Pátek večer, karlínská vinárna, sedím a poslouchám, co se děje u vedlejšího stolu. Jedenatřicetiletá Tereza si se svými kamarádkami přiťukává třetí skleničkou rýnského ryzlinku a nahlas si povzdechne: „Holky, já vám normálně závidím, že jste single. Nebo ještě líp, kéž bych byla na ženský. Život by byl o tolik jednodušší. Chlapi jsou prostě nefunkční poddruh.“

Její kamarádky se zasmějí, odkývají to a konverzace se stočí k další vlně stížností na to, jak jsou muži emociálně nedostupní, jak doma nepomáhají a jak je randění s nimi za trest. Já jim rozumím, sama jsem si muže do života nepustila už téměř dekádu. A tak Terezu oslovím.

Jenže problém je, že, jak jsem později od Terezy zjistila, o dva kilometry dál, v bytě na Žižkově, sedí Terezin dlouholetý partner Jakub (34). Sleduje hokej, ale v hlavě mu běží úplně jiný film. Cítí to, čemu psychologové říkají „podtextové opovržení“. Ví, že ho Tereza miluje, ale zároveň z ní denně cítí jakousi chronickou únavu z jeho samotné mužské podstaty. Jakub se snaží, ale v jejích očích jako by už dopředu prohrál jen proto, že se narodil s chromozomem Y. A ono to má celé název.

Vítejte ve světě heterofatalismu (nebo také heteropesimismu). V digitálním prostoru, na TikToku i u kavárenských stolků se zabydlel trend, kdy heterosexuální ženy, a někdy i muži, veřejně deklarují, že jejich vlastní orientace je pro ně vězením, trapností a zdrojem nekonečného zklamání.

Proč ale o svých vztazích mluvíme jako o hořícím domě, ze kterého není úniku, místo abychom ho začali opravovat?

Ze stížnosti se stává životní styl

Termín heteropessimism poprvé definovala kulturní teoretička Asa Seresin v roce 2019 ve své dnes už kultovní eseji On Heteropessimism pro magazín Real Life. Popsala ho jako cynické odevzdání se osudu, kdy lidé sice nadále udržují heterosexuální vztahy, ale zároveň se od nich performativně distancují prostřednictvím vtipů, memů a neustálého vyjadřování odporu k opačnému pohlaví.

Heterosexualita by se neměla stávat synonymem pro misogynii. Problémem není biologické nastavení mužů, ale rigidní genderové role, do kterých jsme od dětství tlačeni.

U Terezy to vypadá přesně takto:

  • Sdílí na Instagramu memy o tom, že „muži jsou odpad“.
  • Před kamarádkami shazuje Jakubovy pokusy o romantiku, aby „nevypadala trapně“, že žije v klasickém patriarchálním svazku.
  • Zároveň ale s Jakubem plánuje hypotéku a letošní dovolenou v Itálii.

Tento rozpor je pro heterofatalismus klíčový. Je to čistá performativita. Tereza se ve skutečnosti nechce s Jakubem rozejít a už vůbec neplánuje začít randit se ženami. Tím, že ale nahlas deklaruje, jak jsou muži hrozní, se v očích své bubliny zbavuje odpovědnosti. Jako by říkala: „Já vím, že ten systém je špatný, a já s ním nesouhlasím, takže mě z ničeho neviňte. Já jsem tady ta oběť.“

Jakub se kvůli tomu dostává do defenzivy. „Když neustále posloucháš, že chlapi můžou za všechno zlo světa, prostě rezignuješ,“ přiznává mi Jakub později. Jak já mu rozumím, když se ohlédnu zpět a zavzpomínám, jak jsem i já mluvila o všech svých mužích! „Pak už nemám chuť řešit, jestli jsem správně utřel linku nebo jestli jsem dostatečně emociálně otevřený. Cítím se spíš jako projekt na převýchovu než jako partner.“

Růžové brýle dnešního světa

Když Tereza a tisíce dalších žen prohlašují, že by chtěly být lesbami, protože „s ženskými je všechno snazší“, dopouštějí se nebezpečné romantizace queer života. Skutečnost je přitom diametrálně odlišná a mnohem tvrdší.

Podle rozsáhlých dat Agentury Evropské unie pro základní práva (FRA) se stále jen necelá polovina LGBTQ+ lidí v Evropě cítí bezpečně natolik, aby byli otevření ohledně své sexuality před vlastní rodinou nebo na pracovišti. Diskriminace, které tito lidé čelí, není žádný teoretický koncept, ale každodenní realita.

Navíc představa, že vztahy dvou žen jsou automaticky oázou klidu bez konfliktů, je statistický mýtus. Data britského Úřadu pro národní statistiku (ONS) dlouhodobě ukazují zajímavý trend. Rozvody lesbických párů tvořily v roce 2019 celých 72 % všech rozvodů stejnopohlavních manželství ve Velké Británii. Ženské páry také statisticky častěji ukončovaly registrovaná partnerství ještě před legalizací manželství pro všechny. Tvrzení, že lesbické vztahy jsou jednodušší, je urážkou queer komunity. Dělat z nich únikovou strategii před vlastním nefunkčním vztahem je slepá ulička.

Viníkem je „druhá směna“ a kapitalismus

Pokud tedy problémem není heterosexualita sama o sobě a řešením není ani hromadný útěk ke stejnému pohlaví, kde leží jádro pudla? Musíme se podívat pod povrch, na genderovou socializaci a ekonomický tlak.

MGTOW je radikální odnož incelské subkultury. Tito muži došli k identickému závěru jako heteropesimistické ženy: vztahy s opačným pohlavím jsou toxické, nefunkční a nestojí za tu námahu. Jejich řešením je totální bojkot žen.

Tereza je unavená. Pracuje na plný úvazek v marketingu, ale když přijde domů, čeká ji to, co socioložka Arlie Hochschild už v 80. letech pojmenovala jako „druhou směnu“. Jde o neviditelnou, neplacenou práci v domácnosti a takzvaný mental load, kam patří pro nás tak běžné plánování nákupů, organizace času nebo péče o emociální komfort partnera.

Jakub sice pomůže, když mu Tereza řekne, ale právě to „když mu řekne“ je kamenem úrazu. Tereza nechce být manažerkou domácnosti, která deleguje úkoly. Chce parťáka.

V tomto kontextu je snadné sklouznout k heteropesimismu a říct, že „chlapi jsou k ničemu“. Jenže jak správně upozorňuje Asa Seresin, heterosexualita by se neměla stávat synonymem pro misogynii. Problémem není biologické nastavení mužů, ale rigidní genderové role, do kterých jsme od dětství tlačeni.

Muži jsou stále často tlačeni k emocionální askezi. Chceme po nich, aby byli drsní, neplakali, neřešili pocity, tedy kromě těch našich, že? To z nich později dělá partnery, se kterými je těžké navázat hluboké emociální spojení. Ženy jsou naopak vedeny k hyper-emocionalitě a roli pečovatelek. Když se tyto dva světy srazí pod tlakem moderního kapitalismu, kde musí oba vydělávat na předražené bydlení, systém kolabuje.

Opravit, nebo nechat lehnout popelem?

Zajímavé je, že heterofatalismus má svou verzi i na druhé straně barikády. Mezi muži existuje hnutí MGTOW (Men Going Their Own Way), což je radikální odnož incelské subkultury. Tito muži došli k identickému závěru jako heteropesimistické ženy: vztahy s opačným pohlavím jsou toxické, nefunkční a nestojí za tu námahu. Jejich řešením je totální bojkot žen.

Heterofatalismus je pohodlný, protože nevyžaduje žádnou akci. Je to pasivní stěžování si u vína. Skutečná změna ale bolí.

Pokud ale obě strany raději utečou z boje, dům shoří. Metafora hořícího domu, kterou Seresin používá, staví před Terezu i Jakuba zásadní otázku: Co z toho, co máme, stojí za záchranu?

Když se Tereza upřímně zamyslí, co ji na Jakubovi vlastně přitahuje, zjistí, že to není jeho schopnost dokonale uklidit koupelnu, ale jeho laskavost, suchý smysl pro humor a pocit bezpečí, který s ním má. Jakub zase ví, že Tereza není hysterka, která si neustále vymýšlí, ale jen přetížená žena, která potřebuje vidět, že v tom vztahu není sama.

Zrušme scénáře, začněme mluvit

Heterofatalismus je pohodlný, protože nevyžaduje žádnou akci. Je to pasivní stěžování si u vína. Skutečná změna ale bolí. Vyžaduje totiž dekonstrukci toho, co považujeme za „normální“.

  1. Konec „výchovných“ vtipů: Pokud ženy neustále mluví o svých partnerech jako o velkých dětech, které musí vychovávat, muži se tak dříve či později začnou chovat. Respekt je obousměrná ulice.
  2. Mužská sebereflexe: Transformace nemůže ležet jen na bedrech žen. Muži jako Jakub musí sami aktivně nahlédnout pod pokličku své maskulinity a pochopit, že emociální otevřenost není slabost, ale klíč k přežití vztahu.
  3. Inspirace z queer světa, ale bez mýtů: To, v čem queer vztahy skutečně excelují, je absence předem napsaných genderových scénářů. Protože v nich neplatí automatické „muž vydělává, žena se stará“, partneři si musí pravidla hry vykomunikovat od nuly. To je přesně to, co heterosexuální páry zoufale potřebují.

Páteční večer pomalu končí. Tereza se vrací domů z vinárny. Jakub ještě nespí, čeká na ni s rozsvícenou lampou v obýváku. Tereza se na něj podívá, sedne si k němu na gauč a místo dalšího sarkastického komentáře, který se jí honí hlavou, řekne unaveně, ale upřímně: „Hele, Kubo… musíme si promluvit o tom, jak si dělíme věci. Jsem hrozně utahaná a nechci na tebe být zlá. Pojďme to zkusit nastavit jinak.“

Jakub vypne televizi. Dům sice stále trochu doutná, ale nikdo z něj neutíká. Začíná se opravovat. Hurá!