Na pražském letišti stojí cappuccino až 190 korun, v Londýně nebo New Yorku ještě víc. S bagetami je to to samé. V Praze zaplatíte kolem 200 Kč, v Římě 250 Kč, v Londýně pod 300 Kč jen s obtížemi a v New Yorku běžně 500 Kč. Kamkoli letíte, platí jednoduché pravidlo: čím blíž odletové bráně, tím dražší svačina. Za jedno z dražších menu v Praze zaplatíte přes 400 korun. Proti světovým rekordmanům je to však stále téměř sleva. Na letišti v Istanbulu může menu vyjít až na 27 eur, tedy přes 650 korun – skoro tolik, kolik někdy stojí samotná letenka.
Za bezpečnostní kontrolou totiž přestávají platit obyčejná pravidla. Nemůžeme si dát prostě kafe o ulici vedle, nemůžeme si otevřít mapu a najít levnější podnik. Za bezpečnostní kontrolou totiž přestává fungovat to, co běžně drží ceny při zemi – konkurence. Letiště pronajímá obchodní prostory jen omezenému počtu firem, které získají licenci na provoz kavárny nebo restaurace. Nový podnik vedle nich jednoduše vzniknout nemůže. Cestující přitom nemají možnost odejít jinam ani si vybrat levnější alternativu mimo terminál. Ekonomové tomu říkají zajatý trh. Prostředí, kde je nabídka omezená, a zákazník prakticky nemá kam odejít. Když nehrozí, že lidé utečou ke konkurenci o pár metrů dál, není důvod držet ceny při zemi.
Jakmile projdete bezpečnostní kontrolou, soutěž končí. Když kavárna zaplatí miliony za právo prodávat kávu tam, kde denně projdou tisíce lidí, musí si je někde vzít zpátky.
Letiště jsou zvláštní místo. Kapitalismus tu funguje, ale jen napůl. O zákazníka se bojuje jen jednou – ve chvíli, kdy se soutěží o pronájem prostoru. Jakmile projdete bezpečnostní kontrolou, soutěž končí. Když kavárna zaplatí miliony za právo prodávat kávu tam, kde denně projdou tisíce lidí, musí si je někde vzít zpátky. Náklady na pronájem se pak rozpouštějí do produktů, které si koupí téměř každý. A v letištním gastru není větší jistota než káva, voda nebo sendvič před odletem.
Své dělá i bezpečnost. Každý jogurt, croissant nebo karton mléka se musí dostat přes přísně střežený logistický systém. Zásobování probíhá v přesně vymezených časech, řidiči i zaměstnanci procházejí bezpečnostními kontrolami, některé prostory jsou přístupné jen s povolením. To znamená vyšší náklady na dopravu, skladování, personál. Ve městě to dodavatel zvládne za deset minut, na letišti může podobná dodávka trvat několik hodin.
Když už jsme za dovolenou nebo pracovní cestu utratili deseti- až statisíce, dvě stě korun za kávu jsou prostě drobné.
Do toho připočtěte provoz od časného rána do noci, zaměstnance připravené obsloužit první let v pět ráno i poslední po půlnoci a také fakt, že letiště opravdu nežijí jen z letenek, fungují jako multikina. Lístek nebo letenka jsou jen začátek, pak potřebujeme popcorn, colu, vodu, nachos, sendvič... a kafe, hodně kafe. Čím více cestující utratí za bezpečnostní kontrolou, tím lépe pro celý letištní byznys.
Ultimátní argument pak přináší psychologie. Když už jsme za dovolenou nebo pracovní cestu utratili deseti- až statisíce, dvě stě korun za kávu jsou prostě drobné. Navíc jsme unavení, často vstáváme ve čtyři ráno, čeká nás několik hodin cesty a před sebou máme dlouhý let. V takové chvíli si spolu s kávou a houskou kupujeme chvilku klidu, pocit normálnosti a něco na povzbuzení před cestou.
Proto letištní kavárny nemají nouzi o zákazníky. Víme, že je to drahé. Víme proč. Víme, že stejnou kávu bychom o pár kilometrů dál koupili za polovinu. Jenže jsme unavení, máme před sebou cestu a za bezpečnostní kontrolou už žádná levnější kavárna není. Nakonec ale protočíme oči, napíšeme vzteklý status na sociální sítě a pak stejně vytáhneme kartu.