Jeremy se ale zatváří znechuceně: „To je podvádění! Každej dokáže uspokojit ženskou, když mu přesně řekne, jak na to. Nesmíš se ptát. V tom je celej ten vtip.“

Tenhle minutový skeč z televizní obrazovky dokonale shrnuje to, proč heterosexuální ženy v žebříčcích sexuálního uspokojení dlouhodobě končí na posledním místě. Žijeme v mýtu, že dobrý milenec se prostě narodí s vestavěným radarem, který mu neomylně napoví, kam sáhnout a jakým tempem se pohybovat. Jenže realita? Ta je úplně jinde.

Australská novinářka a editorka Alyx Gorman strávila měsíce zpovídáním desítek žen o jejich nejintenzivnějších sexuálních zážitcích. Svá zjištění shrnula takto: neexistuje univerzální erotická technika. Když se ale ptala, co přesně partner udělal, aby takový moment umožnil, odpověď se opakovala s fascinující přímočarostí. Nebyly to peníze, luxusní hotel ani drahé hračky. Ta odpověď zněla: „On se prostě zeptal.“

Mája a procitnutí v pětapadesáti

Mája prožila třicet let v manželství, které sice fungovalo lidsky, ale v posteli to byla, slušně řečeno, nuda. „Čistá vanilka,“ krčí dnes rameny pětapadesátiletá žena. Když se rozvedla, měla pocit, že její sexuální život definitivně skončil. Vrásky, povislá kůže, nulové sebevědomí. Jenže pak potkala muže, který její intimní svět otočil vzhůru nohama.

„Vůbec jsem netušila, co všechno moje tělo dokáže. Celý život žijete v tom, že sex prostě nějak probíhá, a nenapadne vás, že by to mohlo být jiné. Nevíte, co nevíte,“ vypráví mi Mája.

Jeho kouzlo přitom nespočívalo v žádných akrobatických kouscích. Na začátku stála zvědavost. Neustále se jí ptal, co se jí líbí. Co cítí, když se jí dotkne tady a tam. Jaké jsou její tajné fantazie, o kterých se styděla mluvit i sama se sebou. Když jí přinesl ukázat erotickou hračku, nepoložil ji na noční stolek jako hotovou věc, ale zeptal se: „Chceš to zkusit? Co by se ti na tom líbilo?“

Pocit, že jste žádaní, milovaní a bezpeční, nevzniká z ticha. Vzniká z otázek.

Dnes už s tímto mužem sice není, ale Mája z této zkušenosti čerpá dodnes. Zjistila, že je multiorgasmická a že správná stimulace dokáže zázraky. Do nových vztahů už nevstupuje jako pasivní objekt, který čeká, co s ním partner provede. Získala sebevědomí ptát se a zároveň jasně říkat, co potřebuje.

Pavel, seznamy touhy a konec tápání

A pak je tu se zcela jiným problémem Pavel. Chlap, kterého jeho partnerky nezávisle na sobě označily za jednoho z nejlepších milenců, jaké kdy zažily. Když se ho zeptáte, jak to dělá, jen se usměje. Žádné vrozené superschopnosti v tom nejsou. Pavel totiž zavedl pravidlo, které zní na první pohled extrémně neromanticky: písemné seznamy.

„Od mládí je na kluky vyvíjený šílený tlak, že máme všechno vědět. Že máme přijít do postele jako hotoví pornoherci a přesně vědět, jak na kterou ženu sáhnout. To je přece padlé na hlavu,“ říká Pavel. „U jídla nebo cestování taky nepředpokládáme, že partnerovi čteme myšlenky. Prostě se zeptám, jestli má rád koriandr, nebo jestli chce jet do hor.“

Pavel se svými partnerkami hraje hru, která se v kruzích sexuální terapie nazývá Ano/Ne/Možná. Vezmete papír, nebo si stáhnete předlohu, kterých jsou na internetu stovky, a sepíšete seznam nejrůznějších sexuálních praktik, poloh a scénářů. Každý sám za sebe je pak roztřídí do tří sloupců:

  • Ano (tohle chci a baví mě to),
  • Možná (vyzkouším to za správných okolností),
  • Ne (tohle nikdy, je to moje pevná hranice).

Pak si sednete, seznamy porovnáte a okamžitě vidíte, kde se vaše touhy protínají. „Vytvoří to kolem vás bezpečný perimetr,“ vysvětluje Pavel. „Víte přesně, kde můžete experimentovat, a kde naopak neriskujete, že partnerovi způsobíte trauma nebo nepříjemný pocit.“

Proč raději mlčíme?

Proč je tedy pro většinu z nás tak těžké o sexu mluvit, když je to tak snadné? Naše genitálie jsou stále pro mnohé synonymem pro „nepojmenovatelné oblasti“. Mluvit o nich vyžaduje zranitelnost, kterou spousta lidí nedokáže unést.

Psycholog a výzkumník doktor Justin Lehmiller, který detailně mapuje lidskou sexualitu, provedl rozsáhlý průzkum mezi více než čtyřmi tisíci lidmi. Výsledky jeho práce ukazují šokující rozpor. Obrovské množství lidí sní o věcech jako BDSM, hraní rolí nebo skupinový sex – tyto fantazie jsou statisticky naprosto běžné. Přesto se většina dotázaných svému partnerovi nikdy nesvěřila. Bojí se odsouzení, nepochopení nebo toho, že budou pro toho druhého „divní“. Přitom často žijí s někým, kdo v té samé chvíli sní o tom samém.

Tříminutový lék na stud

Pokud je pro vás otevřený rozhovor u vína příliš velký skok do neznáma, odborníci doporučují začít rituálem, který odbourá tlak na výkon. Betty Martin, zakladatelka instituce School of Consent, vymyslela geniální nástroj zvaný Tříminutová hra.

Hra funguje v páru a točí se kolem dvou jednoduchých otázek:

  1. „Jak bys chtěl/a, abych se tě teď dotýkal/a?“
  2. „Jak by ses teď chtěl/a dotýkat ty mě?“

Partneři se střídají v kladení otázek a odpovídání, přičemž každé kolo trvá přesně tři minuty. Klíčem je absolutní upřímnost a okamžitá zpětná vazba. Během těchto tří minut se neděje nic jiného než to, co bylo explicitně vyřčeno.

„Spousta žen nikdy nezažila, že by se jich někdo dotýkal přesně tak, jak chtějí. Ony ani nevědí, že je to možné,“ tvrdí Betty Martin. Ze začátku je to možná trochu strojené a trapné. Ale jako u každé jiné dovednosti i mluvení o slasti vyžaduje trénink.

Sex jako společné dílo

Když se Mája ohlíží zpět na své třicetileté manželství, uvědomuje si, že sex tehdy vnímala jako něco organického, co prostě plyne samo a netřeba to rozebírat. Dnes už ví, že to byl omyl. Skvělý sex není náhoda, která do ložnice spadne z nebe. Je to akt společné tvorby.

Když partner projevuje upřímnou zvědavost o vaše tělo, když přemýšlí nad tím, co s vámi jeho dotek udělá, dává vám ten největší kompliment. Pocit, že jste žádaní, milovaní a bezpeční, nevzniká z ticha. Vzniká z otázek.

Zkuste to dnes večer taky. Zapomeňte na to, co psali v lifestylových časopisech, a odhoďte ego ostříleného milence, který všechno ví. Prostě se zeptejte.