Kolik dětí se letos nedostane na střední školu jen proto, že pro ně není místo? V Praze jsou to tisíce. A nejde o výkyv jednoho roku, ale o dlouhodobý stav, který se postupně zhoršuje. Na zhruba 13,5 tisíce míst na veřejných čtyřletých středních školách se hlásí přes 22 tisíc uchazečů. Jinými slovy, i kdyby každý podal jen jednu přihlášku, část z nich by se do systému nevešla.

Reálný tlak je ještě vyšší. Na jednu „židli“ připadají více než tři přihlášky. A nejde zdaleka jen o gymnázia. Stejný problém mají lycea, a dokonce i učební obory bez maturity, kde je více zájemců než kapacit.

„Problém není v tom, kam děti chtějí jít. Problém je, že se nevejdou nikam.“

„Ta diskriminace je čitelná z čísel. Na srovnatelné školy v Praze musí mít děti výrazně lepší výsledky než jinde,“ říká starosta Prahy 7 Jan Čižinský. Rozdíl může být i dvacet bodů v přijímacích testech. Dítě, které by se v jiném kraji dostalo bez větších potíží, v Praze často neuspěje.

V extrémní zkratce to vystihuje absurdní přirovnání: Existují pražské střední školy, kam se procentuálně dostane méně uchazečů než na Oxford, kde uspěje zhruba 15 až 17 procent uchazečů. Důvod je přitom stále stejný. Kapacity.

Lidé o tom vědí a logicky je to štve. Podle průzkumu agentury STEM/MARK považuje nedostatek míst za vážný problém více než polovina Pražanů a 72 procent si myslí, že se kvůli tomu nedostanou ani děti, které by jinde uspěly.

Peníze přitom Praha má. Městský rozpočet je okolo 160 miliard, na účtech jí přitom leží 183 miliard, tedy víc, než za rok utratí. Problémy jsou přitom čistě politické. Podle radního pro finance Zdeňka Kováříka Praha již 20 let neschválila schodkový rozpočet. Takže peníze se hromadí a problémy se neřeší.

Shodneme se na tom co, neshodneme se na tom jak

V českém prostředí není běžné, aby se na nějakém problému shodli politici napříč spektrem. U kapacit středních škol to ale do velké míry platí. „Praha měla silné ročníky předvídat a připravit se na ně. Teď řešíme důsledky,“ říká pražský zastupitel Ondřej Prokop (ANO).

Podobně mluví i Čižinský. Oba, přestože stojí na opačných stranách politického spektra, popisují situaci velmi podobně. Problém je známý, dlouhodobý a řeší se pomalu. Jenže žáky, kteří každoročně absolvují martyrium přípravy na nesmyslně konstruované zkoušky na střední, to nezajímá. A ani jejich rodiče. Míst je málo teď a tady.

Praha je na tom nejhůř

„Čísla nám říkají, že ten katastrofální nedostatek je opravdu obří,“ popisuje Čižinský. Praha je podle něj na tom v rámci Česka nejhůř. Aby se dostala alespoň na úroveň druhého nejhoršího kraje, musela by přidat zhruba 2900 míst do prvních ročníků. Pokud by se chtěla přiblížit Jihočeskému kraji, který je naopak premiantem, šlo by o více než 12 tisíc míst. Čili dvojnásobek. Což nikdo nechce, protože to nedává ekonomicky smysl. Potřeba je jasná: umožnit všeobecné střední vzdělání v informačním věku, kde předvídat vývoj a tedy stanovovat specializace je nemožné i u dospělých, natož u teenagerů.

Mezi roky 2024 a 2025 přibylo v Praze 42 míst, mezi roky 2025 a 2026 dalších 93. A my potřebujeme tisíce.

Přitom ani započítání soukromých a církevních škol situaci zásadně nemění. Celkově je v Praze k dispozici přibližně 21 tisíc míst na více než 25 tisíc uchazečů. Jinými slovy: stále chybí kolem pěti tisíc míst.

Zarážející přitom není jen samotný deficit, ale i tempo, jakým se situace řeší. Systém ví, že nestíhá, ale reaguje šnečím tempem. Na neschopnost politických reprezentací dosáhnout kompromisu i v tak zásadních otázkách, jako je vzdělání, doplácejí mladí lidé. Přitom důraz na vzdělání mají v politických programech všichni. „Mezi roky 2024 a 2025 přibylo v Praze 42 míst, mezi roky 2025 a 2026 dalších 93. A my potřebujeme tisíce,“ říká Čižinský.

Proč se to nehýbe

Na první pohled se nabízí jednoduchá otázka. Proč se kapacity nepřidávají rychleji?

Jedním z důvodů je ekonomika systému. Praha financuje školy, ale část studentů přichází z jiných regionů. „Hlavní město totiž zaopatřuje studenty, kteří nejsou jeho a na které nepobírá žádné peníze. A čím víc míst vyrobí, tím víc bude doplácet na jejich provoz,“ uvedl radní pro finance Zdeněk Kovářík (ODS).

Tento argument vysvětluje, proč může být politicky složité kapacity rychle navyšovat. Každé nové místo znamená dlouhodobý závazek. Zároveň ale naráží na realitu fungování systému. Střední školy nejsou lokální služba vázaná na bydliště. Studenti se běžně hlásí napříč kraji.

Právě proto se objevuje nesmyslný návrh na zavedení spádovosti. Ten by měl problém řešit omezením pohybu studentů. Naprosto nereálné je to z mnoha důvodů. Uveďme si jen některé. Není možné někomu „zakázat“ přihlásit se na školu a nenabídnout mu alternativu. Celý systém je postavený na svobodném výběru. „Praha je hlavní město celé republiky, není to soukromé vlastnictví obyvatel Prahy,“ zaznělo v jedné z napjatých diskusí. A konečně: pokud by i spádovost nějakým zázrakem někdo prosadil, je velmi jednoduché představit si, jak sofistikovaně by se lidé snažili systém obejít. Pro příklad nemusíme chodit daleko, stačí připomenout mateřské školky.

Co s tím? Kam s nimi?

Otázkou tedy není „přidat kapacity, nebo nepřidat“. Hledá se cesta, jak na to. Jedna část návrhů počítá s rychlým navýšením kapacit bez čekání na výstavbu nových škol. „Město si může kapacity pronajmout od soukromých škol. Pokud bychom přidali třeba tisíc až patnáct set míst, tlak by se výrazně snížil,“ říká Čižinský.

Systém, který má děti motivovat k učení, jim dává najevo, že vzdělání je především boj o omezený počet míst.

Vedle toho stojí nápad na výstavbu velkého středoškolského kampusu, který by přidal tisíce míst najednou. Tyto přístupy si přitom neodporují. Jeden reaguje na současný tlak, druhý má zabránit jeho opakování. Ale řeči se vedou, Cermaty se píšou, politici diskutují, a nová místa nikde.

Co to dělá s dětmi

O dopadech absolutní nepřipravenosti systému na přechod na střední školu už jsme ve Flowee psali mnohokrát. I díky nesmyslným testům, nerespektujícím školní realitu, přestává být výběr střední školy účelnou volbou a mění se v krutou drilovací taktiku.

Rodiče i děti přizpůsobují rozhodování tomu, kde je šance uspět, ne kam chtějí jít. Příprava začíná dřív a trvá déle. Cílem není poskytnout vzdělání a informace zasadit do souvislostí, cílem je zvládnout přijímačky, které mají se základní školou jen málo společného.

Pokud by platily argumenty, že zkoušky jsou naprosto v pořádku a vyhovují RVP (rámcovému vzdělávacímu programu), nevyhlašovaly by prakticky všechny školy přípravné kurzy k přijímačkám. Těm nejlepším žákům by prostě stačilo to, co se naučí ve škole.

A právě tady je možná největší problém. Systém, který má děti motivovat k učení, jim dává najevo, že vzdělání je především boj o omezený počet míst. Z naprosto sobeckých politických důvodů a z neschopnosti základní komunikace ničíme dětem budoucnost.

Samo se to nevyřeší

Občas slýcháme, že situaci vyřeší čas. Že silné ročníky odezní a tlak se sníží. Jenže děti, které budou v příštích letech nastupovat na střední školy, už se dávno narodily. A tlak bude pokračovat.

Zásadní otázka tak dnes nezní, zda problém existuje. V tom se shodují data, veřejnost i politici. Otázka zní, proč se ho nedaří řešit tempem, které by odpovídalo jeho rozsahu. Řešení existují. Jen není vůle je realizovat. A podkopávání důvěry v politický systém je pak už dalším z důsledků.