Anna (30) vstoupila do vztahu s Ondřejem v době, kdy jeho dceři Haně bylo 12 let. Uvědomovala si, že před sebou nemá jednoduchý úkol, nechtěla působit odtažitě ani vtíravě a doufala, že spolu budou vycházet dobře. I tak jí mnoho věcí překvapilo.

Vstup do „hotové“ rodiny

„Myslím, že nejtěžší bylo smířit se s tím, že přicházím do vztahu, který už má svou historii. Hanka a její táta spolu mají spoustu společných vzpomínek a okamžiků, které budovaly jejich vztah. Když o nich doma mluví, uvědomuji si, že jsem u toho nebyla a nikdy už nebudu. Nejde o žárlivost, spíš o to, že některé věci už nejde dohnat. Nepotkaly jsme se ve správné době,“ svěřila se pro Flowee.

Najdeme spoustu „návodů“, jak k dítěti přistupovat, a často je potřeba zvolit správný balanc. U vytváření společného programu se opakuje „nevnucovat se“ a zároveň nevypadat nezúčastněně.

„Člověk si někdy představuje, že si s dítětem partnera postupně vybuduje blízký vztah, ale realita je složitější. Jsme každá jiná, baví nás jiné věci a vztah se nedá vynutit. Učím se, že nemusíme mít vztah jako nejlepší kamarádky,“ pokračuje Anna.

 

Uvědomuji si, že jsem u toho nebyla a nikdy už nebudu. Nejde o žárlivost, spíš o to, že některé věci už nejde dohnat. 

Podobně mluví i psychoterapeutka Lenka Suchá, která se ve své praxi zabývá patchworkovými rodinami. „Nevlastní rodič automaticky nedostává zpátky ty city a radost sdílenou s dítětem. Navíc s ním nemusíme mít podobné zájmy a nejsme si tak blízcí ani podobní, takže se kontakt i porozumění hledá hůř,“ doplňuje.

Emoce, o kterých se nemluví nahlas

Nevlastní rodič často prožívá směs emocí, které se těžko přiznávají i nahlas: pocit, že investuje blízkost a péči do dítěte, které ho možná nikdy nebude vnímat jako rodiče. Pocit, že je součástí rodiny, a přesto v ní zůstává trochu „navíc“.

Vědomí, že partner má s dítětem společnou minulost, do které nikdy úplně nevstoupí. A s tím vším i vinu za chvíle žárlivosti na dítě, ale někdy i za to, že city k nevlastnímu dítěti nejsou stejné jako k vlastnímu.

V rodině, ale ne úplně

Jako nevlastní rodič můžu zažít širokou škálu negativních emocí, viny i žárlivosti. Není na tom ale nic špatného, jen se o tom příliš nemluví. Přitom se tyto problémy týkají statisíců lidí v Česku. Přeci jenom rozvodem končí podle současných trendů 41 % manželství. A dítě časem získá třetího, ale klidně i čtvrtého rodiče.

Anny partner se vídá s dcerou jednou za čas a i to se ukazuje jako jedna z věcí, která ovlivňuje nejen její vztah k němu, ale i k jeho dceři. „Hanka je dobře vychovaná, ale občas se s Ondrou střetneme v tom, jak k některým věcem přistupovat. Rozumím ale tomu, že je to těžké i pro něj, protože s ní už netráví tolik času, a chce, aby když už jsou spolu, byl to pro ně spíš klidný čas,“ říká.

Podobné situace mohou partnery rozdělovat, přikyvuje Suchá. „Pokud je dítě například ve střídavé péči, tak přijde za svým rodičem a chce ten čas trávit hlavně s ním. Nejezdí tam kvůli někomu jinému. Je tam najednou méně prostoru pro vztah nových partnerů,“ vysvětluje.

Když doma není doma

Nevlastní rodič se může potýkat i s vinou, že dítě vnímá jako rušivý element. Může si opakovat, že je to přece jeho domov, ale zároveň se vedle dítěte neumí úplně uvolnit. Řeší situace, které by u vlastního dítěte vůbec neřešil. Kupříkladu malé dítě může být zvyklé spát s rodičem v posteli. „Ale najednou si začnete klást otázku, jestli je to pro všechny v pořádku,“ vysvětluje Suchá.

Kdo by se pak nebál vět jako „Ty nejsi moje máma“ nebo „Tebe nemusím poslouchat“. I to je součást nevlastního rodičovství. Dítě může zlobit, vztekat se — a nevlastní rodič má často svázané ruce. „Mám štěstí, že mezi námi nikdy nevznikla vyloženě nepřátelská atmosféra… To ale neznamená, že je to jednoduché. Dobrý vztah nevznikne jen tím, že spolu lidé vycházejí,“ říká Anna.

Výhoda pro nevlastní rodiče

S tím se ale potýká i biologický rodič. Dítě roste a mění se, a v pubertě může mít nevlastní rodič paradoxně i lehce navrch. „Může vás brát spíš jako kamaráda a svěřit se s věcmi, které s rodiči řešit nechce,“ říká Suchá.

 „Rodiny se na mě často obrací s tím, že řeší chování dítěte, ale postupně se dostaneme k emocím rodičů. A dítě na to jen reaguje. Má dva domovy a to je těžké zvládat,“ říká. Terapie by neměla být tabu. Pomáhá zorientovat se v tom, co člověk prožívá, a dát tomu odstup. „Naše emoce musí ven a neměly by zůstávat uvnitř ani dopadat na dítě,“ dodává. „Někdy se skrze terapii dostaneme k tomu, že i dítě má pocit, že mu nikdo nerozumí. To si ale nesmíme brát osobně — včetně situací, kdy si přeje, aby se rodiče dali znovu dohromady. Je to těžké pro všechny,“ míní.

A pocity dítěte? Ty je extrémně důležité si vyslechnout a neshazovat je. „Máme kolikrát tendenci negativní emoce a projevy potlačovat, ale tady bychom měli dát dítěti prostor si to odžít. V tomto případě ale mluvím spíše o tom, co má dělat biologický rodič. U nevlastního je potřeba pracovat s tím, kam mě to dítě pustí.“