Ve škole jsme se učili, že člověk má pět smyslů – zrak, sluch, čich, chuť a hmat. Jenže moderní neurověda tuto představu postupně bourá. Podle některých odborníků bychom totiž mohli mít 22 až 33 různých smyslů, které využíváme každou vteřinu.

GPS našeho těla

Zkuste zavřít oči a dotknout se ukazováčkem špičky nosu. Pravděpodobně se trefíte napoprvé. Ne proto, že byste viděli, kam míříte, ale díky smyslu zvanému propriocepce. Právě ta mozku neustále poskytuje informace o tom, kde se jednotlivé části našeho těla nacházejí a jak se pohybují. Právě díky propriocepci udržíme rovnováhu při zvedání těžkého předmětu nebo si bez váhání poškrábeme záda, přestože na ně nevidíme.

Dobrovolník schová svou skutečnou ruku a před sebe položí realistickou gumovou napodobeninu. Když výzkumníci současně hladí obě ruce, začne většina lidí už během jedné minuty pociťovat, že umělá končetina je součástí jejich vlastního těla.

Na propriocepci navazuje kinestezie, tedy schopnost vnímat vlastní pohyby a postupně je zdokonalovat. Je jedním ze základů svalové paměti. Díky ní se po čase naučíme jezdit na kole, psát na klávesnici nebo hrát na klavír, aniž bychom museli vědomě sledovat každý pohyb rukou.

Interocepce a gumová ruka

Dalším méně známým smyslem je interocepce. Ta na rozdíl od propriocepce nesleduje okolní svět ani polohu těla, ale dění uvnitř organismu. Díky ní cítíme hlad, žízeň, bušení srdce, bolest, potřebu nadechnout se nebo plný močový měchýř. A v neposlední řadě existuje i smysl vlastnictví těla. Díky němu automaticky víme, že naše ruka je opravdu naše. Vědci se domnívají, že tento pocit vzniká propojením několika různých smyslů.

Jak snadno lze tento mechanismus zmást, ukazuje známý experiment s gumovou rukou. Dobrovolník schová svou skutečnou ruku a před sebe položí realistickou gumovou napodobeninu. Když výzkumníci současně hladí obě ruce, začne většina lidí už během jedné minuty pociťovat, že umělá končetina je součástí jejich vlastního těla.

Opačný problém se objevuje například u některých pacientů po cévní mozkové příhodě, kteří mohou mít dojem, že jim jejich končetiny nepatří.

Smyslová souhra

Zároveň se ukazuje, že jednotlivé smysly nefungují odděleně, ale naopak se neustále ovlivňují a společně vytvářejí výsledný vjem. Japonci pro tento fenomén používají pojem šicukan (shitsukan), který označuje vnímání materiálu nebo pocit jeho kvality.

Dobře je to vidět na jídle. Chuť totiž nevzniká jen na jazyku. Obrovskou roli hraje i čich. Jahodovou příchuť například poznáváme především díky její vůni. Kdybychom ji necítili, samotné chuťové pohárky by ji rozpoznávaly mnohem hůř. A důležitá je i textura. Studie z roku 2007 ukázala, že lidé hodnotili hustší potraviny jako chuťově méně výrazné, přestože obsahovaly stejné množství příchuti jako řidší vzorky.

A stejný princip funguje i mimo kuchyni. V experimentu z roku 2009 dostali dobrovolníci dva naprosto totožné šampony. Jeden z nich však voněl po růžích. Přestože měly oba stejnou recepturu, lidé byli přesvědčeni, že po růžově vonícím šamponu jsou jejich vlasy jemnější a hedvábnější. Možná největším překvapením tedy je, že ani smysly, které považujeme za základní, ve skutečnosti nefungují samostatně.

Až 33 smyslů

Odpověď na to, kolik smyslů skutečně máme, věda dodnes přesně nezná. Podle profesora Charlese Spence z Oxfordské univerzity se odhady pohybují mezi 22 a 33 smysly. Záleží totiž na tom, co ještě považujeme za samostatný smysl, a co už jen za součást jiného. Jedno je ale jisté: Aristotelova představa pěti smyslů už dnešnímu poznání nestačí.