Často se přistihnu, jak se svým šestiletým synem mluvím jako s parťákem. Vlastně už od jeho čtyř let jsme začali řešit věci, které by leckdo možná čekal spíš u páru než u mámy a dítěte. Co si koupíme na sebe, kam pojedeme na dovolenou, co si dáme k večeři. Někdy se přistihnu, že mu dávám víc prostoru než sama sobě, a zároveň mě napadne: je to dobře, nebo už trochu moc?

Marta, dnes už šesta­padesátiletá učitelka z menšího města, mi vyprávěla, že po rozvodu zůstala na syna sama. A aniž by si to uvědomila, stal se z něj během let její nejbližší důvěrník. „Bylo mu dvanáct, když jsem se ho začala ptát na věci, které bych asi měla řešit s partnerem. Když jsem kupovala novou sedačku, šla jsem s ním do obchodu. Vyslechl mě, když jsem měla těžký den, a nakonec jsem se na něj těšila víc než na kolegy,“ popisuje Marta. Jenže dnes, kdy je jejímu synovi třicet, cítí, že tahle blízkost mu spíš škodí: žádná jeho partnerka pro ni není dost dobrá a on sám působí, jako by mu na vztazích nezáleželo.

Marta říká, že nikdy neměla pocit, že by dělala něco špatně. „Naopak, byla jsem na sebe hrdá, že jsme spolu tak sehraní. Syn byl můj nejlepší parťák do kina, na rodinné oslavy i na víkendové výlety. Měl vždycky nadhled, dokázal mě rozesmát a říct: ,Mami, nestresuj,‘ když se hroutila třeba pračka nebo když mě naštval šéf,“ popisuje. Jenže postupem času si uvědomila, že zatímco její kamarádky žily s partnery, ona měla doma „svého muže“ – jen to nebyl muž, ale syn. „Když jsem si to připustila, bylo to jako facka. Protože jsem pochopila, že jsem mu tím svázala ruce,“ dodává.

Když se syn stává „mužem domu“

Psychologové tomu říkají parentifikace. V překladu to znamená, že dítě – nejčastěji jedináček – začne přebírat roli, která mu nepatří. „Je to velmi časté u matek, které po rozvodu nebo po ztrátě partnera zůstávají samy. Najednou mají vedle sebe malého kluka, který je ochotně vyslechne, obejme a stane se symbolem bezpečí. Jenže dítě není a nemá být partner,“ vysvětluje psycholog Pavel Růžička, který se specializuje na rodinné vztahy.

Pro okolí je to možná roztomilé – malý muž, co se stará o maminku. Jenže to může být past.

Dodává, že pro matku je lákavé mít po ruce někoho, kdo s ní drží krok. A pro dítě je to zase těžko odmítnutelný úkol. „Malí kluci mají často přirozenou potřebu mámu chránit. Vnímají její smutek a snaží se ji rozveselit. Ale když to přeroste v každodenní realitu, dítě se učí, že je zodpovědné za emocionální pohodu dospělého. A to je pro jeho psychiku dlouhodobě zátěž,“ říká Růžička.

Když láska začne dusit

Lucie, osmatřicetiletá advokátka, má jediného syna Filipa. Sama sebe pravidelně přistihne, že se s ním radí už od jeho čtyř let úplně o všem. „Co budeme vařit? Kam pojedeme na dovolenou? Které šaty si mám koupit? Vždycky jsem to brala jako srandu, že mám doma malého gentlemana, který má názor na všechno,“ směje se. Jenže zároveň dodává, že ji občas zamrazí, když slyší, jak jí její kamarádky říkají: „Ty s ním mluvíš, jako by ti bylo čtyřicet a jemu taky čtyřicet.“

Lucie sama přiznává, že někdy má pocit, jako by už ani nepotřebovala partnera. „Filda mě obejme, když mám špatný den. Řekne: ,Mami, ty jsi nejhezčí na světě.‘ A mně to zalichotí víc než od chlapa. Pak se ale zarazím, protože vím, že to není fér – ani k němu, ani ke mně,“ říká.

Lucie si uvědomila, že Filip někdy používá věty, které zní až příliš dospěle. „Nedávno jsem přišla domů úplně vyčerpaná a on mi podal hrnek s čajem a řekl: ,Mami, ty už nikoho nepotřebuješ, já se o tebe postarám.‘ Bylo mu šest. V tu chvíli jsem měla slzy v očích – na jednu stranu pýchu, na druhou stranu obrovský strach, že jsem mu do hlavy zasadila roli, která mu nesedí.“

Pro okolí je to možná roztomilé – malý muž, co se stará o maminku. Jenže Lucie začíná chápat, že tohle může být past. „Občas mě přepadne myšlenka, jestli tím vlastně nenahrazuji partnera. A jestli mu tím nekomplikuju cestu k tomu, aby jednou měl vlastní rodinu a vztah, kde bude moci být opravdu synem, manželem a otcem – a ne mým opatrovníkem,“ říká s vážností, která odlehčený tón rázem zchladí.

Lucie si to uvědomila naplno, když jí její kamarádka Petra jednou vmetla do obličeje větu, která bolela víc než jakákoli kritika. „Víš, že se s tím tvým klukem bavíš jako s manželem? A že možná proto žádného nemáš?“ Lucie se nejdřív smála, že to je nesmysl, ale slova v ní zůstala ležet jako kámen. Začala si klást otázku, jestli opravdu nevytvořila s vlastním synem dvojici, která už navenek působí spíš jako pár než jako máma s dítětem.

Proč matky hledají oporu v synech

Psychologové říkají, že k tomu nejčastěji dochází v rodinách, kde chybí mužská postava – po rozvodu, ovdovění nebo i v domácnostech, kde je otec fyzicky přítomný, ale emocionálně nepřístupný. „Matka je bytost, která přirozeně touží po sdílení a blízkosti. Když nemá partnera, snadno sklouzne k tomu, že tuto roli nevědomky přisoudí synovi. Je to ale role, která dítěti nenáleží,“ vysvětluje rodinný terapeut Jan Kulhánek.

Když se syn, který vyrostl v roli „muže po boku své matky“, zamiluje, bývá to jízda na horské dráze – a ne vždycky končí dobře.

Podle něj se tím vytváří tzv. emocionální incest – ne fyzický, ale psychický. „Syn se naučí, že má být oporou pro mámu, že je zodpovědný za její emoce. To mu sice může krátkodobě posílit sebevědomí, ale dlouhodobě to přináší problémy. V dospělosti pak hledá partnerky, které musí zachraňovat, nebo se jim naopak neumí přiblížit, protože má pocit, že už jednu ,ženu svého života‘ má doma,“ dodává Kulhánek.

Maminčin chlapeček forever?

Když se syn, který vyrostl v roli „muže po boku své matky“, zamiluje, bývá to jízda na horské dráze – a ne vždycky končí dobře. Partnerky těchto mužů často popisují, že mají pocit, jako by soupeřily s jeho vlastní mámou. A matky? Ty se najednou ocitají v konkurenci, na kterou nejsou připravené. „Žádná z jeho přítelkyň mi nikdy nepřipadala dost dobrá. Pořád jsem je porovnávala se sebou – jestli umí vařit, jestli se o něj starají, jestli mu naslouchají tak jako já. A většinou neuspěly,“ přiznává Marta.

Psychologové k tomu dodávají, že taková dynamika může být pro syna devastující. „Mladý muž stojí mezi dvěma ženami, které obě miluje jiným způsobem. Jenže matka mu nastavila hranici tak, že žádný vztah nepůsobí dost silně, aby ji překonal. To je pak začarovaný kruh, ve kterém syn buď zůstává single, nebo střídá partnerky, protože nikdo nevyhovuje vysokým – a často nerealistickým – očekáváním,“ upozorňuje terapeutka Alena Prokopová.

A pak je tu i druhá strana – žárlivost matky. „Mám pocit, že jsem byla schopná se urazit, když mi syn řekl, že stráví víkend s přítelkyní. Jako bych se cítila podvedená,“ říká Marta a sama nad tím kroutí hlavou. Přiznává, že to není normální, ale zároveň popisuje emoci, která je pro podobné vztahy typická: směs lásky, úzkosti a ztráty kontroly.

Anna, sedmadvacetiletá grafička, vypráví, že její vztah s Tomášem skončil právě kvůli jeho mámě. „Byla jsem mladá a zamilovaná, ale měla jsem pocit, že se pořád musím před někým obhajovat. Všechno, co jsem udělala, bylo málo – od večeře až po to, jak jsem se o Tomáše starala, když byl nemocný. Jeho maminka byla všude přítomná, volala mu denně a ptala se ho na věci, které mi přišly skoro intimní. Nakonec jsem si uvědomila, že já vlastně nejsem jeho partnerka. Tím člověkem byla pořád ona.“

Psychologové to nazývají narušená separace. „Úkolem syna v dospívání je od matky se odpoutat, osamostatnit se a začít budovat vlastní intimní vztahy. Pokud ale matka nevědomě drží pouto příliš pevně, syn se buď nedokáže plně oddat partnerce, nebo cítí vinu, že matku zrazuje. Oba scénáře pak vedou k problémům – a často k rozpadu vztahů,“ vysvětluje psycholožka Iva Velková.

Cesta ven: Jak nastavit hranice

Podle psychologů je nejdůležitější začít u sebe – u matek. „Prvním krokem je přiznat si, že syn není partner, ale dítě. I když už je dospělý, je to pořád váš syn, nikoli muž vašeho života,“ říká terapeutka Velková. Zdůrazňuje, že zdravý vztah má v sobě lásku i blízkost, ale zároveň jasně nastavené hranice.

Marta dnes otevřeně přiznává, že ji cesta ven stála hodně odvahy. „Musela jsem se vědomě naučit říkat: ,Tohle je věc, kterou si vyřeším sama,‘ a nezatahovat syna do každé starosti. Nešlo to hned, ale pomohlo mi, když jsem si našla koníčky a konečně se začala víc vídat s kamarádkami. Člověk nesmí mít syna jako jediný středobod svého života,“ říká.

Psychologové doporučují také podporovat synovu samostatnost a partnerské vztahy – i za cenu, že to pro matku není vždy příjemné. „Matky by měly vědomě ustoupit a přijmout, že jejich syn má právo vytvořit si vlastní rodinu. To neznamená, že ztrácí lásku svého dítěte. Naopak, dává mu tím prostor, aby se mohl vracet dobrovolně – a ne z pocitu povinnosti,“ dodává Kulhánek.

Lucie si vzpomíná na chvíli, kdy jí to celé docvaklo s humorem. „Byli jsme s Fildou nakupovat a já si zkoušela šaty. On seděl na sedačce, koukal na mě a pak prohlásil: ,Mami, ty máš krásný zadek.‘ Prodavačka zrudla a já taky. Došlo mi, že to, co od čtyřletého kluka působilo roztomile, už v šesti začíná znít fakt zvláštně,“ směje se. Ten den si řekla, že musí začít brzdit – a hledat kamarádky a dospělé partnery na řešení svých starostí, ne malého kluka.

Ať už jde o Martu s dospělým synem, nebo Lucii se šestiletým klukem – obě si uvědomily, jak tenká je hranice mezi zdravou láskou a nebezpečnou symbiózou. Syn může být skvělý parťák, může být mámin hrdina a nejlepší kamarád. Ale partnerem by nikdy být neměl. „Jinak se může stát, že místo toho, aby žil vlastní život, zůstane uvězněný v tom vašem,“ shrnuje terapeut Kulhánek.

Platí jednoduchá rovnice: syn je pořád syn. A čím víc mu dáme svobody, tím větší šanci má stát se jednou nejen dobrým partnerem pro někoho jiného, ale i spokojeným mužem, který se k mámě vrací ne proto, že musí, ale protože chce.