Říkejme tomu „kognitivní sabotáž“. Stav, kdy se z kompetentní ženy, která v úterý ráno řídí poradu o kvartálních maržích, stane v pátek večer bytost, jejíž slovní zásoba připomíná porouchaný generátor vět.

A co hůř: má na sobě boty, které by měly být legálně zakázány i pro vynášení odpadků.

Případ „Klára a její gumový hřích“

Klára je ten typ ženy, který má v kalendáři barevně odlišené i volnočasové aktivity. Je analytická, ostrá a v botníku má sbírku lodiček, které by jí mohly závidět i některé topmodelky. Pak je tu ale Marek. Marek je architekt, voní po cedrovém dřevu a Klára k němu cítí něco, co její excelové tabulky neumí zpracovat.

„Bylo to naše třetí setkání, takové to, kde už o něco jde,“ vypráví nám s kámoškama Klára s odstupem půl roku, zatímco si nervózně hraje s prstýnkem. „Chtěla jsem působit uvolněně. Francouzsky šik, víte co? Jenže můj mozek pod tlakem vyhodnotil, že nejlepší způsob, jak demonstrovat mou vnitřní svobodu, jsou zářivě žluté crocsy s připnutými odznáčky želviček a jednorožců. Ty, co nosím jen doma, když mě nikdo nevidí.“

Klára seděla v drahé vinárně, na sobě hedvábné šaty a na nohou kusy perforované gumy, které v daném osvětlení vypadaly jako dva radioaktivní citrony. Proč? Protože stres z blízkosti člověka, který se nám líbí, aktivuje bazální části mozku. V situacích, kdy nám na výsledku opravdu záleží (psychologové mluví o high-stakes mating), se vracíme k rituálům, které nám dávají pocit bezpečí. Pro Kláru to byly hnusné, ale pohodlné boty. 

Pokud jste vnímáni jako schopná a atraktivní osoba, drobný přešlap vaši sympatičnost v očích druhého nezmenší. Naopak.

„Marek se na ty boty podíval, pak na mě, pak zase na ty boty. A já jsem místo vtipné poznámky o postmoderním kýči začala vysvětlovat, že ty díry v nich jsou tam proto, aby se tamtudy mohla odpařovat moje úzkost,“ směje se Klára. Tedy, už teď se směje. Tehdy jí tak do smíchu nebylo.

Logorea: Když ticho bolí víc než pravda o holubech

Zatímco Klára bojovala s vizuálním terorismem, Jana (35), advokátka, má úplně jiný problém. Problém, jemuž psychologové říkají verbální únik. Jana je zvyklá mluvit, je to její řemeslo. Ale před Adamem, mužem, který ji fascinuje už od vysoké školy, se její sofistikovaný projev mění v nekontrolovaný proud vědomí.

„Byli jsme na kávě. Adam se na mě tak hezky podíval, nastalo vteřinové ticho a já jsem dostala paniku, že si myslí, že jsem nudná,“ popisuje v naší dívčí společnosti. Výsledek? Jana patnáct minut v kuse mluvila o tom, že holubi v Praze mají pravděpodobně velmi depresivní životy, protože mají často jen jednu nohu a nikdo jim nepoděkuje za to, že uklízejí zbytky trdelníků.

Tento fenomén není jen „trapností“. Je to obranný mechanismus. Sociální úzkost v romantickém kontextu často vede k tzv. filler talk – výplňovému hovoru. Mozek se snaží eliminovat ticho, které vnímá jako hrozbu odmítnutí. Ironií je, že čím víc se snažíme „neudělat chybu“, tím víc se zaplétáme do bizarních monologů o městském ptactvu.

Proč je trapnost vlastně luxusní komoditou?

Máme tendenci se za své „výpadky“ nenávidět. Doma pak s očima obrácenýma ke stropu analyzujeme každou větu a každý pohyb. Ale věda má pro nás dobrou zprávu. Existuje něco, co sociální psycholog Elliot Aronson nazval Pratfall Effect, česky asi nejblíže kiks nebo trapas, prostě přesně to, co holky (a doufejme, že nejen holky) zažívají s oněmi pany Božskými.

Zjednodušeně řečeno: Pokud jste vnímáni jako schopná a atraktivní osoba, drobný přešlap, jako je zakopnutí o vlastní nohu, vylití kafe nebo přiznání, že máte doma sbírku plyšových slonů (v našem případě žluté crocsy a monolog o pražské holubí tragédii) vaši sympatičnost v očích druhého nezmenší. Naopak. Udělá vás to lidštějšími – a paradoxně i sympatičtějšími.

Americký psycholog Jeremy Nicholson, specialista na dynamiku randění, tvrdí, že autentická zranitelnost (i ta nechtěná) je nejrychlejší cestou k vybudování intimity. Dokonalost je sice obdivuhodná, ale je také bariérou. Trapnost je pozvánka k tomu, aby se ten druhý cítil uvolněně i se svými vlastními stíny.

Průniky hrdinek

Příběhy Kláry a Jany se v jednom bodě protínají. Obě ženy se pokoušely o „perfektní prezentaci“ a obě totálně selhaly v technickém provedení. Klára se svými žlutými crocsy nakonec od Marka slyšela: „Ty boty jsou nejhorší věc, co jsem letos viděl, ale tvoje odvaha vzít si je sem mě fakt fascinuje.“ A Jana zase zjistila, že Adam si z celé přednášky o holubech nepamatuje ani slovo o ornitologii, ale pamatuje si jiskru v jejích očích, když o tom mluvila.

Jak se zdá, trapnost je jen vedlejší produkt odvahy jít s kůží na trh. Ty „příšerné boty“ a „slovní průjmy“ jsou ve skutečnosti symptomy toho, že nám na někom záleží. A to je v dnešní době cynických tinderových her téměř hrdinský čin.

Závěrečná diagnóza: Investujte do své nedokonalosti

Pokud se příště přistihnete, jak v přítomnosti svého idolu vyprávíte historku o tom, proč nejíte houby, protože vypadají jako uši trollů, zastavte se. Nadechněte se. Možná se právě v tuhle chvíli stáváte pro toho druhého nezapomenutelnou.

Příšerné boty se dají zout. Slovní průjem se dá zastavit smíchem. Ale křečovitá snaha o dokonalost? To je ten skutečný zabiják přitažlivosti. Investigativní závěr je tedy jasný: Vaše trapnost není chyba v systému. Je to ten systém. Je to důkaz, že jste naživu a že vaše srdce ještě pořád umí přebít vaši neochvějnou logiku.

A Marek? Ten Kláře k narozeninám koupil luxusní designové pantofle. Jsou skoro stejně ošklivé jako ty crocsy, ale tentokrát už je nosí oba. Společně. Možná trochu pohádka na dobrou noc, ale vlastně, proč ne?