Déjà vu podle jedné z nejzajímavějších současných teorií nemusí být známkou selhávající paměti. Naopak může vznikat právě ve chvíli, kdy mozek zachytí rozpor mezi pocitem známosti a tím, co o situaci skutečně víme.

Vzpomínka na něco, co se nestalo

Seděla jsem nedávno na zapadlé terase ve skotském Edinburghu. Vzduch voněl deštěm, praženou kávou, nad střechami prolétali rackové a mě zničehonic zasáhla naprosto neochvějná jistota. Přesně tenhle pohled, tanec barevných domů i cinkání hrníčků o stolek vedle už jsem jednou prožila. Jenže já jsem v tomhle městě a i zemi byla úplně poprvé.

Ten krátký, mírně znepokojivý záblesk známosti zná z vlastní zkušenosti 60 až 90 procent populace. Co se nám ale v hlavě v takovou chvíli vlastně odehrává?

Když se střetne pocit s logikou

Samo označení déjà vu pochází z francouzštiny a znamená jednoduše „již viděno“. Do odborného světa ho už v roce 1876 vnesl filozof Émile Boirac. Neurovědci dnes tento stav popisují jako drobný disociativní výkyv v paměťovém zpracování, při němž se objevuje silný, ale v dané chvíli neopodstatněný pocit známosti.

Jedna část mozku nám namlouvá, že přítomnou situaci důvěrně známe, zatímco náš racionální úsudek okamžitě reaguje, že je to logicky nemožné.

Výjimečnost celého zážitku spočívá v jeho zvláštní dvojakosti. V jediném okamžiku se totiž v naší mysli potkají dva zcela protichůdné signály. Jedna část mozku nám namlouvá, že přítomnou situaci důvěrně známe, zatímco náš racionální úsudek okamžitě reaguje, že je to logicky nemožné, protože jsme tu poprvé. Na rozdíl od klasické vzpomínky navíc u déjà vu chybí jakékoliv časové nebo prostorové ukotvení, takže marně pátráme, odkud by nám daná scéna měla být povědomá.

Odborníci přitom rozlišují běžné déjà vu od mnohem hlubších paměťových iluzí. Jednou z nich je takzvané déjà vécu, tedy pocit, že člověk daný okamžik nejen poznává, ale přímo znovu prožívá. Zatímco klasické déjà vu trvá jen pár vteřin a po chvíli nad ním jen mávnete rukou, u déjà vécu získává člověk silné přesvědčení, že do detailu zná i následující sled událostí, což už může ukazovat na vážnější narušení paměťových okruhů.

Kdy nás paměťové záblesky přepadají nejčastěji

Intenzita i četnost těchto zážitků se během života proměňuje a řídí se celkem jasnými pravidly. Úplně nejčastěji déjà vu potkává dospívající a mladé dospělé mezi patnáctým a pětadvacátým rokem. S přibývajícím věkem tyto záblesky plynule mizí a u starších lidí se objevují spíše výjimečně.

Jedno z možných vysvětlení míří k samotnému kontrolnímu systému mozku. Jeho schopnost zachytit konflikt v paměťových signálech se totiž s věkem mění podobně jako četnost déjà vu. Svou roli hraje i to, jak žijeme. Studie ukazují jasnou souvislost mezi výskytem déjà vu, vyčerpáním, nevyspáním a dlouhodobým stresem. 

Zaujmou i poznatky o cestovatelích. Lidé, kteří často mění prostředí a objevují nová místa, hlásí déjà vu mnohem častěji než ti, kteří tráví většinu času doma. Cestování totiž neustále vystavuje naše smysly novým prostorovým konfiguracím, které mohou v podvědomí brnknout na nějakou starší, zdánlivě zapomenutou vzpomínku.

Co se děje uvnitř mozku podle nejnovějších studií

Dřívější hypotézy pracovaly s myšlenkou, že déjà vu vzniká jakýmsi zkratem, kdy nový smyslový vjem přeskočí krátkodobou paměť a uloží se rovnou do té dlouhodobé. Dnešní výzkumy však nabízejí mnohem přesnější obraz. Profesorka Anne Clearyová z Colorado State University sledovala reakce lidí ve virtuální realitě. Zjistila, že pokud se ocitneme v prostoru se stejným rozložením nábytku či objektů, jaké mělo nějaké dříve navštívené místo, dostaví se silný pocit známosti, i když si na původní scénu vědomě nevzpomínáme. Mozek zkrátka rozpozná skrytou geometrii prostředí, ale nedokáže dohledat její konkrétní zdroj.

Mozek zkrátka rozpozná skrytou geometrii prostředí, ale nedokáže dohledat její konkrétní zdroj.

Přelomová studie doktora Akiry O'Connora z University of St Andrews pak přinesla další překvapení. Vědci při vyvolání laboratorního analogu déjà vu očekávali, že na rezonance uvidí zvýšenou aktivitu v paměťových centrech spánkového laloku. Jenže spánkové oblasti zůstaly klidné. Namísto nich se rozsvítily čelní struktury mozku, konkrétně anteriorní cingulární kůra a mediální prefrontální kůra, které dohlížejí na detekci chyb a provádějí kontrolu paměti. Výsledek podpořil hypotézu, že déjà vu nemusí být samotnou chybou paměti, ale vědomým prožitkem konfliktu mezi falešným pocitem známosti a informací, že situace je ve skutečnosti nová.

K celkovému obrazu přispěl významným dílem i český výzkumný tým profesora Milana Brázdila z brněnského centra CEITEC Masarykovy univerzity. Brněnští odborníci zjistili, že zdraví lidé s častější zkušeností déjà vu mají mírně menší objem šedé hmoty v mediálních strukturách spánkového laloku, zejména v hippokampu. Tyto jemné anatomické odchylky způsobují občasné mikroskopické desynchronizace v signálech známosti, které náš zdravý kontrolní systém okamžitě zachytí jako paměťový rozpor.

Kdy jde o neškodnou prověrku a kdy zpozornět

U naprosté většiny populace je déjà vu neškodný, čistě fyziologický úkaz. Zpozornět je třeba spíše v případech, kdy je tento stav spojen s neurology sledovanými patologiemi, jako je epilepsie spánkového laloku. U epileptiků bývá déjà vu častým projev takzvané aury, která předchází samotnému záchvatu. Rozdíl je však patrný na první pohled. Běžné déjà vu trvá pouhé sekundy, přichází zřídka a člověk si od počátku uvědomuje jeho iluzornost. Naopak epileptické déjà vu bývá delší, opakuje se ve vlnách a doprovází ho nevolnost, pocity úzkosti nebo zmatenost.

Stěrače stírají, klakson troubí

Nejnovější poznatky neurovědy posílají všem zájemcům o záhady mysli docela uklidňující vzkaz. Déjà vu není projev slábnoucího mozku ani tajemný pozdrav z jiné dimenze. Je to chvíle, kdy váš prefrontální lalok odvádí precizní práci, odhalí drobný šum v paměťových signálech a zabrání tomu, abyste uvízli ve falešné vzpomínce. Pokud tedy příště na neznámém místě pocítíte onen záhadný záblesk známosti, můžete zůstat zcela v klidu a užít si pocit, že vaše vnitřní kontrolní věž funguje na naprostou jedničku.