Před deseti lety obletěl svět senzační článek: „Lidé mají kratší pozornost než zlatá rybka,“ který převzala média po celém světě. Trvalo dlouho, než se ukázalo, že nemá reálný základ. Možná se zprávě věřilo tak ochotně právě proto, že potvrzovala něco, co jsme už tehdy intuitivně cítili. Že se nám soustředí hůř než dřív. A že náš mozek jakoby přeskakoval z jedné věci na druhou stále rychleji.

Pozornost na prodej

Stačí se podívat kolem sebe. Od nástupu TikToku je internet zaplaven ultrakrátkými videi. Jeden z průzkumů ukázal, že téměř polovina uživatelů považuje videa delší než minutu za stresující. Jiné analýzy zase zjistily, že nejvyšší zapojení mají videa trvající pouhých 35 sekund.

Stejnému trendu se postupně přizpůsobila téměř všechna média. Youtubeři při střihu odstraňují i krátké pauzy mezi větami, aby video působilo dynamičtěji. Podcasty i hlasové zprávy dnes běžně posloucháme dvojnásobnou rychlostí. A mění se dokonce i hudba. Analýza deníku The Washington Post uvádí, že průměrná délka skladeb v žebříčku Billboard Hot 100 od 90. let klesla z více než čtyř minut na zhruba tři minuty.

V roce 2003 se lidé při práci na počítači dokázali soustředit na jednu obrazovku průměrně dvě a půl minuty. O necelých deset let později už to byla jen minuta a patnáct sekund. Dnes se průměrná doba pohybuje kolem pouhých 47 sekund.

Objevil se dokonce nový hudební styl, označovaný jako attention deficit pop – skladby postavené tak, aby posluchače zaujaly během několika prvních vteřin a měly co největší šanci stát se virální kulisou videí na sociálních sítích. Streamingové platformy jako Spotify tím nepřímo změnily i způsob, jakým hudebníci skládají písně. Chytlavý refrén už často nepřichází až později, ale zazní téměř okamžitě. Jinak totiž hrozí, že posluchač skladbu jednoduše přeskočí.

Proměňuje se i televizní tvorba. Mnoho pořadů je dnes záměrně koncipováno tak, aby je bylo možné sledovat jen napůl – zatímco druhou rukou člověk bezmyšlenkovitě projíždí telefon.

A pak je tu fenomén, který internet sám začal označovat jako brain rot, tedy doslova „hnití mozku“. Jde o absurdní, rychlý a často zcela nesmyslný videoobsah bez děje, který stojí na opakování, přemrštěnosti a neustálé stimulaci. Jedním z nejznámějších příkladů je seriál Skibidi Toilet. Jeho popularita byla tak obrovská, že se slovo skibidi dostalo nejen do běžné slovní zásoby dětí a teenagerů, ale dokonce i do slovníku Cambridge English.

Čísla mluví jasně

I na základě trendů tedy vidíme, že délka lidské pozornosti se za posledních dvacet let skutečně zkrátila. A potvrzují to také výzkumy. Například studie profesorky Glorie Markové ukazují, že v roce 2003 se lidé při práci na počítači dokázali soustředit na jednu obrazovku průměrně dvě a půl minuty, než jejich pozornost odvedla jiná činnost. O necelých deset let později už to byla jen minuta a patnáct sekund. Dnes se průměrná doba pohybuje kolem pouhých 47 sekund.

To je z pohledu lidské historie mimořádně rychlá změna. A podle odborníků za ní stojí především technologická revoluce posledních desetiletí. Podobně situaci hodnotí i český neurolog Martin Jan Stránský. „Lidský mozek prochází skutečnými anatomickými změnami v důsledku nadměrného používání technologií,“ upozorňuje.

Je ale opravdu příčinou digitální svět, nebo jsme si ho takto přizpůsobili právě proto, že se čím dál hůře soustředíme? Odpověď není černobílá. „Lidé už neudrží dlouho pozornost, a proto dostávají obsah, který je navržený tak, aby si jejich pozornost udržel,“ vysvětluje Gloria Marková. „Jenže právě tím, že je obsah stále kratší, si na něj postupně zvykáme. A výsledkem je, že se soustředíme ještě hůř. Je to začarovaný kruh.“

Podobně funguje i další fenomén posledních let – poslech audioknih, podcastů nebo hlasových zpráv ve zrychleném režimu. Jenže za to platíme poměrně vysokou cenu, přicházíme o spoustu informací.

Typickým příkladem je multitasking, kdy například máme v televizi puštěný seriál, přitom odpovídáme na zprávy a ještě si objednáváme nákup. Baví nás dělat vícero věcí najednou a myslíme si, jak nejsme efektivní. To je ale podle českého neurovědce Aleše Stuchlíka velký omyl.

„Člověk není schopen dělat dvě věci najednou, které vyžadují vědomé soustředění. Spíš to funguje tak, že se začneme zabývat jednou činností, a než nám pozornost stoupne na maximum, už přepneme na něco jiného. Pak i častěji chybujeme. Proto také já sám mám ztlumené notifikace i zvonění. Když mám čas na hlubokou práci, tak dělám jen tu a maximálně si pustím nějakou hudbu na pozadí,“ vysvětluje.

Podobně funguje i další fenomén posledních let – poslech audioknih, podcastů nebo hlasových zpráv ve zrychleném režimu. Poslouchat něco jedenapůlkrát nebo dvakrát rychleji může působit jako chytrý způsob, jak během dne stihnout více. Jenže podle Markové za to platíme poměrně vysokou cenu. „Přicházíme o spoustu informací,“ upozorňuje. „A hlavně si nedáváme čas nad nimi přemýšlet.“

Právě prostor pro přemýšlení je přitom tím, co z našeho života pomalu mizí. Informace přijímáme rychleji než kdy dřív, ale stále méně je zpracováváme. Hlubší úvahy či rozjímání se stávají vzácností.

Cena za úpadek čtení

Stejný trend se odráží i v tom, jak málo dnes čteme. Průzkum agentury YouGov ukázal, že čtyři z deseti britských dospělých během posledního roku nepřečetli jedinou knihu. Jiné šetření zjistilo, že více než třetina lidí přestala číst pro radost úplně. Největší propad přitom zaznamenali mladí dospělí a podle organizace National Literacy Trust je čtenářství dětí na historickém minimu.

Čtení přitom podle odborníků rozvíjí mnohem víc než jen slovní zásobu. Pomáhá posilovat logické uvažování, představivost, empatii, emoční inteligenci i schopnost porozumět druhým lidem. Souvisí také s lepšími studijními výsledky, pracovní úspěšností, nižší mírou stresu, kvalitnějším spánkem i pomalejším kognitivním stárnutím. Právě proto někteří odborníci varují, že důsledky mohou být mnohem širší, než si dnes připouštíme.

„Bez znalostí a schopnosti kritického myšlení, které rozvíjí práce s psaným textem, se mnoho občanů moderních demokracií stává stejně bezmocnými a snadno ovlivnitelnými, jako byli středověcí rolníci. Jsou náchylnější k iracionálním argumentům, emocím i davovému myšlení,“ píše například novinář James Mariott.

Dobrá zpráva

Přestože současné poznatky nevypadají příliš optimisticky, odborníci zdůrazňují jednu důležitou věc: náš mozek není odsouzený k postupnému hloupnutí. Schopnost soustředění je do značné míry dovednost. A stejně jako sval ji lze posilovat, nebo naopak nechat ochabnout.

„Víme, že existují způsoby, jak svou pozornost znovu prodloužit,“ říká profesorka Marian Berryhillová z nevadské univerzity. Nejde přitom o žádné složité biohacky. Často stačí jednoduché změny.

Jednou z nich je například vědomě odstranit telefon z dohledu. Už samotná jeho přítomnost na stole totiž může část naší pozornosti zaměstnávat, i když ho vůbec nepoužíváme. Další možností je stanovit si pro kontrolu e-mailů, zpráv a sociálních sítí pevně dané časové úseky. Místo toho, aby nás vyrušovaly každých pár minut, dostanou svůj vyhrazený čas.

V posledních letech se také rozšiřuje hnutí známé jako screen Sabbath. Inspiruje se tradičním dnem odpočinku a vyzývá lidi, aby si pravidelně vyhradili jeden den nebo alespoň několik hodin, kdy zcela vypnou telefon, počítač i televizi, a místo toho se věnovali činnostem jako čtení knih, chůzi, sportu, nebo socializaci.

Dobré je také se občas nudit. „Nuda podněcuje kreativitu. Málokdy vám přijde dobrý nápad nebo aha moment, když vyplňujete tabulku v excelu nebo počítáte daňové přiznání. Dobré nápady nejčastěji přicházejí, když jsme ve sprše, na procházce nebo když řídíme. Zkrátka ve chvílích, kdy naše mysl jen tak bloumá,“ dodává Stuchlík.

Nejcennější komodita

Mnoho lidí má pocit, že pokud se nedokážou soustředit na knihu nebo práci, je problém v nich samotných. Jenže podle odborníků je situace mnohem složitější. Pokud se vám dnes hůře soustředí než před deseti lety, nemusí to znamenat, že jste méně disciplinovaní nebo méně inteligentní. Žijeme totiž v prostředí, které bylo záměrně navrženo tak, aby naši pozornost neustále přitahovalo.

Technologické firmy investují miliardy dolarů do toho, aby co nejlépe porozuměly fungování lidského mozku. Jejich cílem není, abychom aplikaci rychle zavřeli. Naopak – aby nás dokázala udržet co nejdéle.

Možná proto není největší otázkou, jestli máme kratší pozornost než dřív. Mnohem důležitější je, kdo dnes naši pozornost řídí. Protože právě ona se stala jednou z nejcennějších komodit současného světa. A možná je načase vzít si ji zpátky do vlastních rukou.