Přiznat chybu není vůbec jednoduché. Asi každý z nás zažil situaci, kdy se omluva zasekla někde mezi hrdostí, studem a potřebou mít poslední slovo. U některých lidí se to ale opakuje téměř pokaždé. Odpovědnost za vlastní chyby odmítají, omluva z jejich úst nepřijde a jakoukoli kritiku vnímají jako útok.
Takové chování vídáme u politiků, manažerů i veřejně známých osobností, ale mnohem bolestivější bývá ve vztazích s partnerem, rodičem, kolegou nebo kamarádem. Člověk, který musí mít za každou cenu pravdu, totiž často nevede spor jen o fakta. Ve skutečnosti brání něco mnohem křehčího – vlastní obraz sebe sama.
Častou překážkou omluvy je přesvědčení, že jsme přece neudělali nic špatného. Někdy to může být i pravda. Mnohdy se ale ve sporu nesnažíme jen zjistit, co se skutečně stalo, ale hlavně obhájit vlastní pohled. A právě tehdy se konflikt prodlužuje, ubývá energie a mezi lidmi roste pocit vzájemného soupeření. Pokud má totiž pravdu jen jeden, druhý musí zákonitě prohrát. A ze vztahového hlediska nakonec prohrávají oba.
Obranářství a rigidita
Proč někteří lidé věří, že mají vždycky pravdu? Příčinou může být podle psycholožky Lynn Margolios hned několik faktorů. Jak píše ve svém článku pro Psychology Today, příčinou může být například „neschopnost sebereflexe a vztahování se k jiné perspektivě nebo způsobu myšlení než vlastnímu“, což pak překáží empatii, mezilidskému propojení a nápravě situace. Souvisejícím problémem je pak podle Lynn „patologické přesvědčení“ o správnosti vlastního postoje. „Taková kognitivní nepružnost se projevuje jako frustrující uzavřenost, v podstatě jako psychologická porucha učení, která se vyznačuje neschopností přijímat nové informace a měnit své chápání,“ vysvětluje odbornice.
Nevědomý tlak na udržování idealizovaného obrazu sebe sama má fungovat jako ochrana před hrozbou obávané kritiky a sebeobviňování.
Tento přístup obhájit za každou cenu svou pravdu bývá podle ní spojen s rigidním, perfekcionistickým typem osobnosti anebo narcistickými obranami. „Nevědomý tlak na udržování idealizovaného obrazu sebe sama má fungovat jako ochrana před hrozbou obávané kritiky a sebeobviňování,“ říká.
Nadměrná vina a stud
Někteří lidé nevědomě odmítají přiznat sobě samému, že udělali něco „špatného“, protože to v nich vyvolává silné pocity studu. Takový člověk podle Lynn často prožívá znovu své dětství, ve kterém figurovali kritizující či zahanbující rodiče. Ti na dítě uvalili citovou zátěž.
Být empatický a přiznat se může u lidí s touto dynamikou vést k přehnanému ztotožnění se s imaginárním, projektovaným utrpením druhé osoby a k přehnanému pocitu vlastního „zločinu“, viny, provinění a emocionální odpovědnosti za pocity druhé osoby.
Zdravý přístup?
Odbornice zároveň upozorňuje, že v některých situacích je trvající obhajoba vlastního názoru nebo chování ve skutečnosti normální a přirozenou strategií, například u teenagera, který začíná upřednostňovat vlastní autonomii. Stejně tak může takový přístup vycházet z legitimní potřeby chránit se před utlačitelem, kterým může být například manipulativní partner.