Jsme v krizi. Podle novinářů i politiků jsme v permanentním ohrožení, krize ekonomická, klimatická, energetická, demografická, vztahová, mužská, ženská, rodičovská, dokonce je i krize porodní. Když člověk sleduje zprávy, občas má pocit, že do dvou týdnů přijde apokalypsa a celý světový řád se zhroutí.

Protože se zatím žádný armageddon nekoná, nakonec ráno v klidu vstaneme, otevřeme ledničku, kde je jogurt s pravým ovocem, zapneme kávovar, který za tři minuty udělá kafe, a jedeme do vyhřáté kanceláře, kde klikáme myškou a vyřizujeme telefony. Žádná dřina na poli, hladovění nebo brutální úmrtnost dětí. Lékárny jsou nacpané antibiotiky, supermarkety přetékají jídlem a my vesele plníme nákupní košíky.  Nezabíjí nás morové rány ani cholera, většina domácností má pračku, myčku, lednici a každý rok se jede na dovolenou k moři. Jak řekl v rozhovoru známý psychiatr Radkin Honzák: „Evropská společnost žije v ekonomickém nadbytku, který nikdy předtím nezažila… Tato společnost je přežraná jako lev, který nemusí lovit… Má všechno, co si zamane.“

A přesto jsou ordinace psychologů a psychiatrů plnější než kdykoli předtím. Přibývá úzkostí, depresí, syndromu vyhoření. Stále více lidí říká, že jsou vyčerpaní. Jak je možné, že v době, kdy máme tolik pomocníků, má řada z nás pocit, že mele z posledního?

Čím více máme, tím více chceme

Materiálně máme téměř všechno, co jsme si kdysi přáli. A přesto nám pořád něco zásadního chybí a to je smysl a ukotvení. Pocit, že to, co děláme, má nějakou větší váhu než jen další splátka hypotéky a přežití do konce měsíce. Každé ráno se s přemáháním vykopeme z postele, abychom celý den odškrtávali úkoly. Večer padneme, s hlavou plnou myšlenek, takže spíme špatně, vstáváme ještě unavenější a celý kolotoč jede nanovo. A nějak z toho bludného kruhu nelze vystoupit.

Mozek si na nový komfort zvykne překvapivě rychle. To, co nás včera těšilo, dnes už ani nevnímáme.

Je to závod, který nelze vyhrát. Psychologové tomu říkají hédonická adaptace. Nový automobil nás potěší. Nová kuchyně také. Zvýšení platu už je velká radost, ale jen na chvíli. Mozek si rychle zvykne a začne považovat novou úroveň komfortu za samozřejmost. To, co nás včera těšilo, dnes už ani nevnímáme. A tak běžíme dál. Když po nás zase začne natahovat ruku prázdnota, tak úzkost zalepíme kabelkou nebo novým sportovním vybavením, na které se pak stejně jen práší. Na moment to pomůže zalepit ten divný pocit, že něco není v pořádku, ale je to jako dávat náplast na otevřenou zlomeninu.

Žijeme v tom, co filozof Byung-Chul Han nazval společností vyhoření. Jak píše Han, žijeme ve společnosti, která vyžaduje neustálou motivaci, energii a výkon. A když člověk těmto nárokům nestačí, začne vinit sám sebe, že selhal. Dříve přicházela hrozba zvenčí v podobě virů, bakterií nebo nepřátel. Dnes se model změnil. Už nebojujeme s vnějším nepřítelem. Nepřítel se usadil uvnitř nás a našeptává nám, že dnes je údajně možné všechno. Tato svoboda je jen novou podobou kontroly. Čím větší máme svobodu dělat všechno, tím větší frustraci zažíváme, když zjistíme, že všechno zvládnout nedokážeme.

Psycholog Barry Schwartz k tomu dodává: „Příliš mnoho možností volby nás paralyzuje. Místo abychom byli šťastnější, jsme méně šťastní. Místo abychom byli svobodnější, jsme méně svobodní. A místo abychom se cítili uspokojeni, cítíme se zklamaní a plní výčitek.“ Současná společnost uctívá výkon, obdivuje produktivní lidi, kteří překonávají sami sebe. Důkazem toho jen například trh s přípravky na lepší spánek, více energie nebo lepší paměť, který v posledních letech obrovsky narostl.

Na dnešní svět není náš mozek stavěný

Toto zběsilé tempo způsobilo další problém, rozpad pozornosti. Neustále jsme online. Neustále rozdělujeme mysl mezi stovky podnětů. Domníváme se, že být všude současně znamená být produktivní. Ve skutečnosti je to krok zpět. Nadbytek podnětů nám krade čas potřebný k přemýšlení a tvořivosti. Už Friedrich Nietzsche doporučoval pozorovat svět s naprostou pomalostí.

Čím větší máme svobodu dělat všechno, tím větší frustraci zažíváme, když zjistíme, že všechno zvládnout nedokážeme.

Lidský mozek se totiž nevyvíjel pro dnešní svět. Miliony let byl nastavený na úplně jiné podmínky. Na pohyb, spolupráci s ostatními lidmi a řešení konkrétních problémů. Naše nervová soustava vznikala v době, kdy bylo potřeba ulovit večeři, postarat se o děti a přežít zimu. Nikoli v době, kdy sedíme osm hodin před monitorem a dalších několik hodin před displejem telefonu. Mozek stále očekává podněty z prostředí, na které byl evolučně připraven. Což je v mírné nadsázce jeden úlovek za den nebo za týden a zbytek času zírání do ohně. A ne nepřetržitý proud e-mailů, notifikací, reklam a zpráv. Nikdy jsme nemuseli čelit tak obrovskému množství stimulů, které doslova spalují naši nervovou soustavu.

Vědci dospěli k závěru, že každý e-mail, upozornění nebo nová zpráva soupeří o naši pozornost. Jenže ta není nekonečná. Mozek má omezenou kapacitu a každé rozhodnutí, čemu se bude věnovat, stojí energii. Autoři studie upozorňují, že problém nespočívá jen v množství informací. Stejně důležitá je jejich rychlost, roztříštěnost a neustálé přerušování práce. Když se snažíme dělat několik věcí najednou, ve skutečnosti to není žádný multitasking, to jen mozek velmi rychle přepíná mezi úkoly a za každé přepnutí zaplatí mentální energií.

Když je naše mysl od rána do večera zaměstnaná reakcemi na další e-mail nebo telefonát, nezbývá jí prostor na otázky, které nelze vyřešit jedním kliknutím. Třeba na to, co je pro nás skutečně důležité, kam směřujeme nebo co dává našemu životu smysl.

Jaký to má všechno smysl?

Viktor Frankl, rakouský psychiatr a zakladatel logoterapie, který přežil nacistické koncentrační tábory, přišel se zásadní myšlenkou. Tvrdil, že člověka neničí utrpení, ale ztráta smyslu. Když víme, proč žijeme, dokážeme snést téměř cokoli. Podle Viktora Frankla to není majetek, úspěch ani moc, co nás pohání. Ale nalezení něčeho, nějakého účelu, nějakého smyslu, pro co stojí za to žít, a dokonce i zemřít. Frankl říká: „Člověk by se neměl ptát, jaký je smysl jeho života, ale spíše pochopit, že to je on, kdo je životem tázán.“ To znamená, že život klade otázky nám, a ne opačně. Ale máme vůbec čas a chuť se nad něčím zamýšlet?

 Když smysl chybí, začne nás ničit i relativní pohodlí. Dříve byl život často tvrdší, ale jeho struktura byla jasnější. Člověk věděl, kam patří. Rodina, komunita, víra, tradice nebo práce vytvářely rámec, který dával existenci směr. Dnes máme nebývalou svobodu. Můžeme být kýmkoli, dělat cokoli a žít kdekoli. Jenže svoboda má i odvrácenou stranu. Pokud nám nikdo neřekne, co je důležité, musíme na to přijít sami. A to je mnohem těžší úkol, než se zdá. Místo aby člověk zápasil s nedostatkem chleba, zápasí s otázkou, proč vlastně ráno vstává z postele.

Radkin Honzák často připomíná, že lidem chybí víra. Nemusí jít nutně o náboženství. Víra je širší pojem. Je to přesvědčení, že náš život má nějaký směr, že jsme součástí něčeho většího než jen vlastní spotřeby. Že nejsme na světě pouze proto, abychom střídali pracovní porady s nákupy a dovolenými. Podle něj je dnešní konzumní svět pro většinu lidí hlavním spirituálním obsahem. Místo Boha, ideálů nebo služby druhým začali uctívat spotřebu, status a majetek.

Problém není v tom, že máme příliš mnoho věcí. Dne se naopak dostává do módy minimalismus. Pro někoho jen póza, pro jiné skutečně životní styl a pro řadu lidí nutnost, protože žijí na hranici chudoby. To, že se zbavíme věcí a nekupujeme zbytečnosti, nás ale nezachrání. Problém je, že jsme ztratili něco, co dříve dávalo životu směr. Často se cítíme osamělí, v pasti a vyčerpaní, protože nevíme, k čemu to „víc“, o které se snažíme, vlastně slouží.