Sedíme u večeře. Scéna jako z katalogu na spokojené bydlení, až na to, že u stolu pro šest jsme vlastně celý jeho život jen my dva. Můj pětiletý syn právě s chirurgickou přesností pitvá maso a najednou se zase zeptá: „Mami, a proč u nás nikdy nespí babička? A kde máš vlastně ty bráchy, o kterých jsi mluvila? Já bych chtěl, aby nás u stolu bylo… hodně. Jako v té knížce o mašince.“

V tu chvíli mi zaskočí sousto. Ta otázka není nevinná. Je to rentgenový snímek mého největšího selhání, nebo možná, v mých očích, mé největší záchrany. Jenže jak to vysvětlit někomu, kdo svět měří počtem dárků pod stromečkem, počtem strejdů a délkou objetí?

Dlouho jsem si namlouvala, že „nefunkční rodina“ je jen sexy termín pro lidi, co se rádi rýpají v traumatech na Instagramu. Že to, co žijeme my, to sterilní ticho, ty roky bez telefonátů, ty smazané kontakty a neexistující fotky v albech, je prostě jen „moderní hygiena“. Nemáme nouzi o přátele a kamarády. Ale o rodinu ano. Odstřihla jsem je, abych přežila. Zbylo jich jen skutečně pár a i v tom páru je jeden jen tak napůl. Nešlo to jinak, než abych z toho kolotoče výčitek, manipulací a pasivní agrese nevystoupila rovnou do blázince. Jenže pak přijde ten malý člověk s velkýma nevinnýma hnědýma očima, plnýma lásky, který hltá každé moje slovo, a začne se ptát na své kořeny. A vy zjistíte, že zatímco vy jste pálili mosty, on by po nich chtěl běhat.

Sociální hlad a prázdné židle

Fascinuje mě jedna věc. Můj syn doma u jídla spíš tak jako „breptá“. Ale stačí, když nás někdo pozve na oslavu, kde je deset lidí, tři uječené tety a chaos, ze kterého mně naskakuje kopřivka, a on rozkvete. Anebo když je na přespávačce u kamaráda, který má ještě sourozence, anebo bydlí v jakési komunitě s velkou rodinou. Tam jí jako o závod, zatímco doma je každá snídaně učiněný očistec, hlavně pro mě. Ve společnosti najednou zmizí i ta nenáviděná petržel.

Mami, a kde jsou ty hroby? Chci vidět ty lidi, co byli před tebou.

V psychologii se tomu říká akt společného stravování, který není jen o doplňování kalorií, ale o sytosti sociální. Děti instinktivně vědí, že jídlo chutná lépe, když je sdílené v rámci širšího kmene. Společné stolování dramaticky zvyšuje pocit bezpečí u dětí. Můj syn výzkumy na toto téma samozřejmě nečetl, ale jeho tělo tak opravdu žije a on to tak skutečně cítí. On ten svůj „kmen“ hledá. Hledá ten hluk, tu energii velké smečky, kterou mu já, jakožto strážce našich rodinných trosek, nedokážu nebo spíš ani nechci nabídnout v té biologické verzi.

Hřbitovní turistika: Hledání bodu zrození

„Mami, a kde jsou ty hroby? Chci vidět ty lidi, co byli před tebou,“ zahlásil minulý týden v autě. Proč proboha pětileté dítě zajímá prababička, která umřela dřív, než se vůbec narodila jeho vlastní matka? Protože on nehledá smrt. On hledá kotvy. Na některých hrobech jsme byli a on se vždycky strašně těší na dušičky, abychom to tam strejdovi, babičce nebo komukoli z rodiny uklidili. Jsou to přeci naši předkové, byť já v souvislosti s většinou z nich mluvím spíše o mé zadní části.

V rodinách, které jsou v pohodě, pospolité a soudržné, jsou kořeny něco jako vzduch. Jsou tam, nikdo je neřeší, ale jsou hmatatelné a všudypřítomné. V rodinách, jako je ta naše, kde se rodokmen podobá ohořelému pahýlu po lesním požáru, jsou kořeny spíš detektivkou. A syn cítí to vakuum. Cítí tu neviditelnou linku, která ho spojuje s lidmi, které jsem já z našeho života vymazala, abych si zachovala příčetnost. Nebo s těmi, kteří odešli předčasně, anebo se kterými prostě žádné styky nemáme, protože o ně nikdo nestojí. Podle teorie si v sobě neseme stíny předků, i když o nich mlčíme. Můj syn ty stíny vidí. A chce jim dát jména, těla a místa na mapě. Chce vědět, kde začíná jeho rodová linie, aby věděl, kým je.

Předplatné na vinu aneb Proč jsem ta „zlá“?

Nastavit hranice v nefunkční rodině je nejtěžší věc na světě, hned po snaze vysvětlit pětiletému dítěti, proč nemůže mít k večeři jen gumové medvídky. Okolí vás nepochopí. „Ale vždyť je to tvoje máma,“ (nebo teta, babička, sestřenice, to je úplně jedno) slyšíte ze všech stran jako nějakou mantru. Jenže, jak říká moderní traumatologie, cena za udržení „hezkého vztahu“ s toxickým rodičem je často naše vlastní integrita a zdraví.

Naučili jsme se, že rodina začíná tam, kde končí strach.

Podle některých zdrojů je přerušení kontaktu (tzv. family estrangement) často aktem nejvyšší zoufalé sebeobrany. Jenže zkuste tohle vysvětlit dítěti, které jen chce vědět, proč nemá velké Vánoce s velkou rodinou u jednoho stolu jako ty děti v reklamě na čokoládu, a proč když podle tradice prostíráte pro náhodného hosta, ten nikdy nezazvoní. Někdy se cítím jako zrůda, co mu krade dětství ve velké rodině, zatímco vím, že ho vlastně chráním před stejným peklem, jakým jsem si prošla já. Je to schizofrenní stav: zachraňujete ho před lidmi, které by on v tuhle chvíli miloval nejvíc na světě, protože o nich nic neví.

Když krev není voda, ale kyselina

Naštěstí i rodina je vaše volba. Tedy ne ta, do níž se narodíte, ale ta, se kterou se stýkáte. V jednu chvíli mi došlo, že pokud synovi nedokážu dát rodinu pokrevní, musím mu ji vyrobit z jiného materiálu. Takže do našeho života nastoupila „rodina volitelná“. To jsou ti lidé, co s námi jedí ty obědy a přátelské večeře, co k nám chodí jednou týdně na deskovky, co k nim jede, když opravdu potřebuju pohlídat. Ti, co mu vyprávějí historky a co s ním jdou hledat ty hroby, ke kterým já sama nemám většinou ani sílu dojít, protože se mi tam dělá fyzicky zle.

Moje kamarádka z gymplu je pro něj „teta“ víc než ta biologická, kterou neviděl čtyři roky. Je to fascinující sociální experiment. On tu energii kmene nasává od cizích lidí a já se u toho učím, že rodina není o stejné DNA, ale o tom, kdo vám zvedne telefon ve tři ráno, když máte horečku, a odveze syna do školky, a kdo se s vámi upřímně směje u stolu. Ale ty jeho otázky… ty tam pořád jsou. Jsou jako připomínka toho, že v jeho vnitřní mapě pořád zeje díra.

Jak mu říct pravdu a nesežrat se zaživa?

Už mu nelžu. Neříkám, že babička je moc stará, sestřenice nemá čas anebo má jiné lidi, kterým dá přednost, pokud tedy nepotřebuje na chatě posekat zahradu, nebo že strýčka jsem sama přes čtyřicet let neviděla. Říkám mu pravdu, ohlodanou až na kost, aby ji dokázal strávit: „V naší rodině byli lidé, kteří si neuměli říkat hezké věci a dělali si smutno. Tak jsme se domluvili, že budeme každý zvlášť, abychom byli zase veselí.“

Je to hrozné, ale je to upřímné a je to pravda. A on to bere. Děti mají neuvěřitelnou schopnost přijmout realitu, pokud jim ji naservírujete bez té dospělácké omáčky lží a vytáček. Vidím na něm, jak mě učí, že rodina je o přítomnosti a že i my dva jsme jedna perfektní, byť malá rodina. On mě učí, že i ta naše rozbitá historie je pro něj důležitá, protože z ní vyrostl on. On je ten, kdo ty trosky vezme a postaví z nich něco nového. A nebudou to rozhodně jen vzdušné zámky.

Strom, co roste z popela

Možná nikdy nebudeme mít ty filmové oslavy pro padesát lidí. Možná náš rodokmen skončí u mě a u něj (i když u něj určitě ne, babičkou budu, stůj co stůj). Ale naučili jsme se, že rodina začíná tam, kde končí strach. A i když mě jeho otázky pálí jako kopřivy nebo ty nejpálivější chilli papričky, jsem za ně vděčná. Nutí mě totiž nezapomínat na to, že moje trauma není jeho dědictvím. On je svobodný, on se může ptát a on může hledat hroby, aniž by se u nich zhroutil. A já? Já se učím, že být „silná žena“ občas znamená i přiznat, že u toho stolu pro šest je nám sice někdy smutno, ale aspoň se nám tam dobře dýchá.