Je sobota dopoledne, probudíte se okolo osmé. Celý týden jste se na to těšili, nemusíte do práce, konečně máte chvíli i na sebe. Takže si jen tak ležíte, pustíte si další díl seriálu, na který jste neměli čas, otevřete si knížku, hrajete hry... Nebo si jen prostě vychutnáváte sladký pocit, že nic nemusíte.

Jenže za chvilku to začne. Něco vám začne napovídat: už bylo toho nicnedělání dost, asi bych měl něco dělat. Takže se zvednete, a najednou máte pocit, že jste ztratili půl dne. Vždyť přece máte luxovat, uklízet, dodělávat pracovní resty, nebo aspoň trénovat na půlmaraton. Ležet jen tak v posteli a nic nedělat, to se přece nesluší. Žijeme jen jednou a času je tak málo…

Tenhle sebemrskačský pocit viny za to, že jsme si dovolili nic nedělat, psychologie dobře zná. Zvykli jsme si posuzovat hodnotu ostatních, ale i sebe sama tím, co dokážeme. Neustále je potřeba něco dělat. Ideálně víc, výš, lépe. A když už máme chvilku pro sebe, tak se z ní prostě neumíme radovat, protože kdo to kdy viděl, abychom nedělali nic, a ještě si to užívali. „To se pak nesmíš divit, že nic nestíháš, když si dovolíš takhle plýtvat časem,“ říká nám podvědomí a místo toho, abychom si užívali dopoledne, začne nás sžírat pocit viny.

Raději trpět než se nudit

Psychologové z University of Virginia udělali pokus. Dobrovolníci měli strávit šest až patnáct minut sami se svými myšlenkami. Neměli vstávat z gauče, neměli používat telefony, číst knihy ani dělat nic, na co by se museli soustředit. Před zahájením experimentu všichni čekali, že to bude prostě velká pohoda, že vědomí toho, že nemusím nic dělat, že se to ode mě navíc očekává, bude prostě koncentrovaná slast.

Jenže ve skutečnosti bylo všechno jinak. Řada účastníků přiznávala, že jim bylo překvapivě nepříjemné být jen sami se svými myšlenkami. Hledali, čím se zabavit. Jedinou věc, kterou měli k dispozici, byl spínač, který jim po stisknutí uštědřil ránu elektrickým proudem. A většina z nich to udělala, přesněji řečeno 67 % mužů a 25 % žen udělalo něco, co jim způsobilo bolest, než aby nedělali nic. Jde o jeden z nejdiskutovanějších závěrů psychologických výzkumů vůbec: Pokud někomu seberete směr uvažování, je to pro něj natolik frustrující, že raději reálně trpí. Že fyzická bolest je snesitelnější než nicnedělání. Vrcholem všeho byl jeden z účastníků, který během patnáctiminutové seance stisknul tlačítko 190krát. Sto devadesát elektrických šoků místo sladkého nicnedělání.

Na první pohled to zní děsivě. Ale zkuste se vžít do té situace, kterou jsme popsali na začátku článku. Opravdu se vám nikdy nestalo, že byste si říkali, asi bych měl/a jít něco dělat? Když máme chvilku pro sebe, najednou si vzpomeneme, co všechno jsme nedodělali. Nebo ještě hůř, co jsme mohli udělat lépe.

Moderní věda má pro to vysvětlení. Když se mozek nesoustředí na nic konkrétního, přepíná se do stavu takzvané sítě ve výchozím režimu (default mode network). V takové fázi dokážeme snít, dělat smělé plány, uvažovat o sobě sama a možná trochu bilancovat. Právě tehdy si vzpomeneme, co jsme vlastně zažili, a uvědomíme si, jak nám to pomohlo a co to pro nás znamená. Jenže velmi lehce se dostaneme do stavu, kdy začneme příliš analyzovat sebe sama. Zvlášť, pokud máme tendence k tomu, abychom něco za každou cenu dělali. Odpočinek se prostě nepovažuje za důležitý, nicnedělání je opak produktivity, a ne regenerace.

Dvě hodiny skutečného mentálního odpočinku mohou být cennější než celý víkend, během něhož sice nepracujeme, ale v hlavě si dál odškrtáváme úkoly.

Jiný výzkum se zabýval otázkou, čím se liší lidé, kteří si odpočinout opravdu dokážou, od těch, kteří „jen“ přestanou pracovat. Což, jak už jistě chápete, je něco zásadně odlišného. Německá psycholožka Sabine Sonnentag se již desítky let zabývá studiem psychického odstupu, tedy schopnosti nemyslet v průběhu volného času na práci ani na povinnosti. Její studie opakovaně ukazují, že lidé, kteří to dokážou, vykazují nižší úroveň stresu, lépe spí, mají lepší náladu a větší psychickou odolnost. Pro dobrou regeneraci je tedy schopnost opravdu se oprostit od pocitu povinnosti něco dělat daleko důležitější než doba, kterou máme k dispozici. Dvě hodiny skutečného mentálního odpočinku mohou být cennější než celý víkend, během něhož sice nepracujeme, ale v hlavě si dál odškrtáváme úkoly.

Příkladů máme spoustu. Začít můžeme třeba Thomasem Alva Edisonem a jeho slavným výrokem Spánek je jeden z nejhorších zlozvyků, pokračovat můžeme Donaldem Trumpem, který řekl: Jak soupeřit s člověkem, který spí 12 hodin? Spěte 4 hodiny. Ostatně přesně taková byla Margaret Thatcherová, která 4 hodiny denně spala, protože to považovala za nutnost, ne že by chtěla. A zakončit tuto přehlídku kuriozit můžeme třeba Elonem Muskem, který řekl: Prací 40 hodin týdně ještě nikdo svět nezměnil.

Odpočinek jako další z mnoha projektů

 

Jedním z nejnebezpečnějších axiomů moderní kultury se totiž stalo to, že pouze to, co dokážeme, určuje naši hodnotu. Permanentní zaměstnanost je statusový symbol, když řekneme, „nevím kam dřív skočit“, znamená to, že náš čas je nejvyšší hodnota, kterou máme. Digitální technologie pak dokážou tento pocit dokonale vytěžit a dotáhnout do absurdního maxima, protože najednou jsme k dispozici 24 hodin denně. Pak se dostáváme do absurdních situací, kdy chodíme spát ve 2 ráno a vstáváme v 6, protože jinak máme pocit, že nepracujeme dostatečně.

Odpočinek je prostě jen další projekt v řadě. Dovolená by měla být hlavně aktivní, ideálně transformativní. Meditace by nás měla naučit být více efektivní. Čtení knížek by mělo rozvíjet nové dovednosti. Z filmů bychom si měli odnášet poučení. Když cvičíme nebo běháme, měli bychom být obklopeni hromadou tabulek a výpočtů, abychom to dělali optimálně. To, jak se přitom budeme cítit, není důležité. Prostě na dobu, kdy máme regenerovat, klademe stejné nároky jako na práci.

Lidé, kteří stráví odpoledne hraním počítačových her, pozorováním mraků nebo prostě spánkem navíc, nejsou nutně méně motivovaní než ostatní. Jen si osvojili velmi vzácnou dovednost, že odpočinek není odměna za dobře vykonanou práci. V naší gamifikované kultuře, ve které sbíráme za každý dosažený cíl imaginární bodíky, je schopnost nicnedělání až revoluční odvaha. Naše hodnota se opravdu neodvíjí od toho, co dokážeme vyprodukovat.

Takže až vás bude v sobotu něco nutit vstávat, tak se můžete uklidňovat tím, že přispíváte k šíření well-being kontrarevoluce, která v dnešním přetechnizovaném světě umožňuje zůstat aspoň trochu při zdravém rozumu.