Nad slovem stabilita přemýšlím už nějakou dobu. Ne, nemám v plánu rozvracet pořádek, přestat platit účty a žít jen podle nálady. Naopak. Mám rád, když vím, co mě čeká, když mám práci, za kterou přijde zaplaceno, a když doma funguje pračka.

Kdyby stabilita kandidovala do Senátu, nejspíš by uspěla bez kampaně. Stabilní rodina, stabilní zaměstnání, stabilní příjem, stabilní psychika. Stabilita zní jako člověk, který má vždycky nabitou powerbanku, zaplacené pojištění a doma zásobu toaletního papíru na horší časy.

A přitom si nejsem jistý, že pro život je to nejlepší slovo. U ekonomiky ho beru. U mostu ho vyžaduji. U pračky bych ho ocenil obzvlášť. Jenže u lidí má stabilita zvláštní schopnost nenápadně přerůst ze slušné opory v životní ideál. A pak už nejde o to žít dobře. Hlavní je, aby nás, pokud možno, nic nerozhodilo.

Hlavně ať se nic nestane

Kult stability nevypadá dramaticky. Nikdo vám nezakáže změnit práci, zamilovat se, koupit jízdenku někam, kde jste nikdy nebyli, nebo zůstat na oslavě déle, než dovoluje aplikace na spánek. To by bylo příliš upřímné.

To už není rovnováha. To je účetnictví, ve kterém má i radost svůj sloupec.

Místo toho mluví hlasem, který to s vámi myslí dobře. Jen se zeptá, zda je zrovna teď vhodná chvíle. Připomene, že zítra vstáváte. Vytáhne rozpočet, kalendář, hladinu energie i nepříjemnou skutečnost, že doma čeká nádobí. A než se nadějete, odcházíte z večírku v půl jedenácté, protože máte přece režim. Ostatní se teprve rozehřívají, ale vy už si oblékáte kabát s pocitem člověka, který právě zachránil civilizaci před rozpadem.

Někdy samozřejmě uděláte dobře. Když vstáváte v šest, máte ráno důležitou schůzku a po dvou sklenkách vína začínáte kamarádovi vysvětlovat, co by měl dělat se svým životem, možná opravdu není nutné čekat, až se objeví karaoke. Jenže to není totéž jako udělat z každého pozdního večera morální selhání a z každého ranního zívnutí důkaz, že jsme si zničili životní rytmus.

O právu trochu vybočit

Pro život se mi proto víc hodí slovo balans. Ne proto, že zní moderněji a dá se k němu vyfotit hrnek matchy vedle podložky na jógu. Balans je prostě pohyb. Počítá s tím, že někdy vybočíme, aniž bychom z toho museli dělat případ pro vlastní vnitřní kontrolní komisi.

Balans není dokonale sestavený týdenní plán, v němž se každá oblast života dostane přesně do svého barevně označeného políčka. Není to ani představa, že čtvrteční víno se musí v pátek vykoupit zeleným smoothie a hodinou posilování. To už není rovnováha. To je účetnictví, ve kterém má i radost svůj sloupec.

Spíš jde o to vědět, co nám dlouhodobě dělá dobře, ale nemusíme z toho vyrobit vězeňský řád. Můžeme většinou chodit spát kolem desáté a jednou za čas zůstat na oslavě až do rána. Druhý den se dospat, zrušit vše, co se zrušit dá, dát si polévku, jít se projít, nebo jen velmi nenápadně přežívat v teplácích.

Ve jménu nepředvídatelného

Možná bychom si mohli nechat stabilitu tam, kde ji opravdu oceníme: u pračky, příjmu a žebříku. V životě nám postačí vědět, kdy je dobré držet krok, a kdy si dovolit trochu vypadnout z rytmu. Protože večírek, který se protáhne, není známka životního úpadku. Někdy je to prostě jen večírek, který se protáhl.