Myslete kriticky, věta, z které se stala fráze. Omílá se stejně často jako doporučení vypít dva litry vody denně. Kritickým myšlením se ohánějí politici, influenceři, komentátoři i soused od vedle. Má to jen jednu drobnou vadu. Když se člověk zeptá, co se tím vlastně myslí, může nastat trapné ticho.

V prostoru sociálních sítí se hojně objevuje kritika, dost často i vulgární, vystlaná polopravdami či rovnou lží. Pisatelé si prostřednictvím komentářů vybíjí vlastní frustraci a regulují emoce, což má ke kritickému myšlení stejně daleko jako horoskopy k vědeckému bádání.

Pod každým druhým příspěvkem se objeví někdo, kdo slavnostně oznámí, že „na rozdíl od ostatních používá vlastní mozek“. O dvě věty později už bez mrknutí oka sdílí článek z webu, který potvrzuje přesně to, čemu věřil už předtím, zdroj ani důkazy neřeší. Hlavně že to ladí k tomu, o čem už je člověk dávno přesvědčený. Typické confirmation bias – chceme vidět jen to, co potvrzuje náš postoj, a přehlížíme a kritizujeme všechno, co mu oponuje. 

Změnit názor je bolestivé

Je úplně jedno, jestli se identifikujeme s táborem A nebo táborem B, jestli máme vysokou školu a žijeme v Praze nebo v obci o pěti obyvatelích. Hranicí mezi štěkajícími hrdiny od klávesnice a lidmi schopnými konstruktivní diskuse je především míra ochoty zpochybnit vlastní názor. Připustit, že existuje i jiné vysvětlení, a vzít v potaz argumenty, před kterými naše původní přesvědčení neobstojí.

Pokud nové informace narušují obraz světa, který sdílí naše „parta“, máme tendenci je zpochybňovat, bagatelizovat nebo úplně odmítat.

Nejspíš znáte někoho, kdo dokáže svůj názor hájit ještě dlouho poté, co se proti němu začnou kupit nepříjemná fakta. Místo aby člověk zvažoval, jestli jsou informace pravdivé, začne hledat vysvětlení, proč je nemusí brát vážně. Zdroj je nedůvěryhodný, výzkum určitě někdo zaplatil, tenhle případ je výjimka a vůbec, existují přece mnohem horší věci. Čím víc důkazů proti svému přesvědčení dostává, tím usilovněji staví obranný val. Nehájí už totiž jen svůj názor. Hájí sám sebe.

Proč to děláme, proč se tolik bojíme argumentů, které neštymují s naším přesvědčením? Naše přesvědčení a postoje bez ohledu na to, jestli se týkají třeba migrace nebo toho, jak se má správně dělat chleba, jsou totiž součástí naší identity.  Když je někdo zpochybní, vyvolává to úzkost, protože to podvědomě vnímáme jako osobní útok. Ve výsledku už pak nejde o to, jestli je nepohodlná informace pravdivá nebo ne, ale především o odpověď na otázku: „Pletla jsem se celou dobu já?“ A to je mnohem bolestivější.

Psychologové tomu říkají identity protective cognition, volně přeloženo, ochrana vlastní identity. Tento koncept rozpracoval profesor Dan Kahan z Yaleovy univerzity. Ve svých výzkumech ukazuje, že lidé často neposuzují informace podle toho, jak jsou kvalitní, ale podle toho, jestli ohrožují skupinu, ke které patří. Pokud nové informace narušují obraz světa, který sdílí naše „parta“, máme tendenci je zpochybňovat, bagatelizovat nebo úplně odmítat.

Dunningův–Krugerův efekt

Existuje ještě jeden jev, psychologický paradox známý jako Dunning–Krugerův efekt. Lidé s malými znalostmi mají sklon své schopnosti přeceňovat, protože jim chybí právě ty znalosti, které by jim umožnily rozpoznat vlastní limity. Největší jistotu mívá člověk, který o tématu přečetl tři příspěvky na internetu.

Odborníci naopak bývají opatrnější. Skutečný expert totiž ví, jak snadno lze dojít k chybným závěrům a jak složitá realita ve skutečnosti je. Čím hlouběji do nějakého tématu pronikáte, tím méně černobíle svět vypadá.

Právě tady se dostáváme k podstatě kritického myšlení. Není to umění nevěřit ničemu. Je to schopnost nevěřit automaticky zejména sám sobě. Klást si otázky „Co když se mýlím?“, „Existuje něco, co by mohlo moje argumenty zpochybnit?“ Slovo „kritické“ tedy neznamená všechno kritizovat, ale přemýšlet, ověřovat si, a především mít dostatečnou mentální sílu nést nejistotu.