Proč nás dítě dokáže zranit víc, než čekáme: Rodičovství otevírá staré rány

Dítě pláče kvůli drobnosti a v rodiči se zvedne vlna emocí mnohem silnější, než by situace odpovídala. Vztek, bezmoc, pocit viny. 

Rodičovství přináší radost, ale také reakce, které dokážou překvapit. Situace, které by dříve prošly bez větší reakce, najednou vyvolávají vztek, bezmoc nebo pocit viny. Podle Zdeňky Šíp Staňkové nejde o náhodu. Vztah k dítěti totiž dokáže otevřít vlastní dětské zkušenosti, které jsme už dávno vytěsnili. 

V rozhovoru vysvětluje, proč výchova dětí otevírá staré rány, co se v rodiči odehrává ve chvíli silné reakce a jak s těmito pocity pracovat, aby nezatěžovaly dítě.

Proč právě rodičovství tak často otevře emoce a zranění, o kterých jsme si mysleli, že patří minulosti?

Rodičovství nás staví zpět do vztahu, kde jsme už jednou byli, jen v opačné pozici. Náš nervový systém má paměť. Když se staneme rodiči, najednou máme být zodpovědní, klidní, bezpeční a dostupní. Pokud jsme to v dětství od rodičů nezažili, nemáme odkud čerpat. Naše tělo reaguje z místa, kde bylo samo dítětem, které něco potřebovalo, a nedostalo to, zejména ve chvílích vyčerpání nebo přehlcení.

 Emoce, které se během rodičovství objevují, nejsou znakem selhání. Jsou signálem, že v nás zůstala místa, která nebyla dořešená.

Něco nebo někoho, kdo nás ani v těch nejhorších chvílích neodmítne, ale podrží. Pokud takový člověk nebyl dostupný, bezpečný nebo klidný, naše tělo si to pamatuje, a i dnes reaguje na situace, které nám to připomenou, frustrací nebo panikou. Nevyřešené vztahy se projevují i v tom, jak vnímáme chování dítěte.

Jakým způsobem dítě nevědomě spouští naše vlastní dětské zkušenosti a nevyřešené vztahy?

Rodič, který sám jako dítě slýchal „přestaň brečet“ nebo „nebuď taková herečka“, bude mít ve vypjaté situaci velkou tendenci říct totéž svému dítěti, i když to ve skutečnosti nechce.

Jeho nervový systém totiž vnímá dětské emoce jako ohrožení. Jako něco, co je potřeba zastavit, aby byl klid. Jako dítě nedostal možnost v tomto ohledu zdravě dozrát k integraci emocí a seberegulaci. Tento rozvoj se odehrává především v bezpečném vztahu, kde se dítě může projevit a není za emoce trestáno ani odmítáno.

Takové „tresty“ přitom mnoho rodičů používá, aniž by si uvědomovali, že je dítě jako trest skutečně vnímá. Emoce pak nezmizí, jen se potlačí a mohou se později projevit v mnohem silnější podobě.

Nevyřešené vztahy se projevují i v tom, jak vnímáme chování dítěte. Jakmile se začneme na dítě dívat jako na někoho, kdo jedná ze zlého úmyslu, vede nás to ke kontrole chování a k tvrdosti. Ve skutečnosti ale dítě potřebuje pochopení a laskavé vedení. Jedná nejlépe, jak v danou chvíli dokáže.

Proč někdy reagujeme mnohem silněji, než bychom sami chtěli? Co se v tu chvíli v člověku vlastně odehrává?

V tu chvíli vlastně nejsme v roli rodiče. Jsme v roli dítěte, které se samo cítí ohrožené. Když naše dítě křičí, odmlouvá nebo nás odmítá, náš nervový systém to může vnímat jako útok nebo jako signál, že nejsme dost dobří. Reaguje obranou, což bývá často vztek nebo jiné silné emoce.

Člověk v obraně nekontroluje své reakce racionálně. Reaguje instinktivně. Křičí, odchází, zatvrdí se, říká věci, kterých pak lituje. A pak přichází pocit viny a zmatku. Proč jsem takhle vybuchla? Vždyť to bylo jen kvůli ponožkám.

Ve skutečnosti to nebylo kvůli ponožkám. Bylo to kvůli tomu, že dítě uvnitř nás samo potřebovalo, aby ho někdo podržel, a nikdo tam tehdy nebyl.

Proč mají rodiče často pocit viny za emoce, které se objeví až s příchodem dítěte?

Protože máme pocit, že bychom měli být jiní. Myslíme si, že bychom měli být klidní, trpěliví a milující za všech okolností. Když zjistíme, že to tak není, vnímáme to jako selhání.

Emoce, které se během rodičovství objevují, nejsou znakem selhání. Jsou signálem, že v nás zůstala místa, která nebyla dořešená. V našem vlastním dětství mohla být období, kdy jsme nebyli podpořeni tak, jak jsme potřebovali. A teď, když máme podporovat někoho jiného, je to těžké, protože sami stále čekáme, až nás někdo podrží.

Pocit viny přichází proto, že si myslíme, že problém je v nás. Ve skutečnosti je problém v tom, že jsme sami nedostali to, co teď máme dát.

Jak může člověk poznat, že reaguje spíš ze své minulosti než na to, co se právě děje?

Prvním vodítkem je, jestli je naše reakce přiměřená tomu, co se právě děje. Pokud vybuchneme kvůli ponožkám na zemi, pak to pravděpodobně není o ponožkách. Pokud cítíme paniku, když dítě pláče, i když víme, že je v bezpečí, pak to pravděpodobně není jen o pláči dítěte.

Podobně pokud máme tendenci být buď příliš přísní, nebo naopak úplně rezignovat na hranice, může jít o reakci vycházející z minulosti, ne z aktuální potřeby dítěte.

Důležitým vodítkem je i tělesná reakce. Sevřený žaludek, bušící srdce nebo potřeba utéct či zaútočit často znamenají, že náš nervový systém reaguje na něco staršího než na tuto konkrétní situaci.

Pomoci může jednoduchá otázka. Jak bych reagovala, kdybych byla úplně klidná a měla dost energie? Pokud by odpověď byla jiná než to, co právě děláme, je pravděpodobné, že reagujeme ze svého vlastního dětství.

Co může rodič udělat, když zjistí, že ho dítě konfrontuje s bolestí, kterou sám nikdy nedostal prostor zpracovat?

Prvním krokem je to uznat. Nepotlačovat to a neobviňovat se za to. Stačí si říct, že tohle je něco, co si neseme z dětství, a je v pořádku, že se to teď objevuje.

Pak je důležité najít prostor, kde se s tím dá pracovat. Může to být terapeut, psycholog nebo někdo, kdo nás dokáže v těchto emocích podržet. Není to známka slabosti. Naopak jde o projev zodpovědnosti.

 Rodičům dnes často chybí širší zázemí, které dříve rodinám pomáhalo.

A zároveň je dobré mít oporu i pro běžné situace, kdy se tyto emoce objeví přímo ve vztahu s dítětem. V takové chvíli může pomoci krátká pauza. Říct sobě nebo dítěti, že si potřebujeme na chvíli oddechnout, a pak se vrátit s větší kapacitou dítě podržet a podpořit.

Když rodič řekne nahlas, že je rodičovství někdy těžké nebo vyčerpávající, okolí často reaguje rozpaky nebo zlehčením.

Proč je pro rodiče tak těžké přiznat, že rodičovství může bolet a není jen naplňující?

Protože jsme vyrůstali s představou, že rodičovství je především štěstí, naplnění a smysl života. Pro mnoho lidí to tak skutečně je. Zároveň ale rodičovství dokáže otevřít i rány, které jsme si mysleli, že máme dávno za sebou.

Když rodič řekne nahlas, že je rodičovství někdy těžké nebo vyčerpávající, okolí často reaguje rozpaky nebo zlehčením. Pravda ale je, že rodičům dnes často chybí širší zázemí, které dříve rodinám pomáhalo. Lidé kolem, kteří by převzali péči o dítě, když je rodič vyčerpaný, nebo kteří by pomohli samotné matce.

Společnost se v tomto směru vzdálila tomu, co bylo pro lidské společenství po tisíce let přirozené.

Jaký vliv má potlačená minulost rodiče na vztah k dítěti v každodenních situacích?

Potlačená minulost se často projevuje nekonzistentními reakcemi a přehnanou citlivostí na chování dítěte.

Rodič může jeden den reagovat s velkou trpělivostí, a jindy vybuchnout kvůli zdánlivé maličkosti. Někdy má kapacitu dítě podržet, a jindy je sám natolik přetížený vlastní bolestí, že ho další potřeby dítěte zahltí.

 Cesta k větší jistotě v rodičovství nevede přes techniky nebo rychlá řešení, ale přes práci s vlastní minulostí.

Pro dítě je pak těžké orientovat se v tom, co může očekávat. Neví, jaký rodič dnes přijde. Může se tak naučit, že jeho potřeby jsou problém. Potlačená minulost se může projevit i tím, že rodič začne dítě vnímat jako hrozbu. Když dítě odmlouvá nebo zkoumá hranice, rodič to může prožívat jako útok a reagovat obranou.

Cesta k větší jistotě v rodičovství pak nevede přes techniky nebo rychlá řešení, ale přes práci s vlastní minulostí.

Dá se s těmito silnými emocemi pracovat, aniž by jejich tíhu neslo dítě?

Ano, ale ne tím, že je budeme potlačovat nebo předstírat, že neexistují. Důležité je uznat, že patří nám, ne dítěti. A najít prostor, kde je můžeme cítit, aniž bychom je přenesli na dítě.

Může to znamenat odejít na chvíli do jiné místnosti, zavolat blízkému člověku, napsat si své myšlenky nebo vyhledat terapeuta.

Dítě ponese tíhu emocí rodiče ve chvíli, kdy dostane zprávu, že za ně může. Pokud ale rodič řekne, že je mu teď těžko a potřebuje chvíli pro sebe, dítě se učí, že emoce dospělých nejsou jeho zodpovědnost a že jsou zvládnutelné.

Co se může změnit ve vztahu k dítěti, když rodič začne rozumět tomu, odkud jeho reakce skutečně přicházejí?

Může se změnit velmi mnoho. Jakmile rodič přestane vnímat dítě jako hrozbu a začne chápat, že to, co se v něm spouští, souvisí s jeho vlastními zkušenostmi z dětství, přestane s dítětem bojovat a začne pracovat sám se sebou.

Reklama

Dítě pak přestane být problémem, který je potřeba vyřešit. Stane se člověkem, kterého je potřeba podržet.

Rodič se postupně stává klidnější a předvídatelnější osobou, ke které se dítě může bezpečně vztahovat. Zároveň se mění i pohled na sebe sama. Místo pocitu selhání přichází pochopení, že každý rodič dělá to nejlepší, co v danou chvíli umí, s tím, co má k dispozici.

Teprve když rodič začne rozumět vlastní minulosti, může dítěti nabídnout něco, co možná sám kdysi nedostal – pocit bezpečí.