Manipuluju svého syna, aby nesnášel otce. Nevtahujte dítě do rozvodu, následky si ponese celý život

„Nechtěla jsem, aby ho syn miloval míň. Jen aby věděl, kdo mu ublížil,“ říká Lucie (37), jedna ze dvou žen, jejichž příběhy ukazují, jak snadno se láska k dítěti může proměnit ve vztahovou manipulaci. A jak těžké je z ní vystoupit dřív, než se vrátí jako bumerang.

Tichý vzorec

Lucie má na první pohled všechno zvládnuté. Práci, malý byt po rekonstrukci, desetiletého syna, který hraje na kytaru a nosí domů samé jedničky. Jenže mezi těmi úspěchy se skrývá cosi neviditelného: systematické přepisování dětské reality.
„Pavel odešel před třemi lety. Zamiloval se do jiné a mně se svět sesypal,“ říká Lucie klidným hlasem, který působí, jako by to měla dávno zpracované. Ale pak dodá: „Když se mě syn zeptal, proč s námi táta nebydlí, odpověděla jsem, že si vybral jinou rodinu. Že některé lidi láska prostě přestane bavit. V tu chvíli jsem mu chtěla jen říct pravdu. Ale když to pak opakoval babičce, slyšela jsem, že zní přesně jako já.“

Lucie není hysterická matka, která křičí a zakazuje kontakt. Je to žena, která se jen snaží přežít zradu, a dítě se stalo jejím jediným spojencem. Každá návštěva otce je pro ni jako nová dávka soli do rány a každý synův odpor malá úleva. Jenže čím víc si ten odpor pěstuje, tím víc se bojí dne, kdy to syn prohlédne. „Někdy mám pocit, že ze mě roste ta, kterou jsem kdysi nenáviděla. Moje máma. I ona mě přesvědčovala, že táta je zrádce. A já jí tehdy věřila.“

Možná ji tím chráníte před otcem, ale určitě ji nechráníte před sebou.

Klára (48) působí jinak. Tichá, uhlazená, pečlivá. Pracuje v marketingu, žije s třináctiletou dcerou, chodí na terapii a o bývalém muži mluví s odstupem: „Je to komplikovaný člověk.“ Ale když se dcera vrátí z víkendu u otce a je nezvykle veselá, Klára v sobě cítí zvláštní napětí. Směs žárlivosti a úzkosti.
„Řekla jsem jí jen, ať si dává pozor, že táta občas zapomíná, co slibuje. Ale pak jsem slyšela, jak to říká své kamarádce – ‚máma říká, že táta lže‘. A mě zamrazilo,“ popisuje.
Rozvod sice skončil, ale bitva o důvěru pokračuje. Klára tvrdí, že jen chrání dceru před zklamáním, ale pod povrchem jejího opatrného tónu se skrývá kontrola. „Nechci, aby si prošla tím, čím já,“ říká.
Psycholožka, ke které dochází, jí nedávno řekla: „Možná ji tím chráníte před otcem, ale určitě ji nechráníte před sebou.“

Dítě jako nástroj loajality a syndrom zavrženého rodiče

Na první pohled by se zdálo, že Lucie i Klára jen sdílejí své zranění se svým dítětem. Ale právě to je první neviditelný krok k tomu, čemu psychologové říkají parentifikace, tedy převrácení rolí, kdy dítě začne nést emoční tíhu jednoho z rodičů.

„Dítě se z důvěrníka stává partnerem na bojišti,“ vysvětluje klinický psycholog Pavel Bláha. „Rozvod sám o sobě nemusí dítě traumatizovat. To, co ho zraňuje, je přetěžování emocemi, které nepatří do jeho světa. Když má dítě rozhodnout, koho bude mít radši, stavíme ho do pozice, která je pro jeho vývoj destruktivní.“

Z výzkumu Americké psychologické asociace (APA) z roku 2020 vyplývá, že tzv. parental alienation, tedy odcizení dítěte od jednoho rodiče, se v určité formě objevuje až u třetiny rozvedených rodin. Děti, které jsou vystaveny dlouhodobé manipulaci, trpí podobnými symptomy jako děti z rodin s domácím násilím. Sužují je pocity viny, úzkost a potlačování vlastních emocí.

Lucie se pousměje, když slyší termín „syndrom zavrženého rodiče“. Nechce si to připustit. „To zní hrozně. Já přece nechci, aby ho nenáviděl,“ brání se. Jenže právě tím, že synovi říká, kdo zradil, mu dává rámec, ve kterém může být jen jeden vítěz – a jeden viník. „Někdy mám pocit, že se snažím, aby mě měl radši,“ přiznává tiše. „Ale on ho přece má taky rád. A já to občas prostě nezvládnu.“

Dítě nemá kapacitu chápat kontext dospělých. Neumí oddělit zradu partnerskou od rodičovské. Ztrácí důvěru ve stabilitu vztahů, bojí se opuštění a často přenáší vzorce loajality i do vlastního partnerského života.

Podle psychologa Pavla Bláhy, který se věnuje práci s rodiči po rozvodu, se podobné chování objevuje u žen i mužů bez ohledu na vzdělání. „Začíná to nevinně. Drobným komentářem, ironickou poznámkou, neviditelnou grimasou, když dítě zmíní druhého rodiče. Ale pro dítě to jsou jasné signály. Postupně se naučí, že láska je podmíněná věrností tomu, kdo zůstal doma.“

Ženy (muži mnohem méně) se na terapiích učí, že dítě nemá kapacitu chápat kontext dospělých. Neumí oddělit zradu partnerskou od rodičovské. Ztrácí důvěru ve stabilitu vztahů, bojí se opuštění a často přenáší vzorce loajality i do vlastního partnerského života. „Dítě, které je nuceno nenávidět jednoho rodiče, vlastně nenávidí polovinu sebe,“ objasňuje Bláha.

Zatímco Lucie má pocit, že „říká jen pravdu“, Klára věří, že chrání svou dceru. Odborníci se ale shodují, že obě dělají totéž. Přetvářejí realitu dítěte podle svých zranění. Ať už z viny, bolesti nebo touhy po kontrole.

Ochránkyně, která přestřelila

Lucie nikdy nechtěla být tou ženou, která o bývalém partnerovi mluví špatně. Sama vyrůstala v rodině, kde se rodiče nenáviděli, a přísahala si, že její dítě to nikdy nezažije. Ale jakmile se rozpadlo její manželství, začala se rozpadat i její sebekontrola. „Nejhorší bylo, když přišel poprvé pro syna s tou novou. Měl na sobě tu bílou košili, kterou jsem mu kdysi koupila já. Cítila jsem, jak se mi všechno sevřelo. A pak, když se syn ptal, proč mu táta tu paní neukázal dřív, řekla jsem: ‚Protože musel nejdřív lhát nám oběma.‘ Jenže on si tu větu zapamatoval,“ říká.

O pár týdnů později ji učitelka upozornila, že její syn se ve škole zmínil, že „táta odešel, protože už ho máma nebavila“. „To byla přesně moje věta,“ říká Lucie tiše. „Přišla jsem domů, sedla si na gauč a jen koukala do zdi. Nevěděla jsem, jestli mám brečet, nebo křičet.“

Ve chvíli, kdy dítě začne preferovat druhého rodiče, spouští se v nás mechanismus ohrožení. A to, co děláme z lásky, může být ve skutečnosti snahou znovu získat kontrolu.

Lucie se ocitla v pasti, kterou sama neviděla. Z psychologického hlediska začala používat emoční manipulaci jako obranný mechanismus.
„Manipulace dítěte po rozvodu je často nevědomý akt. Rodič se bojí, že ztratí lásku svého dítěte stejně, jako ztratil lásku partnera,“ vysvětluje Pavel Bláha. „Ve chvíli, kdy dítě začne preferovat druhého rodiče, spouští se v nás mechanismus ohrožení. A to, co děláme z lásky, může být ve skutečnosti snahou znovu získat kontrolu.“

Lucie se rozhodla jít na terapii poté, co jí syn oznámil, že na tátovu svatbu nepůjde, aby máma nebyla smutná. „Bylo to jako rána. V tu chvíli jsem pochopila, že on přebírá moji bolest. Že už není dítě, ale malý ochránce,“ říká. Psychoterapeutka, kterou navštěvuje, jí vysvětlila, že přenos emocí mezi rodičem a dítětem je přirozený, ale může být destruktivní, pokud rodič nedokáže unést vlastní vinu nebo zklamání.

Děti vystavené dlouhodobé rodičovské manipulaci mohou mít trvalé dopady na sebehodnocení a mezilidské vztahy. Lucie si to zapisuje do deníku, který jí terapeutka doporučila.
„Zapsala jsem si tam větu: ‚Nechci, aby mě miloval víc než jeho. Chci, aby se nebál milovat oba.‘ A každý den se ji učím říkat nahlas,“ říká.

Emoční manipulace jako obranný mechanismus

Z evolučního hlediska jsme nastaveni tak, že ztráta partnera spouští reakci podobnou traumatu. Mozek se snaží vrátit do rovnováhy a hledá novou formu jistoty. Dítě se v tu chvíli stává „kotvou“ a u některých rodičů aktivuje přehnanou ochranu. Matka má pocit, že brání dítě před bolestí, ale ve skutečnosti brání sama sebe před ztrátou. Pro dítě to znamená jediné: aby bylo v bezpečí, musí být na straně jednoho z rodičů. V terapiích se tomuto fenoménu říká „přesměrovaná loajalita“. Dítě si zvykne číst emoce rodiče a jednat podle nich.
Luciin syn se začal otce bát. Ne proto, že by se mu něco stalo, ale proto, že věděl, že máma bude smutná, když bude šťastný jinde.

Ticho, které bolí víc než křik

„Já na něj nekřičím,“ říká Klára. „Nikdy jsem mu nezakázala dceru vídat. Jen jsem jí nechala prostor, aby si sama vybrala.“ Na první pohled zní všechno v pořádku. Jenže právě tohle ticho bývá podle terapeutů nejnebezpečnější.

Myslela jsem, že ji chráním. Ale možná jsem ji jen učila, že láska znamená volit stranu,“ říká Klára. „A to je věta, která mě budí ze spaní.“

Po rozvodu, který trval tři roky a skončil až po nekonečných soudních tahanicích, se Klára ocitla sama s třináctiletou dcerou. „Byla jsem rozbitá, unavená. On si mezitím našel mladší ženu a novou rodinu. Říkala jsem si, že to zvládnu. Jenže když mi dcera začala o tátovi vyprávět, že s nimi byla u moře, že je ‚táta tak v pohodě‘, něco ve mně se sevřelo.“
Klára neudělala scénu. Jen řekla: „Tak snad na tebe nezapomene, až bude mít další dítě.“
A dcera, která ještě před rokem tátu milovala, se na něj od té doby dívá s odstupem. A Klára si myslí, že dceru jen chrání.
Psycholožka, ke které dochází, jí ale nedávno řekla, že její „chránit dítě před zklamáním“ znamená nenechat ho žít realitu, a to je vlastně jiná forma zklamání.

Klářina dcera se postupně uzavřela. O tátovi nemluví, jeho jméno se doma nevyslovuje. Když se přesto někdy ozve, Klára ztuhne. „Nedávno mi řekla, že u táty usnuli u televize. A já jen odsekla, že ‚aspoň někdo se tam o tebe stará‘. Ani nevím proč. Hned jsem to chtěla vzít zpátky. Ale bylo pozdě.“

Tichá forma manipulace je často výsledkem internalizované bolesti. Ženy jako Klára bývají vzdělané, racionální, přesně ty, které nikdy nechtěly být „ty hysterické ex“. Jenže jejich kontrola se promění v ledový odstup, který dítěti říká: „To, co tě dělá šťastnou, mě zraňuje.“ A děti matek, které prožívají po rozvodu nevyjádřený hněv nebo žárlivost, vykazují vyšší míru viny a emoční zátěže než děti z rodin, kde proběhl otevřený konflikt.

Klářina terapeutka mluví o fenoménu zvaném maternal identification – silné emoční vazbě dcery na matku, která přetrvává i do dospělosti. Když se jí dcera nedávno svěřila, že s tátou „už to není takové“, Klára cítila zvláštní úlevu. „Řekla jsem si – konečně ji mám zpátky. A pak mě zaplavil stud. Připadala jsem si jako monstrum, protože jsem pochopila, že jsem se radovala z její bolesti,“ přiznává.

Lucie i Klára se na terapii učí, že manipulace není jen o slovech, ale o energii, kterou předáváme. Děti, které se naučí potlačovat své city, se v dospělosti často potýkají s nedůvěrou ve vztazích, pocitem viny a potřebou stále někomu dokazovat loajalitu. „Myslela jsem, že ji chráním. Ale možná jsem ji jen učila, že láska znamená volit stranu,“ říká Klára. „A to je věta, která mě budí ze spaní.“

Jak dlouhodobá manipulace ovlivňuje děti

„Dítě, které je po rozvodu vtahováno do emocí rodičů, se nenaučí rozpoznávat, co cítí samo. Místo toho se naučí číst nálady druhých. Když se matka rozpláče, okamžitě ji obejme. Nebo přestane vyjadřovat cokoliv, co by mohlo mámu zranit. My tomu říkáme „výchova k vině“. Tyto děti pak trpí úzkostí, pocity viny, nerozhodností a potížemi s navazováním vztahů. Často se stávají lidmi, kteří neumí říct ne, protože si podvědomě spojují lásku s poslušností. Dítě, které vyrůstá mezi dvěma světy, se snaží nezradit ani jeden,“ říká Pavel Bláha. „Ale ve snaze ochránit oba zradí samo sebe. V dospělosti se to projevuje neschopností oddělit, co chci já, od toho, co chtějí ostatní.“

Luciin syn je dnes v pubertě a stále chodí na terapii. „Někdy se mě ptá, jestli ho mám ráda, i když chce být s tátou. A já mu pokaždé říkám, že ano,“ říká Lucie. „Ale vím, že to musí slyšet pořád dokola, protože jsem mu kdysi vyslala jiný signál.“ Proces nápravy je pomalý, protože mozek dítěte si ukládá emocionální paměť – tedy to, jak se u dané osoby cítilo, ne co slyšelo. Podle výzkumu National Institute of Mental Health (2021) má opakovaná emoční zátěž během dětství měřitelný dopad na vývoj mozku – konkrétně na oblasti odpovědné za empatii a emoční regulaci.

Klářina dcera se naučila neptat. Nechce nikoho zklamat, a tak přestává mluvit o tom, co prožívá. Když ji terapeutka požádala, aby popsala, jaké to je být mezi dvěma rodiči, jen pokrčila rameny: „Já se mám fajn. Jen se snažím, aby máma nebyla smutná.“

A právě tady se začíná ukazovat, jak těžké je podobné situace napravit. Emoční manipulace totiž funguje jako návykový vzorec, pro rodiče i pro dítě. Když se dítě stane zdrojem emoční jistoty, rodič získává krátkodobý pocit blízkosti. Dlouhodobě ale ztrácí důvěru. Některé děti pak v dospělosti opakují stejný vzorec a místo partnerů si vybírají lidi, které musí ‚zachraňovat‘. Emoční vzorce se nepředávají slovy, ale prožitkem. A my přece nechceme, aby naše děti prožívaly jednou to, čím jsme si prošli sami. Nemyslíte?

A slova Pavla Bláhy to popisují až mrazivě: „Manipulace se často dědí po ženách, které přežily bolest. A jejich dcery ji nesou dál – ne proto, že by chtěly ubližovat, ale protože se nikdy nenaučily, že láska může být i bez loajality.“

Pravda bez pomsty

Lucie a Klára dnes obě říkají, že by si přály jediné: Aby jejich děti měly odvahu milovat oba rodiče bez strachu. Rozvod je vždycky ztráta. Ale to, jak o ní mluvíme před dětmi, rozhoduje o tom, jestli z ní vyroste trauma, nebo síla. Dítě nepotřebuje znát pravdu, kdo komu ublížil. Potřebuje vědět, že jeho svět se nezhroutil.“
A možná právě tady začíná ta skutečná forma odpuštění. Ne mezi partnery, ale mezi rodiči a dětmi.

Reklama