Každý den mluvíme o sobě v jednotném čísle. Já si pamatuji. Já to pokazil. Já to chci. Já dnes dorazím později, protože autobus, dítě, práce, počasí nebo život. Slovo „já“ používáme s takovou jistotou, jako by v hlavě seděl někdo, kdo má pořadač, klíče a přístup ke všem důležitým informacím.

Jenže věda zatím žádnou takovou centrálu nenašla. Neexistuje žádné řídicí středisko, kde někdo sleduje obrazovky, rozdává rozkazy a večer sepisuje vysvětlení, proč jsme na poradě řekli přesně tu větu, kterou jsme si zakázali opakovat. Čím víc víme o mozku, paměti a rozhodování, tím méně připomíná „já“ pevný bod. Spíš jde o dobře sehranou, občas trochu chaotickou souhru těla, minulosti, pozornosti a příběhů, které si o sobě vyprávíme.

Ruka je moje. Většinou.

Vlastní tělo bereme jako samozřejmost. Když si položíme dlaň na stůl, víme, že patří nám. Když se řízneme do prstu, bolest pocítíme okamžitě. A když se pro něco natáhneme, vůbec nás nenapadne pochybovat, komu ta končetina patří.

Jenže právě tenhle pocit samozřejmosti dokáže mozek překvapivě snadno narušit. Psychologové Matthew Botvinick a Jonathan Cohen to ukázali v pokusu známém jako iluze gumové ruky. Skutečnou ruku účastníka schovali za zástěnu a před něj položili gumovou napodobeninu. Experimentátor pak současně přejížděl štětcem po obou. Účastník viděl dotek na gumovém modelu a zároveň ho cítil na své vlastní ruce. Po chvíli mohl získat překvapivě silný pocit, že gumová napodobenina je součástí jeho vlastního těla.

Jestliže se může změnit pocit, že jsme původcem vlastního jednání, jak pevné je potom naše „já“?

Mozek přitom nespoléhá na jediný signál. Porovnává to, co vidíme, cítíme a očekáváme, a z těchto informací skládá výsledný pocit. Když do sebe všechno zapadne dost přesvědčivě, může na chvíli přijmout za vlastní i něco, co bychom si za normálních okolností nekoupili ani ve výprodeji.

Paměť není krabice s fotografiemi

O vzpomínkách máme podobně pevnou představu. Jako by někde uvnitř nás zůstalo uložené dětství, první láska, hádka, která v nás dodnes doznívá, i ten trapas z roku 2008, který se nám vrací pokaždé, když už jsme si mysleli, že jsme na něj dávno zapomněli.

Paměť ale není archiv, kde jsou všechny zážitky uložené jednou provždy. Když si něco vybavíme, může se za určitých okolností paměťová stopa stát dočasně nestabilní a při opětovném upevnění se změnit. Vědci tento proces označují jako rekonsolidaci. Karim Nader a Oliver Hardt ho popisují ve svém přehledu výzkumu paměti. Neznamená to, že si můžeme minulost libovolně upravovat. To, co se stalo včera, se nezmění jen proto, že si to začneme vykládat jinak. Znamená to především, že vzpomínání není pouhé přehrávání hotového záznamu.

Když se po letech vracíme k nějaké události, díváme se na ni očima člověka, kterým jsme právě teď. Ve dvaceti pro nás může být určitá příhoda především trapasem, ve čtyřiceti v ní můžeme vidět chvíli, kdy jsme poprvé přestali dělat to, co od nás očekávali druzí. Událost zůstává stejná, její význam se však může proměnit. A někdy při pohledu zpátky překvapí, jak málo společného máme s člověkem, který ji tehdy prožíval.

Kdo to vlastně udělal?

Když něco uděláme, obvykle máme jasno. Udělal jsem to já. Ať jde o dobré rozhodnutí, nešťastnou poznámku nebo objednávku, která vypadala rozumně až do chvíle, kdy dorazil výpis z účtu.

Právě tento pocit zkoumali psychologové Daniel Wegner, Betsy Sparrow a Lea Winerman. V jejich experimentu se člověk dívá do zrcadla, své vlastní ruce má zakryté a v odrazu vidí paže druhého účastníka, který sedí těsně za ním. Ten začne rukama pohybovat. Zvedne je, ohne v loktech, pohne prsty.

Tělo, paměť, pocity, rozhodnutí i myšlenky se během života proměňují. Přesto máme pocit, že jsme pořád titíž. Věda zatím přesně neví, jak tento pocit vzniká. Víme jen, že ho nevytváří jedno jediné místo v mozku.

Před některými pohyby účastníci předem slyšeli instrukci, která oznamovala, co se vzápětí stane. Když se instrukce shodovala s pohybem, který viděli v zrcadle, měli silnější pocit, že pohyb sami kontrolují.

Jestliže se může změnit pocit, že jsme původcem vlastního jednání, jak pevné je potom naše „já“?

Vypravěč, který nesnáší prázdná místa

Často nejvíc věříme vlastnímu vnitřnímu hlasu. Tomu, který po schůzce sepíše pět důvodů, proč jsme měli mluvit jinak, a ve dvě ráno znovu otevře to, co jsme přes den raději nechali být. Máme pocit, že právě on nejlépe ví, co se v nás děje.

Jenže ani tenhle hlas nemusí znát celý příběh. Ukázaly to experimenty se split-brain pacienty, kterým bylo kvůli těžké epilepsii chirurgicky přerušeno spojení mezi oběma mozkovými hemisférami. V jednom známém pokusu dostal pacient do každé části zorného pole jiný obrázek: jedna polovina mozku viděla kuřecí pařát, druhá zasněženou krajinu. Potom měl z nabídky obrázků vybrat takové, které s tím, co viděl, souvisejí. Pravá ruka ukázala na kuře, levá na lopatu. Bylo to logické: kuře souviselo s pařátem a lopata se zasněženou krajinou. Když měl vysvětlit, proč vybral právě lopatu, levá hemisféra o zasněžené krajině nevěděla. Přesto okamžitě nabídla vysvětlení: lopata se přece hodí k úklidu kurníku. 

Právě tady se ukazuje zvláštní schopnost našeho vnitřního vypravěče. Když nemá všechny informace, dokáže z těch dostupných poskládat příběh, který dává smysl. Vnitřní hlas se tak občas podobá tiskovému mluvčímu, který přichází až po události, nasadí vážný výraz a přesvědčivě vysvětlí, proč všechno od začátku probíhalo podle plánu.

Kdo tedy říká „já“?

Tělo, paměť, pocity, rozhodnutí i myšlenky se během života proměňují. Přesto máme pocit, že jsme pořád titíž. Věda zatím přesně neví, jak tento pocit vzniká. Víme jen, že ho nevytváří jedno jediné místo v mozku.

Možná proto své „já“ nikdy nenajdeme na jednom místě. Je v tom, co si pamatujeme, co právě cítíme, po čem toužíme, čeho se bojíme i jak se rozhodujeme. Něco z toho se mění ze dne na den, něco v nás zůstává roky. Přesto se každé ráno probudíme a víme, kdo jsme.

A pak vezmeme telefon a napíšeme: „Dnes přijdu později.“ A tentokrát už budeme vědět, že naše „já“ je mnohem složitější, než se zdá.