Možná i to jsou důvody, proč je pro mnohé dlouhodobý vztah něčím nepředstavitelným. Mám kolem sebe hodně kamarádek žijících ve více či méně fungujících manželstvích, ale čas od času mě překvapí, že i ty, které podle mě byly v té kolonce „spokojené“, přijdou s nějakým problémem, nad kterým nám svobodným zůstává rozum stát. Pak si jen mneme ruce nad tím, že my tyhle problémy řešit nemusíme.

Kamarádka Sylva mě nedávno překvapila, když otevřela téma, které jsem já řešila skoro v každém vztahu. Já jsem dokonce došla tak daleko, že když už bolesti hlavy byly ohrané i pro mě, neváhala jsem sáhnout k astmatickému záchvatu nebo panické atace. Fuj, dneska je mi vlastně ze sebe zle. Ani Sylvě se nechce s jejím mužem spát. A čím méně se jí chce, tím víc je on nepříjemný, tím víc na ni naléhá a tlačí. A o to míň se jí chce. Začarovaný kruh, který u mě vždycky skončil rozchodem, ale to jsem neměla děti.

Přitom Sylvino manželství není z těch, kde by chyběla svoboda. Naopak. Nedávno mě překvapila větou: „No, když on Martin už ani nikam nechodí. Vždycky měl tolik koníčků, zájmů, teď nedělá nic! Já bych tak chtěla, aby šel do hospody, na koncert nebo někam odjel. Tak moc bych chtěla mít i někdy večer sama!“

Svoboda. Sylva je schopna svobodu manželovi dát, protože ji sama potřebuje. Ale nemá ji. Ne v tom, že ona by nikam nemohla nebo nesměla, naopak, i Martin je tolerantním partnerem, který zájmy své ženy podporuje. Nemá ji v tom, že raději předstírá bolesti hlavy, než aby (alespoň) „každou středu“ dělala to, o čem se říká, že ke středě patří.

Touha po svobodě vs. potřeba jistoty

Svoboda a manželství. Dvě slova, která se vedle sebe vyjímají asi tak přirozeně jako „dieta“ a „čokoládový fondán“. A přesto se s nimi snažíme sžít. A snažíme se jimi žít. V paradoxu, který nás roky nutí oscilovat mezi potřebou jistoty a touhou po útěku.

Muži se často brání kontrole ne bojem, ale nečinností. Záměrně zapomínají, protože mají pocit, že už nemají kam jinam ustoupit. Tak se schovají do apatie. Je to jejich tichý způsob, jak si udržet autonomii.

„Každý dlouhodobý vztah se pohybuje na tenké linii mezi bezpečím a autonomií,“ říká pro Flowee psycholog Jan Sýkora, který se věnuje také partnerské terapii. „Jakmile jeden z partnerů získá pocit, že je tím druhým kontrolován, začne hledat únik. A čím víc se druhý snaží udržet rovnováhu, tím víc se vztah rozkývá.“

A právě tam někde začíná ta drobná domácí anarchie, jejímž výsledkem je třeba muž, který se naučí strategicky zapomínat, a žena, která se dusí pokaždé, když cítí, že partner zase odchází „na chvíli pryč“. Vzniká zvláštní forma manželského tance – krok vpřed, dva dozadu.

Petr a jeho selektivní amnézie

Petr (52) prý nikdy nebyl nemocný, až do chvíle, kdy mu manželka začala psát seznamy. Od té doby trpí pokročilou formou manželské amnézie. Zapomíná na odpadky, na výročí, na to, že slíbil přivézt víno. Paměť mu ale zázračně naskakuje, když jde o fotbal nebo nové pneu. „Já to neudělal schválně, prostě mi to vypadlo,“ říká tím tónem, který je zároveň obranou i zbraní. A my matky tuhle selektivní amnézii anebo nedoslýchavost známe dobře od dětí…

Jeho žena Blanka si to ovšem nemyslí. To, že to neudělal schválně. „On dělá, že je dementní, aby se vyhnul odpovědnosti,“ říká, zatímco přepíná pračku a plánuje, kdy mu zase „náhodou“ připomene, že je sobota. Jenže čím víc připomínek, tím víc Petr mizí do své garáže, kde má podle jejích slov „druhou kancelář“. On tomu říká „ústupová zóna“, někde je to trucovna. No, jak víme, i na zámcích a hradech byly kuřárny a herny, prostě pánské místnosti. A mělo to své opodstatnění, stejně jako oddělené ložnice coby základ spokojených vztahů.

On říká: „Máme přece vztah, ne porno.“ Ona: „Mně chybí dotek, ne orgasmus.“ A tím je řečeno všechno.

Psycholožka Tereza Horská, která se mimo jiné věnuje i párové terapii, popisuje podobné chování jako klasický příklad pasivního odporu. „Muži se často brání kontrole ne bojem, ale nečinností. Záměrně zapomínají, protože mají pocit, že už nemají kam jinam ustoupit. Tak se schovají do apatie. Je to jejich tichý způsob, jak si udržet autonomii.“

Petr by s tím pravděpodobně souhlasil. Kdyby ovšem nezapomněl, o čem se právě bavíme.

Když už se nehádáme o lásku, hádáme se aspoň o okna

Manželství po dvaceti letech má své stabilní rituály. Ráno se hádáme o to, kdo nechal svítit světlo v koupelně, v poledne o to, proč už „zase nejíš nic pořádného“, a večer o to, kdo se dotkl termostatu. Je to jistý druh cvičné konverzace. Ostatně opět, jako když mluvíme s malými dětmi. Jenže zejména my ženy máme často tendenci zapomínat, že naši muži už dětmi nejsou. Ehm, tedy, alespoň věkem. A že možná i pro to jejich „věčné dítě uvnitř“ jsme je kdysi milovaly.

Tyto běžné výměny názorů jako by byly náhradním dialogem za to, co už dávno zmizelo. Za opravdovou blízkost. Hádky tak suplují to, co se dřív řešilo v posteli, jen teď to má víc slov a míň potu. Tedy většinou :)

Sex zmizel, ale hádky zůstaly

Když Petr a Blanka popisují svůj intimní život, dívají se oba do země. Ne proto, že by se styděli, ale protože už si vlastně nejsou jistí, co to slovo znamená. On říká: „Máme přece vztah, ne porno.“ Ona: „Mně chybí dotek, ne orgasmus.“ A tím je řečeno všechno.

Ztráta sexu v dlouhodobém vztahu totiž málokdy souvisí jen s tělem. Častěji jde o komunikační deficit. O vztah, který přestal dýchat, protože v něm jeden z partnerů dusí druhého svými očekáváními. „Kontrola je často maskovaná úzkost,“ vysvětluje Tereza Horská. „Když lidé přestanou spolu mluvit, začnou se řídit. A řízení není komunikace.“

V mnoha dlouhodobých vztazích se ženy naučí, že jejich osobní prostor je luxus, který si musí zasloužit.

V posteli se pak odehrává to, co ve dne: boj o moc. Kdo se dotýká první, riskuje odmítnutí. Kdo odmítá, má navrch. A kdo mlčí, vládne tichým terorem. Sex se mění ve vyjednávací nástroj a láska v disciplínu na přežití. Ironie je v tom, že když se konečně oba partneři dohodnou, že „na to teď není vhodná chvíle“, nastává mezi nimi vzácný klid. Jenže to už není harmonie, ale příměří.

Proč kontrolujeme, když se bojíme být kontrolováni

Nebo ještě lépe, když kontrolu nás samých nenávidíme. Když si partneři začnou dělat radost tím, že si navzájem zkontrolují historii na Google Maps, je něco špatně. Jenže ten reflex „vědět, kde jsi a s kým“ nevzniká z touhy po moci, ale ze strachu. Strachu, že zůstaneme mimo obraz, že nás někdo přestane potřebovat, že jsme nahraditelní.

Psychologové tomu říkají úzkost z opuštění, ale běžný člověk, tedy většinou žena, tomu říká „když nezvedá telefon, asi už mě nemiluje“. Vztah se tak stává projekčním plátnem starých zranění. Z dětství, z minulých vztahů, z doby, kdy jsme se museli přizpůsobovat, abychom byli milováni. „Kontrola není známka síly, ale slabosti,“ upozorňuje terapeutka. „Lidé, kteří se bojí ztráty, mají tendenci si partnera přivlastnit. Jenže čím víc ho svazují, tím víc ho ztrácí.“

Žena, která se cítí provinile, když si jde sama sednout do kavárny

Jana K. (48) je typ ženy, kterou byste popsali jako „spolehlivou“. Nikdy nezapomene, co má koupit, komu zavolat, kde je zubní kartáček i kdy má manžel narozeniny. Ale když se jí terapeutka zeptala, kdy naposledy udělala něco jen pro sebe, dlouho mlčela. Nakonec řekla: „Já… jsem si jednou šla sama na kafe. Ale měla jsem výčitky.“

Ten den prý seděla v kavárně na rohu, koukala do okna a cítila se, jako by páchala zločin. V hlavě jí běžely věty: „Určitě by mu to vadilo. Možná si myslí, že tam sedím s někým.“ A přitom jen chtěla chvíli ticha. Když to později popsala svému muži, reagoval překvapeně: „Proč by mi to mělo vadit?“ „Protože jsem byla sama,“ odpověděla. „A?“ nechápal. „Nevím. Měla jsem pocit, že dělám něco zakázaného.“

Její příběh není výjimkou. V mnoha dlouhodobých vztazích se ženy naučí, že jejich osobní prostor je luxus, který si musí zasloužit. „Ženy jsou často vychovávané k tomu, aby vztah držely, i když se samy rozpadají,“ říká Tereza Horská. „Ale svoboda není sobectví. Je to kyslík, bez kterého vztah nemůže dýchat.“ A tak Jana dnes do kavárny chodí pravidelně. Její muž si mezitím v klidu myje auto. Každý po svém  a vlastně, přeneseně, konečně spolu.

Každý vztah potřebuje kyslík

Manželství bez prostoru je jako akvárium bez filtru a bez šneků. Sice chvíli funguje, ale pak začne voda podezřele zapáchat. Jenže mnoho párů to zjišťuje až ve chvíli, kdy už se jim za společným sklem nedá dýchat.

Muži mají často garáže nebo sporty, ženy jógu. On se schová za vrtačku, ona za pozdrav slunci a oba si tajně přejí, aby ten druhý nechtěl vědět, kde právě jsou. „Někdy potřebujeme být sami, abychom si uvědomili, že toho druhého ještě chceme,“ říká Jan Sýkora. „Ale místo prostoru si dáváme výčitky. Místo důvěry – kontrolu.“

Petr se mezitím naučil vyhazovat odpadky bez připomínky a Blanka už mu nekontroluje telefon. Jana chodí do kavárny a posílá manželovi fotky dortíků, které si dává. Konečně bez viny. A všichni tři pomalu zjišťují, že svoboda v manželství není hrozbou, ale návodem k přežití.

Svoboda není útěk, ale důvěra

Skutečně svobodní ve vztahu jsme teprve tehdy, když se přestaneme bát, že ten druhý odejde. Protože láska, která musí být hlídaná, není láska. Je to služba. A služba bez výplaty se dlouho dělat nedá.

Jan Sýkora k tomu říká: „Vztah, který se nebojí volnosti, bývá paradoxně nejpevnější. Lidé, kteří si dovolí být sami sebou, se k sobě vracejí ne z povinnosti, ale z radosti.“

Takže až váš partner zase „zapomene“ vyhodit odpadky, zkuste si vzpomenout, že možná jen testuje hranice vašeho soužití. A když se vám bude chtít zkontrolovat jeho polohu v telefonu, jděte radši na kafe. Sedněte si k oknu, objednejte si dort a připijte si na svobodu. Vaši i tu jeho. Protože pokud se oba dovedete nadechnout, máte stále co milovat.

A pokud tohle neumíte a víte to o sobě tak jako já, pak je možná lepší být sami. Ono i to má své významné plusy.