Když jsem vedla dceru v první třídě do školy, nadšeně potřásala culíky, nemluvila o ničem jiném než o tom, jak se těší. Číst se naučila už před nástupem do první třídy sama. Fascinovalo ji všechno možné, vesmír, sopky, zvířata, lidské tělo. Nepatřila mezi žádné zázračné děti. Byla prostě normálně zvídavá. Tak jako většina malých dětí, které přicházejí na svět s obrovskou chutí poznávat a objevovat.

Jak plynuly měsíce, to zvídavé dítě přestalo radostně pohazovat culíky, naopak každé ráno bralo smutně tašku a šouralo se pomalu z bytu. S postupem let se začali měnit neděle večer v horor, slzy, bolení břicha a otázky: „Kdy už budou prázdniny?“ „Kolik let to ještě musím vydržet?“ A v tu chvíli mě začal sžírat vztek a bezmoc. Život nemá být o tom něco vydržet, ať je člověk dítě, nebo dospělý. A ptala jsem se sama sebe, jak je možné, že po čtyřiceti letech, kdy se změnilo téměř všechno, technologie, společnost, svět, zůstalo školství na mnoha místech stejné? Stále lpíme na jednom správném postupu, jedné správné odpovědi, jednom správném způsobu myšlení, učení se nazpaměť a trestáme špatnou známkou.

A tak moje dcera postupně ztratila zájem o vědění, zůstal jen dril, učení se na písemky a pláč nad každou špatnou známkou. Místo povídání o vesmíru jsme trávily večery biflováním se na písemku o těžbě hnědého uhlí.

Známky jako rána pro sebevědomí

Někdy mám pocit, jako bychom ve školství stále přešlapovali někde v době Marie Terezie. Znalosti láčkovců, ruchovců a lumírovců jsou měřítkem pro to, které dítě je považované za úspěšné, a které ne. Memorování letopočtů je důležitější než porozumět souvislostem. Nevím, k čemu mi byla celý život znalost Zlaté buly sicilské, a myslela jsem, že dnešní děti se budou v dějepise spíš učit o tom, co je příčinou nástupu totalitních režimů, a v rámci společenských věd jim učitelé vysvětlí, jak odlišit fakta od názorů, informace od dezinformace. Škola by měla připravovat děti na život ve 21. století, a ne svět, který přestal existovat před desítkami let.

Děti přicházejí na svět jako malí objevitelé, kteří se nebojí selhat. Škola je ale rychle naučí, že chyba je něco hrozného.

 Vzpomínám si na pětiminutovky z matematiky a známky za to, jak kdo dokázal rychle vypočítat 12 krát 13. Relikt, který přežil i do dnešních dob.  To je, jako kdyby nade mnou v práci stál šéf se stopkami a hodnotil mě podle toho, za kolik vteřin vyplním tabulku v Excelu. Z matematiky jsem měla vždy pětky, nakonec se mi podařilo vystudovat dvě vysoké školy. Ale pamatuji si ty roky, kdy jsem v noci hrůzou před písemkou z matematiky nemohla spát a jako mámu mě bolelo vidět, že si mé dítě prochází tím samým, a úplně zbytečně.

Pak se divíme, že děti do školy chodí nerady. Jen těžko se hledá motivace a radost z poznávání ve chvíli, kdy je vzdělávání redukováno na nekonečný sled testů, známek a výkonů pod časovým tlakem. Výsledkem všeho je, že se děti naučí látku na písemku, odříkají ji, dostanou známku a za týden si většinu nepamatují. Smyslem není porozumět, ale uspět v písemce. K tomu se přidává stres ze známkování. Některé děti dokáže známka nakopnout vpřed. Jiné ji prožívají jako ránu přímo do sebevědomí. A hodně záleží na tom, jak byly od malička vedené.

V některých rodinách funguje výchova jako jasná transakce, chováš se slušně, dostaneš odměnu. Přineseš jedničku, dostaneš odměnu. Zlobíš, přijde trest. A pro mnoho dětí to může fungovat velmi dobře. Učí je to respektovat pravidla, plnit úkoly a fungovat v systému, kde je jasně dané, co se očekává a jaká za to přijde odměna. Takoví lidé pak často bez problémů obstojí i v pracovním životě, spolehlivě plní své povinnosti, dodržují termíny a není pro ně nutné, aby v každém úkolu hledali hlubší smysl nebo osobní naplnění. A společnost samozřejmě potřebuje i takové lidi.

Strach udělat chybu zabíjí kreativitu

 Já jsem se svou dcerou zvolila jinou cestou. Snažila jsem se, aby se naučila řídit sama od sebe, zevnitř, ne ze strachu, že mě naštve nebo že ji potrestám. Neuklízí si pokoj proto, že jsem jí to přikázala, ale proto, že sama chce mít kolem sebe hezky a příjemně. Stejně to bylo i s učením. Učí se kvůli vědění samotnému, ne kvůli známce v Bakalářích. Bohužel výsledek známkování byl takový, že je vnímala ne jako zpětnou vazbu, ale jako nálepku „nejsi dost dobrá“. Místo aby ji známky motivovaly k většímu úsilí, tiše jí podkopávaly sebevědomí. A když dítě jednou uvěří, že stejně není dost dobré, často se přestane snažit úplně.

Možná s mým postojem řada lidí nesouhlasí, na známkování jsou zvyklí rodiče, děti i učitelé a hluboko zaryté zvyky se těžko mění. A možná, že některé děti skutečně známky potřebují, aby fungovaly. Ale ne všechny jsou stejné. U někoho může známkování podporovat úzkost, perfekcionismus a strach z chyb. Ale pokud se člověk bojí dělat chyby, nikdy nic originálního nevytvoří. Děti přicházejí na svět jako malí objevitelé, kteří se nebojí selhat. Škola je ale rychle naučí, že chyba je něco hrozného. A tak se postupně učí nebýt kreativní a rozpadá se jim vnitřní motivace. Přestanou se pak ptát: „Co jsem se dneska naučil a proč je to zajímavé?“ a začnou se ptát jen „Jakou dostanu známku?“ To je obrovský rozdíl.

Každá škola je nakonec tak dobrá, jaké má učitele. Nechci je všechny házet do jednoho pytle, mluvím jen ze své vlastní, dost bolestivé zkušenosti. Poslední rok byl pro nás jako nekonečný černý tunel. A pak jsme udělaly krok, o kterém jsem dlouho přemýšlela. Přestup na jinou školu, kde strojové učení se nazpaměť a izolovaná fakta ustupují komplexnímu pohledu na svět a kritickému myšlení. Klasické známkování zde nahradilo detailní slovní hodnocení a hlavním cílem není poslušný žák, ale samostatný a odpovědný člověk.

Možná to zní až moc líbivě. Taková škola je sice pro každé dítě, ale ne pro každého rodiče. Já sama, odchovaná přísným systémem, v sobě občas mívám stín pochybností. Uspěje dcera v životě, když nebude umět dopodrobna Ohmův zákon? Často musím přesvědčovat samu sebe, že moje zažitá schémata a zkušenosti nemusí být jediným měřítkem toho, co je správné.

Tím nejsilnějším argumentem je však realita. Mám teď před sebou úplně jiné dítě, sebevědomou holku, které se vrátila radost z objevování. Po večerech se už nenervujeme nad úkoly. Místo toho trávíme čas spolu, v klidu. Dcera je najednou plná nápadů a otázek. Pořád sice zůstává trochu chaotická, ale hlavně z ní zase čiší radost ze života. A když mi dnes večer dobrovolně a se zájmem předčítala o Sámově říši, věděla jsem, že to dělá pro sebe, a ne kvůli zítřejšímu testu.