 v časopise Evolutionary Psychology totiž zjistili, že zívání pomáhá ochlazovat mozek. Tento chladivý účinek pak může u zívajícího zvýšit bdělost a mentální koncentraci. A v případě, že se zívání začne ve skupině známých lidí šířit, zafunguje stejně u každého jejího člena, čímž pomůže zvýšit povědomí skupiny o možném blížícím se nebezpečí. Respektive uvede celou skupinu postupně do pozoru a do stavu pohotovosti. Dokonce prý pouhé pozorování toho, jak ostatní zívají, může zlepšit schopnost pozorujícího rozpoznat hrozby, což podporuje myšlenku, že nakažlivé zívání zvyšuje úroveň bdělosti ve skupině. 

Existuje skupina lidí, kteří jsou k nakažlivosti zívání víceméně imunní. Jde o jedince vykazující rysy psychopatie, tedy sobectví, bezcitnost a tendenci manipulovat.

Existuje rovněž názor, že nakažlivé zívání existuje proto, aby udrželo skupiny v synchronizaci. Zívnutí se totiž řídí přirozeným cirkadiánním rytmem a často signalizuje přechody mezi aktivitami. Když se tedy zívnutí šíří ve skupině, může sloužit ke vzájemnému sladění vzorců, aktivit a chování. Podpora této hypotézy vychází z výsledků nedávné studie o divokých afrických lvech. U 19 lvů ve dvou sociálních skupinách vědci pozorovali zívání a sledovali souvislost mezi jeho nakažlivostí a motorickou synchronizací, respektive tím, kdy jedinci vykazují stejné změny v chování. Výsledky byly skutečně pozoruhodné – ti, kteří chytili zívnutí od jiného lva, měli 11krát větší pravděpodobnost, že napodobí pohyby lva, který si zívl jako první. 

Zívání jako gesto sladění

Lidské skupiny, ať už rodina, v mé praxi terapeutická skupina nebo kolektiv kolegů, se také neustále ´ladí´. Zívání může odrážet tendenci nervového systému vyhledávat opakovatelné vzorce a rytmy, které v sociálních situacích přispívají k pocitu předvídatelnosti a tím i bezpečí. „V terapeutické práci to pozorujeme například ve chvílích, kdy se skupina ztiší, zklidní dech nebo spontánně sladí pohybově – třeba při sdílení těžkého tématu,“ popisuje Mgr. Hostovská s tím, že zívnutí pak nemusí znamenat jen únavu, ale může odrážet okamžik společného uvolnění napětí nebo přechod od mluvení k vnitřnímu zpracování. Takové nenápadné projevy nám podle ní ukazují, že i bez vědomé koordinace dochází ke skupinovému sladění, které podporuje pocit bezpečí a souhry.

Zívnutí bývá často považováno za něco rušivého, trapného nebo nevhodného – zejména ve formálních kontextech. A přitom může jít o jednu z nejjemnějších forem lidského i mezidruhového propojení, tichý signál, že se mezi námi něco sladilo, že jsme na chvíli ´na stejné vlně´. „Mnoho terapeutů zná situaci, kdy klient po náročném sdílení zívne – a terapeut s ním. Ani jeden to nemusí komentovat, ale oba vědí, že se něco uvolnilo. Možná je právě tohle síla zrcadlových neuronů: pomáhají nám být spolu, dřív než si to posdílíme slovy,“ dává příklad z praxe Mgr. Hostovská. 

Někdo je proti nakažlivosti imunní

Zajímavé ale je, že podle vědců není k nakažlivému zívání náchylný každý. V kontrolovaných studiích v reakci na zívnutí někoho jiného zívlo 40–60 % respondentů. Otázkou zůstává, zda v tomto nehrála roli právě nízká míra důvěrných sociálních vazeb ve skupině dobrovolníků, kteří se navzájem v podstatě neznají. Existuje ovšem skupina lidí, kteří jsou k nakažlivosti zívání skutečně víceméně imunní. Jde o jedince vykazující rysy psychopatie, tedy sobectví, bezcitnost a tendenci manipulovat.